"Velmi dobře si pamatujte, povinnosti socialistického učitele nekončí tím, že si odučí svoje hodiny. Společnost od něj žádá mnohem více. Musí se uvažovaně angažovat i mimo vyučování. Musí se aktivně zapojit a zaktivizovat a zmobilizovat se. Do veřejně činnosti. Mezi pracujícími a zasévat semeno budování nové společnosti." Tak zakončil řeč na uvítání můj první představený, ředitel střední všeobecně vzdělávací školy v malém pohraničním městě.
Bylo to asi tím, že jsem poprvé v životě fasoval pracovní pomůcky, dvě tužky a sešit na přípravy, a nevzal si pobízívá ředitelova slova k srdci a nezačal jsem ihned hledat náplň své činnosti po odpoledních a večerech. Na výzvu k iniciativě vně školy jsem zcela zapomněl. Byl jsem zmaten hledáním obsahů pojmů jako učební osnovy, plán vyučování, příprava, dozor, výkaz, statistika, ...
Čas běžel a už jsem si pozvolna zvykal na chod školy, na rozvrh hodin, zvykal jsem si i pasivně civět na předlouhých poradách a nic neříkajících školeních. Na jedné poradě mne však z hlubokého útlumu vyrušila rázná a ostrá výtka ředitele. Směřovala nahlas a přede všemi ke mně a týkala se mé neúčasti v mimoškolní činnosti. Ani na omluvu a ani na vysvětlení jsem se nezmohl. Znervózněl jsem. Rázem jsem měl po klidu. Nechal jsem všeho.Teprve nyní jsem se začal o to, co znamená mimoškolní činnost, zajímat. A začal jsem vyhledávat příležitost k ní. Nepřicházela. Kolega dějepisec si v klidu po večerech prohrabával místní archiv a sem tam řediteli na nějaké schůzi nadhodil, co se událo před pěti, deseti či sty léty v dělnickém hnutí. Ruštinářka chodívala recitovat starouškům do domova důchodců Puškina tak mile, že je vlastně uspávala. Od ředitele měla také pokoj. Češtinář neschopnému řediteli s aprobací tělocvik psal projevy k různým příležitostem, aby se hopsaředitel mohl blýsknout na veřejnosti. Tělocvikář, co učil tělocvik byl normální, vedl sportovní kroužek pionýrů města. Kolega chemik chodil po domech sečítal pro národní výbor slepice a psy. Už, už jsem za ním chtěl jít, vysvětlit mu můj problém, a poprosit ho, zda by mu nestačily jen ty slepice. Do mých úvah však vstoupila náhle tato událost.
Do kabinetu fyziky vstoupil zavalitý pán. Představil se jako inženýr Sita. Řekl, že pracuje v místním podniku jako chemik, učí v naší budově na večerní škole. Pokračoval: "Určitě za tebou přijde starý a bude chtít, aby ses zapojil. U nás je to stejné. Výplata je určena množstvím funkcí. Potřeboval bych od tebe, abys mi pomohl s vedením astronomického kroužku. Založil jsem ho asi před dvěma roky a jsem na to sám." Když Sita zpozoroval, jak jsem se zaradoval, pokračoval:
"Ty povedeš kroužek s vašima děckama, chodí tam však i z jiných škol, a já založím kroužek pro dospělé. A budu rád, když mi i s ním pomůžeš. Já mám velký plán. Postavíme zde hvězdárnu. ... A hned zítra to oznam starému. A hned zítra je první tvoje schůzka. Přijde asi patnáct studentů. Nějak je zabav. ... Dělat si můžeš co chceš, ale o jedno tě prosím. Kroužek má kroniku. Ta musí být vedena bezvadně, i s obrázky, hodně barevně, až vyzývavě. S ní já chodím po funkcionářích, abych si je naklonil. Na barvy si oni velmi potrpí. Zejména na červenou."
