Přiznávám, že tramp, čundr (nenaučil jsem se rozlišovat to, jako někteří diskutéři u těch zmíněných esejí) a v létě „puťák“ jsem nejeden absolvoval, včetně nájezdů SNB s podporou Lidových milicí, ale nikdy jsem se neocitl v nějaké násilnické partě. Ba, prostě s ní tuto zkušenost nikdy neučinil. Dvakrát byl dokonce sbalen ad vocem podezření, že hodlám překročit hranice. To když mne roku 1954 na autostopu na zastihla noc u Břeclavi a já se zalezl vyspat do luk. V noci mne budilo jakési pobíhání a štěkot psů, jakož i komáři, ale nedbal jsem. Sbalili mne až ráno, když jsem zamířil posnídat do mléčného baru a pak mi na místní fízlárně pěkně nabančili soudruzi Skyba a Valenta. Ne, že by se představili, ale jako pilní soudruzi odebírali Rudé právo a každý měl svůj jménem označený výtisk zastrčený v kapse.

Z pokusu překročit hranice mne neusvědčili, a tak mne druhý den vyšoupli s rozkazem, že autostopem pokračovat nesmím, a řečmi o tom, že za hranicemi by mne čekalo utrpení cizinecké legie a jiné hrůzy. Neb mi nekoupili lístek na vlak, autostopem jsem pokračoval a co čert nechtěl, svezl se s nějakým motorkářem jen o vesnici dál a tam narazil na děvu, která byla milá a jak jsme se tak bavili, řekla jméno jednoho z těch esenbáků a že je z Břeclavi a nudí se tu u babičky. Když jsem se pídil, co tatínek dělá, pravila, že je u SNB. Pak už se rozhodně nenudila. Já též ne.

Podruhé mne to potkalo roku 1955 v lese (tehdy tam ještě byly lesy) blíže Hory Sv. Šebestiána, kde jsem se utábořil na místě našeho (1946 + 1947) sokolského tábora a to hned u cedule, že dále začíná Hraniční pásmo. Naštěstí vně toho pásma. Sbalili mne pohraničníci, pod samopalem dotáhli na velitelství (ačkoli tam všude byly hranice k NDR), ale vypustili už asi po dvou hodinách.

Zmínka nepadla o kampaních svazácké Mladé fronty proti trampingu a různé satiry všeho druhu v rozhlase. Však si tam na chléb s máslem, ne-li přímo šunku od kosti, vydělával ledakterý inženýr lidských duší a zástupy publicistů, již měli o cosi později nabýt lidských tváří.

Tramping byla vůle po svobodě. Odporu proti mládí, které nám komunismus kradl, či ukrást se snažil a ještě přesvědčoval, že je to tak správné. Odtud i vzhlížení k Americe jako zemi svobody a země práce, země civilisace. (jak se zase pravilo v jedná z potlačených písniček V+W, Kolumbovo vejce) Vůle po svobodě se dá vyskytovat i z písně Anglická sobota, tehdy se vynořivší a dnes v trampských zpěvnících pokud vím nezaznamenané.

My jezdíme do přírody a tam u vody, stavíme stan.
Co nám schází - nás nerozhází, když hoří plán!
My kašleme na robotu, na tu slotu,
My chcem´, my chcem´, jen anglickou sobotu - za rachotu!
A soudruzi z plánování,
zapomněli na ní.
Pražský rozhlas odvysílal trampskou relaci,
Kdo to slyšel ten z toho měl, velkou legraci.
Neb ti co tam mluvili, nikdy trampy nebyli, nebyli!
Bez těch řečí do rádia by se neuživili.

V tomto duchu pak dále. Zpěv tedy přímo protistátní. Nikoli sice natolik jako třeba Až k nám přijdou hoši z USA (jú eS Ej), za ten se zavíralo, ale vydávající jasné svědectví o zřetelné nevůli být mládeží novou, mládeží Gottwaldovou, kterou těší hlavně překračování norem a stupňování úsilí k přímo nadlidským výkonům - „když hoří plán“.

Soboty byly pracovní, byť jen šestihodinové. (pracovní týden měl 46 hodin). Ale to zde už kdosi podotkl. Neméně oblíbené ovšem bylo sjíždění řek (stihl jsem i Hornád a Váh). Nejjednodušší a nejoblíbenější, ale zdaleka ne tak obsazená jako dnes, byla Lužnice, protože loď člověku dopravila až do Suchdola n. Lužnicí ČSD, tedy Československé státní dráhy; akronym předkládaný ovšem i jako člověče seď doma, a řeka byla vcelku nedaleko nádraží. Hned za Suchdolem pak opět bylo hraniční pásmo a kontroly SNB i PS začínaly už na nádraží v Budějovicích. Pokud člověk cestoval s pádlem, tak vcelku omezené jen na kontrolu dokladů.

Tramping ovšem přežil i v exilu. Pravidelné potlachy dodnes pořádá ve Švýcarech Jirka Koťátko, rozlehlost Spojených států a velemnožství dosud nedotčené přírody, národních parků (leč tam dost přísný řád), ale i Národních lesů, v mém případě Los Padres National Forest pak k tomu přímo vybízí, a camping, jak se to nazývá, je ostatně v USA obecně populární. Pokud jsem nezajížděl (což bylo skoro každý weekend) na Arroyo Secco v Los Padres, kde byli v řece raci velikosti předloktí a viditelnost i do několikametrové hloubky (ač tam až do roku 1949 fungoval zlatý důl), pak na Dinky Creek nahoře na Sierře, na pozemek patřící Sokolu San Francisco, kde se odbývaly dětské sokolské tábory a kde jsem vztyčoval i dorostenecký prapor Sokola Praha Dejvice II. Za účelem těchto cest, a vzhledem celkem ke třem, jeden čas dokonce čtyřem psům, jsem si zakoupil Ford Van a na reservě ho přizdobil malým znakem svobodného Československa.