Na který den vlastně připadne 51. výročí invaze vojsk spřátelených zemí? Už asi půl století se potkávám se dvěma názory – převládá jistě ten, že je to 21. srpen, ovšem podle mnohých by to měl být 20. srpen, neboť nohy vojáků některých jednotek, či pásy jejich vozidel, údajně překročily hranice tehdejšího Československa už před půlnocí. Vzhledem k tomu, že v oněch dnech panoval značný chaos, přikláněl bych se spíš k tomu druhému. Mám k tomu i jiný, osobní důvod. Před 50 lety, 20. srpna 1969, tedy rok nato, jsem taktéž překročil hranice, i když symbolicky, nohou nacházející se v té chvíli na podlaze letadla společnosti BEA. Můj krok vedl opačným směrem.

Že tak učiním, jsem se rozhodl už nějakou dobu předtím. Zdaleka nezanedbatelný čas, a hlavně množství energie, ale pohltily drobnosti jako vystavení pasu, získání výjezdní doložky, potvrzení od zaměstnavatele, vojenské správy, Veřejné bezpečnosti, uličního výboru a kdo ví od koho jiného, to už si nepamatuji. To vše úspěšně absolvováno, mohl jsem si zakoupit kýžené letenky do Londýna, ovšem oběma směry – mít letenku jen jedním směrem by asi mohlo být příslušným orgánům nápadné. Letěl jsem oficiálně na pozvání od příbuzných ve Warwicku k třítýdenní návštěvě. Tak dlouho jsem ovšem u nich zůstat nehodlal – měl jsem namířeno do Londýna.

Odlet připadal na 20. srpna a to mě dost znervózňovalo. Co kdyby se měly v Praze chystat nějaké velké demonstrace k prvnímu výročí invaze a úřady se rozhodly preventivně uzavřít letiště? V letištní hale nás tam čekal slušný počet, zejména mladých lidí, a bylo vidět, jak jsou všichni nervózní. To se ještě stupňovalo s tím, jak se odkládal odlet letadla, které mělo zpoždění už z Londýna. O hodinu, o dvě… Konečně nás vyzvali, abychom si nastoupili!

Kolem mne sedělo několik lidí mého věku – bylo mi 26 a všichni jsme letěli na dovolenou do Anglie. V okamžiku, kdy se letadlo vzneslo, všechno bylo jinak. Ten sedící vedle mne se už netajil tím, že má na mušce USA, mladá dáma na druhé straně chtěla do Kanady, ten přes uličku do jižní Afriky. Jsa povahy snad o něco rozvážnější, se svými plány, že totiž hodlám zůstat v Anglii, kde jsem se kdysi i narodil, jsem se ihned nerozšiřoval. Co kdyby se třeba před námi vyskytla silná bouřka a letadlo se muselo vrátit do Ruzyně? A někdo z těch, jimž bych se svěřil, by se ukázal být fízlem! Něco takového jsem riskovat nechtěl. Teprve když jsme bezpečně přeletěli někde u Aše přes hranici a odhadoval jsem, že by se v případě nouze asi už přistálo na některém západoněmeckém letišti, začal jsem se cítit bezpečněji a přiznal jsem se jim také k tomu, že se vracet nehodlám. Ta moje opatrnost byla nicméně na místě – bouřka se totiž dostavila, ale až někde u belgických hranic a piloti ji snadno obletěli. Trochu to s námi poházelo, ale do Heathrow jsme doletěli v pořádku. A můj příbuzný tam na mne čekal a odvezl si mne do Midlands, odkud jsem se vskutku za několik dní přesunul do Londýna.

Moje obavy z toho, že by se letiště v Ruzyni mohlo zavřít pro občany ČSSR, se uskutečnily jen necelých šest týdnů po tom, co jsem odletěl. Spadla klec, stihl jsem to právě včas! Někdy si říkám, co se asi stalo s těmi lidmi z letadla BEA. Tuším, že to byl Vickers Vanguard, možná i ten, který tragicky havaroval v Belgii o pár let později. Uskutečnily se jejich plány, dostali se do Ameriky, do Kanady? Přece i ten můj plán, že zůstanu v Anglii, se změnil a už dávno žiji v Austrálii.

Autorovy stránky:
http://www.vkoreis.com/
http://www.vojen.com/