Abych nevypadal diletantsky, zopakoval jsem si některé základní pojmy z astronomie a z nadcházející a pro mne první schůzky jsem měl už jen radostnou trému a radost z toho, že nebudu muset počítat psy či někde recitovat. Technické vybavení kroužku mi inženýr Sita posílal postupně. Vytavení opatřené během dvou let bylo velmi slušné. Čtyři dalekohledy, mapy, přijímač časových signálů, kronika a další svědčily o Sitově astronomické vášni.
Premiéra dopadla velmi dobře. Děcka se zabavila sama, a také já jsem se něco přiučil. Domluvili jsme se, že si program budeme stanovovat zcela individuálně s ohledem na pozorovací podmínky a že každá schůzka bude pečlivě zaznamenána. Čas plynul, od ředitele jsem měl pokoj a zápisy v kronice se hromadily, hýřily barvami a svědčily o tom, že jsme pozorovali zatmění Měsíce, proměnné hvězdy, meteory, zákryty hvězd Měsícem a další a další.
Sita dostál svému slibu. Přišel se podívat na naši schůzku, aby mi sdělil, že se příště koná slavnostní zahájeni schůzky i pro dospělé a aby mne požádal o zajištění části programu i pro ni. Pravil: "Počítej s poměrně velkou účastí. Pozval jsem všechny občany rozhlasem, závodním časopisem a několika nástěnkami. Funkcionáře politické i významné vedoucí a náměstky podniků jsem pozval osobně. Slíbili účast. Pozval jsem i pana faráře. Zjistil jsem o něm, že by nám také mohl být nápomocen."
…
Ve třetím, nejvyšším poschodí školy, nejblíže k obloze, jsme do otevřených oken rozestavěli dalekohledy. V jedné učebně jsme rozložili mapy oblohy a Měsíce, v druhé Sita otevřel kroniku a spustil časový signál. Na chodbě jsme rozvěsili šipky "Astronomický kroužek - sekce dospělých". A čekali jsme. Podle příslibů a propagace jsme očekávali asi padesát zájemců. Rozdělíme je do dvou učeben.
Zpočátku bylo očekávání velmi příjemné a s ním čas ubíhal. Samozřejmě, že jsme počítali i se zpožděním. Avšak jak čas ubíhal příliš, začala se u nás projevovat nervozita. Stačilo by jich dvacet. … Přemítali jsme. … Možná i deset, … pět. Nepřicházel nikdo. Pozoroval jsem Sitovo stupňující se zneklidnění a velké zklamání. Ale ani já jsem nebyl nadšen. Sitovi jsem přál úspěch, když mi tak pomohl. Sita ze smutku a z neúspěchu otevřel láhev kořalky. Vyráběl si ji sám tak, že oddenaturovával benzinem denaturovaný líh, určený k laboratorním pokusům, který donášel ze svého podniku. Tajemně mi sdělil, že při oddenaturovávání dovede rozrazit azeotropní bod. V konečné fázi čistý líh ředil sirupem Seliko 1 : 1
Ze zklamaného mlčení a netečnosti nás vyrušily až kroky na chodbě. Vešel první zájemce o astronomii, představil se a byl pozván k rozpité láhvi. Byl to důstojný pán páter Grygárek. Seděli jsme ve třech. Dlouho do noci. Probrali jsme u sklenice oddenaturované kořalky všechny základní filozofické zákony i principy a teorie. Ze všech stran.
Pan farář se tedy zapsal jako první člen astronomického kroužku. Vlastně jako jediný i zůstal. Na schůzky docházel zcela pravidelně. Dokonce se stal i registrovaným pozorovatelem. Ještě zavčas nás však upozornil: "Pánové, zdalipak si uvědomujete, že já jsem představitel opačné ideologie než je shora určená vaší škole? A já, sem, do té školy, chodím jen tak, bez překážek? … Z toho můžete mít, pánové, i nepříjemnosti."
Sita ani tentokrát nemusel moc přemýšlet a zachoval se opět s přehledem. Během následující schůzky mu oznámil: "Z důvodu diference našich ideologií, jak jste důstojný pane sám upozornil, budete muset chodit do školy postranním vchodem. … Nevadí vám to?" A předal důstojnému pánovi od tohoto vchodu klíč.
