Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996VZPOMÍNKA: 21. srpen 1968
Mé osobní vzpomínky na 21. srpen 1968 vlastně začínají několik dní před tímto datem. Po splnění požadovaných "průb" (zkoušek na VŠ) jsem se společně s dvěma přáteli vydal na "vandr" do mých oblíbených Nízkých Tater. Jeli jsme jako obvykle autostopem. Bylo 18.8.1968.
Někde na Slovensku, před Žilinou, nás nabralo auto s německou poznávací značkou, nicméně s řidičem, který mluvil jako rodilý Čech.
Za Žilinou v lesíku podél cesty tábořila vojska sovětské armády, která byla několik měsíců předtím na společném cvičení vojsk Varšavské smlouvy u nás. Od té doby se nějak nemohli dostat domů, protože měli poruchy na tancích a jiných vozidlech a museli je opravovat.
Když jsme je míjeli, neodpustili jsme si vtipy na jejich účet. Řidič našeho auta to vtipkování moc nebral. Ponechal naše výroky bez jakýchkoliv poznámek a jel jako čert, jako by se chtěl dostat co nejdříve pryč. Na naše požádání nás vysadil v Ružoberoku.
Vyrazili jsme do hor, ale počasí se výrazně zhoršilo. To vedlo v naší skupině k rozdílným názorům na to, zda ve "vandru" pokračovat. Já jsem byl odhodlaný jít alespoň kus po hřebeni hor, jiní dva to vzdali, a tak jsme se rozdělili. Dorazil jsem sám na hřeben, kde jsem strávil noc v opuštěné kolibě, ale nepřízeň počasí dohnala i mě k tomu, že jsem na druhý den sešel z hor do údolí Hronu. Bylo 20.8.1968.
Přespal jsem v mandeli na poli před nějakou vesnicí a po probuzení jsem se vydal za snídaní do místní prodejny. Už jsem se těšil na křupavé ranní rohlíky a mléko nalévané přímo z konve. K mému překvapení byla už v tak časné hodině prodejna plná lidí, kteří tam přišli bez úmyslu nakupovat. Z ranních novin jsem se dozvěděl důvod. Invaze přátel.
Přešla mě chuť dál vandrovat. Chtěl jsem se dostat co nejdříve domů, otázka zněla, jak. Autostop nepřicházel v úvahu. O vlakovém spojení z Pohroní do Brna jsem měl mlhavé představy a bylo to daleko, s několika přestupy. Nicméně vydal jsem se na místní nádraží, kde nebylo nic, jenom bouda a cedule s názvem stanice. Postával jsem u kolejí a čekal, jestli něco pojede.
K mému překvapení mi zastavil projíždějící nákladní vlak, jehož strojvůdce viděl u kolejí postávat postavu s tornou na zádech. Ptal se mě, kam jedu a po neurčité odpovědi prohodil ke svému spolupracovníkovi: "Už to začíná." Asi si myslel, že nastupuji do boje proti okupantům. Každopádně mě vzali do Žiliny, kde jsem se rozhodl, že nepojedu přímo do Brna, ale zastavím se u svých příbuzných v Kopřivnici, kam bylo z Žiliny snazší spojení.
Tety v Kopřivnici byly zděšením bez sebe. Pamatovaly zabrání Sudet a následnou německou okupaci Československa. Byly názoru, že si nás naši "přátelé" rozdělí a oni se opět octnou v Německu. Já oponoval, byl jsem přesvědčen, že to tak nemůže skončit. Máme vlastní armádu a odhodlané lidi, budeme bojovat.
Následující den jsem usoudil, že se z Kopřivnice do Brna vlakem dostanu, a vyrazil jsem. Z celé cesty mi v mysli utkvěl pouze jeden obrázek. Z vlaku bylo vidět, jak na brněnském letišti ve Slatinách přistává v půlminutových intervalech jedno nákladní letadlo za druhým, jako nálet sarančat.
K velké úlevě mých rodičů jsem dorazil domů. V Brně byl v podstatě klid. Žádný boj, pouze rozhlasové výzvy, abychom zachovali klid, neprovokovali a nedělali nic na vlastní pěst. Po ulicích postávaly tanky, ale žádné incidenty jsem nezaznamenal, asi i proto, že jsem dorazil několik dní po začátku invaze. Já a mí vrstevníci jsme se bavili alespoň tím, že jsme lepili urážlivé nápisy na dostupná místa.
Tehdy měla většina lidí důvěru ve Svobodu a Dubčeka a pokud oni radili, abychom nic nedělali bez koordinace činnosti, poslechli jsme je. Podcenili jsme situaci a fakt, že lidé s výrazně prosovětskou minulostí, jako oba zmínění a jiní soudruzi z vedení státu, budou obzvlášť obtížně vzdorovat nátlaku na uznání "zásahu". Svou úlohu jistě hrál i fakt, že byli v podstatě uneseni a nikdo neví, jakému tlaku, včetně hrozby fyzické likvidace, byli vystaveni. Každopádně pouze jeden statečný ze skupiny unesených představitelů odolal a invazi neschválil.
Jako výsledek "jednání" nám Alexander Dubček, naděje velké většiny lidí v Československu, mezi tóny Beethovenovy "Osudové" vzlykavě sdělil, abychom se smířili s realitou. Máme zachovat klid, dále pracovat a snažit se docílit našich cílů navzdory situaci.
Pak už to pokračovalo metodou dnes nazývanou "salámová". Kousek po kousku se ukrajovalo, vůdci "Pražského jara" byli odstavováni a na jejich místa přicházeli jiní soudruzi, odpovědní. Vše děláno s rozmyslem tak, aby to nevzbudilo všeobecnou nevoli a, nedej bože, odpor. Spřátelená vojska jsou zde dočasně, aby zabránila chaosu. Až si to zde dáme do pořádku a zabráníme kontrarevoluci, odejdou.
Ale skutečné vítězství lidu nad kontrarevolucí bylo dovršeno až po roce, v srpnu 1969. I na to mám osobní vzpomínky, ale to je již jiná kapitola.

Přitvrzení na tři týdny: vláda od pondělí výrazně omezí pohyb obyvatel. Zavřené budou školy, školky i většina obchodů

Údajné ‚kompro‘ na Hniličku? Na fotkách prý vybírá peníze z bankovní schránky, podle něj to je podvrh

Vnitro oblepí zemí plakáty vyzývajícími k dodržování pravidel proti šíření covidu. Inspirovalo se ve Velké Británii

Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.
