V tom roce mi bylo čtyřiadvacet. Sdělovací prostředky mlely svou rudou propagandu stejně jako vždy. A proskakovaly cenzurované zprávy o jistých, ne zcela obvyklých trendech v nejvyšších kruzích KSČ. Stejně jako spousta spoluobčanů, jimž komouši lezli krkem, jsem si říkal, že doba nazrála zase k nějaké palácové pseudorevoluci, jež prakticky nic nezmění. Ovšem režie selhala a někteří soudruzi byli trestuhodně nezodpovědní. Josef Smrkovský, za mlada zřejmě pěkný komunistický spratek a sekerník, který „náhle prozřel“, nebo jak to nazvat, vytáhl vše do jiných kulis. Na veřejnost – do vysokých škol, fabrik, sdělovacích prostředků. Tím ovšem dostaly veškeré děje jiný rozměr a staly se pro komunistickou vrchnost skutečně nebezpečnými. Tato Smrkovského zásluha je naprosto nepochybná a byla po okupaci spolusoudruhy také náležitě oceněna.

Část sdělovacích prostředků se postupně pochlapila a začala se chovat poměrně nezávisle.

Povinnou úlitbou režimu v čím dál kritičtějších článcích a pořadech ovšem bylo neustálé ujišťování, že vše se děje v zájmu upevnění a zdokonalení socialismu jako jediné myslitelné alternativy. Nastaly i personální změny a ne úplně malé. Antonín Novotný byl sesazen z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky. Zjevně hodně nejednotné vedení KSČ patrně nebylo schopno dohodnout se na silném kandidátovi. Funkce byly proto rozděleny. Prezidentem se stal do té doby odkecaný generál Ludvík Svoboda, partajním šéfem do té doby veřejnosti málo známý Alexander Dubček. Předsedou vlády Oldřich Černík, předsedou parlamentu Smrkovský. Ba i složení předsednictva ÚV KSČ doznalo četných změn. Stále však seděl všude dostatek starých ostřílených ortodoxních partajníků.

Začal se užívat název „socialismus s lidskou tváří“. Pracující lid reagoval názvem „alkohol s lidskou tváří“ pro starou mysliveckou, a tudíž prudce stoupla její spotřeba. Módní postavou se stal ekonom Šik, který mocně a po právu tepal ekonomické nešvary režimu a navrhoval jejich léčbu způsoby, při nichž by současné vedení socdem vrnělo blahem – například kecáním pracujících lautr do všeho prostřednictvím nového výdobytku socialismu – rad pracujících.

Velký bratr z východu začal mít vážné výhrady k vnitropolitickému vývoji u nás a jeho věrní nohsledi, zejména v NDR, ňafali až nepříčetně.

Chytřejší soudruzi se tak nějak stáhli do ústraní, neb správně vycítili blížící se malér. Kdo se totiž někdy alespoň letmo seznámil s dějinami KSČ, ví, že se skládají z pravidelně se střídajících pravých a levých úchylek, přičemž po odhalení každé z nich nastávají čistky, kácejí se židle i trůny, často i nějaká ta hlavička padne. Pár ortodoxních komunistů pořád veřejně a tvrdě hájilo staré pořádky, jmenujme Vasila Biľaka a Aloise Indru – bylo jich samozřejmě daleko víc. Dodnes neumím odhadnout, kdo z nich tak činil z hlouposti a kdo z přesvědčení, že reformátorům brzy zatnou tipec. Dubček, Smrkovský a pár dalších si užívali slasti dlouho u nás nepamatované, totiž zjevné přízně nezanedbatelné části poddaných.

Nevím, zda jsem se ocitl v atypickém prostředí, ale v mém okolí panoval poměrně jednotný názor, který jsem sdílel. Že totiž komunistický režim není reformovatelný, a tudíž nám mohou reformní i konzervativní komunisté vlézt na záda. Včetně Dubčeka. Sovětský spojenec měl patrně dosti přesné zprávy o náladách obyvatelstva, která určitě nebyla jako za vachmajstra Flanderky v Putimi. Jo – a v Praze byl povolen první československý socialistický striptýz a fotky, podstatně cudnější než běžné akty, byly beztrestně šířeny socialistickou státní sítí Poštovní novinové služby, takže si je kupovali ponejvíce puberťáci.

