Mé osobní vzpomínky na 21. srpen 1968 vlastně začínají několik dní před tímto datem. Po splnění požadovaných "průb" (zkoušek na VŠ) jsem se společně s dvěma přáteli vydal na "vandr" do mých oblíbených Nízkých Tater. Jeli jsme jako obvykle autostopem. Bylo 18.8.1968.

Někde na Slovensku, před Žilinou, nás nabralo auto s německou poznávací značkou, nicméně s řidičem, který mluvil jako rodilý Čech.

Za Žilinou v lesíku podél cesty tábořila vojska sovětské armády, která byla několik měsíců předtím na společném cvičení vojsk Varšavské smlouvy u nás. Od té doby se nějak nemohli dostat domů, protože měli poruchy na tancích a jiných vozidlech a museli je opravovat.

Když jsme je míjeli, neodpustili jsme si vtipy na jejich účet. Řidič našeho auta to vtipkování moc nebral. Ponechal naše výroky bez jakýchkoliv poznámek a jel jako čert, jako by se chtěl dostat co nejdříve pryč. Na naše požádání nás vysadil v Ružoberoku.

Vyrazili jsme do hor, ale počasí se výrazně zhoršilo. To vedlo v naší skupině k rozdílným názorům na to, zda ve "vandru" pokračovat. Já jsem byl odhodlaný jít alespoň kus po hřebeni hor, jiní dva to vzdali, a tak jsme se rozdělili. Dorazil jsem sám na hřeben, kde jsem strávil noc v opuštěné kolibě, ale nepřízeň počasí dohnala i mě k tomu, že jsem na druhý den sešel z hor do údolí Hronu. Bylo 20.8.1968.

Přespal jsem v mandeli na poli před nějakou vesnicí a po probuzení jsem se vydal za snídaní do místní prodejny. Už jsem se těšil na křupavé ranní rohlíky a mléko nalévané přímo z konve. K mému překvapení byla už v tak časné hodině prodejna plná lidí, kteří tam přišli bez úmyslu nakupovat. Z ranních novin jsem se dozvěděl důvod. Invaze přátel.

Přešla mě chuť dál vandrovat. Chtěl jsem se dostat co nejdříve domů, otázka zněla, jak. Autostop nepřicházel v úvahu. O vlakovém spojení z Pohroní do Brna jsem měl mlhavé představy a bylo to daleko, s několika přestupy. Nicméně vydal jsem se na místní nádraží, kde nebylo nic, jenom bouda a cedule s názvem stanice. Postával jsem u kolejí a čekal, jestli něco pojede.

K mému překvapení mi zastavil projíždějící nákladní vlak, jehož strojvůdce viděl u kolejí postávat postavu s tornou na zádech. Ptal se mě, kam jedu a po neurčité odpovědi prohodil ke svému spolupracovníkovi: "Už to začíná." Asi si myslel, že nastupuji do boje proti okupantům. Každopádně mě vzali do Žiliny, kde jsem se rozhodl, že nepojedu přímo do Brna, ale zastavím se u svých příbuzných v Kopřivnici, kam bylo z Žiliny snazší spojení.

Tety v Kopřivnici byly zděšením bez sebe. Pamatovaly zabrání Sudet a následnou německou okupaci Československa. Byly názoru, že si nás naši "přátelé" rozdělí a oni se opět octnou v Německu. Já oponoval, byl jsem přesvědčen, že to tak nemůže skončit. Máme vlastní armádu a odhodlané lidi, budeme bojovat.

Následující den jsem usoudil, že se z Kopřivnice do Brna vlakem dostanu, a vyrazil jsem. Z celé cesty mi v mysli utkvěl pouze jeden obrázek. Z vlaku bylo vidět, jak na brněnském letišti ve Slatinách přistává v půlminutových intervalech jedno nákladní letadlo za druhým, jako nálet sarančat.

K velké úlevě mých rodičů jsem dorazil domů. V Brně byl v podstatě klid. Žádný boj, pouze rozhlasové výzvy, abychom zachovali klid, neprovokovali a nedělali nic na vlastní pěst. Po ulicích postávaly tanky, ale žádné incidenty jsem nezaznamenal, asi i proto, že jsem dorazil několik dní po začátku invaze. Já a mí vrstevníci jsme se bavili alespoň tím, že jsme lepili urážlivé nápisy na dostupná místa.

Tehdy měla většina lidí důvěru ve Svobodu a Dubčeka a pokud oni radili, abychom nic nedělali bez koordinace činnosti, poslechli jsme je. Podcenili jsme situaci a fakt, že lidé s výrazně prosovětskou minulostí, jako oba zmínění a jiní soudruzi z vedení státu, budou obzvlášť obtížně vzdorovat nátlaku na uznání "zásahu". Svou úlohu jistě hrál i fakt, že byli v podstatě uneseni a nikdo neví, jakému tlaku, včetně hrozby fyzické likvidace, byli vystaveni. Každopádně pouze jeden statečný ze skupiny unesených představitelů odolal a invazi neschválil.

Jako výsledek "jednání" nám Alexander Dubček, naděje velké většiny lidí v Československu, mezi tóny Beethovenovy "Osudové" vzlykavě sdělil, abychom se smířili s realitou. Máme zachovat klid, dále pracovat a snažit se docílit našich cílů navzdory situaci.

Pak už to pokračovalo metodou dnes nazývanou "salámová". Kousek po kousku se ukrajovalo, vůdci "Pražského jara" byli odstavováni a na jejich místa přicházeli jiní soudruzi, odpovědní. Vše děláno s rozmyslem tak, aby to nevzbudilo všeobecnou nevoli a, nedej bože, odpor. Spřátelená vojska jsou zde dočasně, aby zabránila chaosu. Až si to zde dáme do pořádku a zabráníme kontrarevoluci, odejdou.

Ale skutečné vítězství lidu nad kontrarevolucí bylo dovršeno až po roce, v srpnu 1969. I na to mám osobní vzpomínky, ale to je již jiná kapitola.