Po pozorování okouzleni vesmírem i oddenaturovaným lihem jsme se rozcházeli domů často i značně pozdě. Nevšímali jsme si, že důstojný pán nechodí na faru, ale navštěvuje paní hostinskou. Po zavírací době. Její manžel, myslivec, už něco tušil a proto přerušil noční sezení na posedu a vrátil se domů nenadále. Při takovýchto událostech je vždy někdo poblíž, kdo s věrohodností a rád popíše co viděl a možná něco i nadsadí. I když se to stane v noci. Důstojný pán skákal z okna ložnice hostinské a byl pronásledovaný ozbrojeným mužem. A střílelo se.
Veřejné mínění věřících bylo uraženo. Pochopitelně. Pastýř, kterému důvěřovali a který je zpovídal a dával rozřešení, se kdesi peleší. Neslýchané! Ten musí pryč. A začali usilovat o jeho vyhoštění. O ničem jiném se ve městě nemluvilo. Bylo toho plno. I náš astronomický kroužek dostal velkou ránu. Sita byl z toho zlomen, protože si i on přičítal část viny. Dny kroužku byly sečteny, protože i na nás dopadla hanba.
Grygárek se však bránil a nechtěl se jen tak vzdát svého místa, svých lásek. Atmosféra byla napnutá. Ale smyčka se zatahovala. Aby se z ní uvolnil, rozhodnul se socialistický kněz pro rázný obranný tah proti farníkům. To, co učinil, nemá obdoby nikde jinde. Navštívil OV KSČ: "Soudruzi, pět let jsem vám ve městě pomáhal s ateistickou výchovou. Pracoval jsem v astronomickém kroužku. Jsem v úzkých. Nyní očekávám, že mi pomůžete vy."
A přesto musel odejít.
…
Po létech. Na horské chatě jednoho podniku sedíme při sklence vína s veterinárním lékařem místního státního statku. Vyprávím tento příběh kolegům i lékaři.
Jsme tady na bramborové brigádě. Suplujeme za místní pracovníky, kteří po Němcích zabírali statky a nejen, že je nedovedli rozvíjet, ale nedovedli je ani udržet v chodu. Zbankrotovali. Hospodářsky i morálně. A tak školní děti musí na ně pracovat.
V hezké horské chatě jednoho podniku, kde bydlíme s brigádními dětmi, nám odstřihli telefon. Abychom prý jim neprotelefonovali majlant. Nepomohly protesty, co budeme dělat, když se něco někomu stane.
Stalo se. Po příchodu z pole se jeden hoch opařil. Pustil si na sebe téměř vařící sprchu. V bolestech kvílel. Vyslali jsme spojku do nejbližší vesnice: "Pohotovost? Ta sem přijede tak za dva dny. Nás tady léčí zvěrolékař."
Ten přijel ihned. Vzal mast na kravské vemeno a hochovi záda natřel. Hochovi se okamžitě ulevilo. Proto jsme si mohli s lékařem chvilku sednout.
Když jsem dovyprávěl, lékař se zeptal: "Nejmenoval se důstojný pán Grygárek?"
"Ano, proč? Vy ho znáte?" Divil jsem se.
"Ano. Tento pán nám tu dělá velké problémy. Zavlekl nám sem slintavku."
Když jsme se nechápavě podivovali, zvířecí lékař pokračoval: "Důstojný pán nám sem pašuje z Polska ovce. Ke své činnosti zaměstnává zdejší věřící i nevěřící. … Přemýšlíme, jak ho polapit. Vždy se nějak vykroutí."
…
Vždy, když si vzpomenu na Grygárka, vynoří se mi z představ osud jiného faráře. Důstojný pán Rochela, když mu odebrali komunisti souhlas s výkonem kněžského povolání, nemohl najít zaměstnání. Po delší době shánění si našel místo topiče v prašném a horkém prostředí rotační pece cementárny. A na svůj osud si nestěžoval. Pravil: "Mám tady slušnou partu. Dokonce tady fasujeme i pivo. A až to bude možné, tak se do kostela vrátím."
Z cyklu Jedno sto způsobů, kterak buzerovati třídního učitele