Já jsem si koupil sovětské rádio Selena - mám je dodnes-, tátovi také jedno, neb jsme denně naslouchali “štvavým vysílačům“. Mělo to patery krátké vlny, stálo to 1700 Kčs, což bylo 80% mé měsíční výplaty. Bylo na nich možno přelaďovat a v řevu rušiček stále slyšet Svobodnou Evropu, Londýn, Hlas Ameriky a další. Dobrý a nezničitelný tranzistorák, který se tisíckrát zaplatil – hodnotím to dnes. Po okupaci zvláště. Totiž – během roku 1968 přestalo být nakrátko rušeno zahraniční vysílání. Po okupaci se rušičky opět rozjely. Pro mladší, „nepamětníky“, uvádím, že rušičky vysílaly na regulérních frekvencích zahraničního vysílání jiných států rušivý signál, jehož zvuk byl něco mezi cirkulárkou a túrovanou motorkou.

Správní soudruzi na správných místech ovšem stále měli věci pod kontrolou a pomáhali „trpícím“ kamarádům. Tož se mi stalo, že jednoho dne na odpolední nebyl dovezen nezbytný olej a hrozilo odstavení provozu. Léta se to řešilo telefonátem řidičce vysokozdvižného vozíku, která sud oleje bez další administrativy neprodleně dovezla. Kritického dne se mi ovšem místo příjemné ženy ozvalo cosi, co jsem neuměl zařadit. Hlas byl nepochybně mužský a neuvěřitelně arogantní. Když jsem přednesl svou žádost – olej - ten a ten – rychle, začal na mne dotyčný řvát, jak si to vůbec představuji, kde je písemná žádost, nejbližší možný termín zítra. Ječel na mne „dispečer dopravy“ cechu, z čista jasna náhle velící dvěma řidičkám vysokozdvižných vozíků! Za plat, o kterém se technikům na provozech nikdy nesnilo. Po kratší debatě jsem mu sdělil, že nebude-li olej během hodiny, musím odstavit provoz – a praštil jsem telefonem. Nebudu to pitvat dál. Tento soudruh, uklizený na ono pro něho vytvořené místo proto, že naň na původním působišti byla podána žaloba za znásilnění učnice, přežil vše ve zdraví a byl členem prověrkové komise THP ( technicko hospodářských pracovníků) při čistkách po okupaci. Ta nebetyčná "drzost" seknutí telefonem se mi samozřejmě nevyplatila. Pro mladší dodávám, že prověrkové komise, ustanovené komunisty, „prověřovaly“ (rozuměj – kádrovaly a vyhazovaly z práce) techniky a úředníky, většinou jen za kecy, za projevení názoru. A při té příležitosti si mnozí často vyřizovali osobní účty.

Nastalo spojenecké „štábní cvičení“ Varšavské smlouvy. Bylo mi divné, že štáby přijížděly asi měsíc - tolik jich bylo. A po skončení cvičení se jim nějak nechtělo domů. Tehdy mne opravdu nenapadlo, že si detailně mapují terén pro invazi a okupaci.

Pak přišla ta noc, na kterou nelze a nemělo by se zapomenout. Byl jsem na návštěvě u rodičů v Ústí a spal v obýváku na gauči. Kolem půlnoci mi u hlavy začal zvonit telefon. Vzal jsem sluchátko a uslyšel souseda – slzy v hlase: “Honzo, vzbuď tátu, obsazujou nás Rusáci.“ Venku hukot letadel a tanků.

Sprostá, zákeřná agrese, naprosto srovnatelná s tou německou. Stejná podlost. Obdobné cíle.

Proskočil bych stropem, když ještě dnes mají někteří tu drzost, nazývat tuhle všivárnu vstupem vojsk, jako by si přišlo pár Rusáků přátelsky pokecat kousek za hranice.

Účast dalších „úhlavních spojenců“ byla také zajímavá. Tak Neratovice například „osvobozovali“

Bulhaři, neb soudruh ředitel Spolany měl za manželku dceru bulharského partajního šéfa Živkova.

Poměrně dost bylo Poláků. Samí starší chlapi, zřejmě pečlivě prověření záložáci – a pěkné svině, slušnější název nemohu použít. Pár dní po okupaci jsem jim cestou na motorce pohrozil pěstí. Okamžitě za mnou vyrazili v kolovém transportéru a asi patnáct kilometrů se mne pokoušeli přejet.

Po pár týdnech se okupanti stáhli do lesů. Nebyli již tolik vidět.

Krátce po okupaci se ještě mohlo publikovat. Navrhuji tímto panu prezidentovi k udělení státního vyznamenání pana Vladimíra Renčína. Jeho úžasné kreslené vtipy z té doby byly skutečným balzámem na duši ve vší té mizerii. Ale čas běžel dál. Komunistickým šéfem a později i prezidentem se stal Gustáv Husák, předsedou vlády Lubomír Štrougal a cenzura byla opět absolutní.

Kdybych měl stručně popsat několik let po okupaci, řekl bych – od zoufalého čekání na zázrak k naprosté beznaději. Pro mne osobně ještě strach o existenci – jak jsem již předeslal, soudruzi mne jako technika neprověřili. Dvě malé děti, podnikový byt, otázka, co s námi bude, byla zcela na místě. Naštěstí na směny se nikdo nehrnul. A naštěstí personálním náměstkem byl dr. Kárný, který si užil své v procesech padesátých let. Asi rok po neprověření jsem byl povolán k personálnímu náměstkovi. Je to tu a letím, bylo jediné, co mne napadlo. Pan doktor byl stručný. „Několik listů jsem odstranil z vašich materiálů, vy na sebe zbytečně neupozorňujte a bude to v pořádku,“ řekl velmi tiše a pokynem naznačil, ať vypadnu.

Ty osobní zážitky neuvádím proto, že bych chtěl dělat chudinku. Mnoho slušných lidí dopadlo daleko hůře. Doba po okupaci – rudé kůže to nazývaly normalizací – byla strašná hlavně tím, že si na vás mohl zasednout kdejaký hajzlík s rudou knížkou. A byl-li dostatečně důsledný a mstivý, mohl vás dostat do kriminálu, do blázince, do emigrace. V lepším případě „jenom“ zničit profesní kariéru a znepříjemnit život nejen vám, ale i vašim dětem. Dovede si dnes někdo mladší představit,

že by se bez souhlasu stranické (rozuměj - komunistické) organizace nedostal na studia? A na každém kroku posudky, v kterých často pologramotní troubové psali neuvěřitelné věci.

„Svůj záporný postoj k socialistickému zřízení maskuje poctivou prací“ - to není vtip, to je přesná citace z jednoho takového veledíla.

Moc už se nezavíralo. Soudruzi provedli čistky ve vlastních řadách. Nazvali to výměnou stranických legitimací, přičemž ty nové dostali jen někteří. A vyházeli všechny nepohodlné, ba i jen podezřelé z vedoucích funkcí v armádě, bezpečnosti, státní správě i hospodářství. Vyhazovalo se samozřejmě hlavně z míst, o která byl zájem. Národ byl zastrašen a to přece k poklidnému vládnutí stačí. Na čistkami uvolněná místa se vrhla spousta vrtichvostů ochotných za teplé místečko vzývat cokoliv, včetně Sovětského svazu. Hospodářství šlo od desíti k pěti. Husák byl ovšem nesporně dobrý taktik a bylo mu jasné, že při utahování šroubů by nebylo dobré současně připustit pokles životní úrovně. Začala se tedy doslova a do písmene „prožírat podstata“. (Že by inspirace pro vedení socdem? Ti chlapci přece v této době „brali rozum".)

V polovině sedmdesátých let již byl klid a mezi lidem obecným vládla tupá rezignace. Staré heslo „se Sovětským svazem na věčné časy“ soudruzi doplnili slovy „a nikdy jinak“, asi aby bylo zřejmé, že už po dobrém nikdy neodtáhnou. Okupanty nebylo moc vidět, ovšem když jsem ve dvě v noci potkal na silnici u Štětí naprosto neosvětlenou kolonu jejich tanků a měl jsem velké starosti zachránit sebe a auto, docela mne přešel humor. A že byly v republice četné oblasti, kam našinec vůbec nesměl. Prvně jsem také v praxi uviděl vzájemnou lásku národů SSSR. Soudruzi totiž pozvali okupační vojáčky na "brigádu“, která probíhala tak, že se půl směny vojáčci bezcílně poflakovali s košťaty fabrikou, poté dostali v jídelně oběd a šli se u piva družbit se soudruhy milicionáři. Nám přišel tehdá na velín přičmoudlý vojáček a chtěl prodat hodinky. Někdo mu navrhl: „Běž domů, Ivane“. On se celý roztřásl a se slzami v očích nám vysvětloval: „Ja ně Ivan, ja Gruzín!“ Ach, ta láska sovětská.

Ještě jedna věc tu dobu charakterizovala. Obrovské množství vtipů na soudruhy, na Rusáky, na policajty (pardon, příslušníky VB). Zřejmě když musí národ držet hubu, líhne se to tak nějak samo. Tak snad jeden pro ilustraci:

V podniku vyhodnotili tři nejlepší pracovníky a zvítězil Pepa Novák. I povolali jej na ZV ROH, nechť si vybere odměnu. K mání je televizor, magnetofon nebo obraz soudruha Husáka ve zlaceném rámu. Pepa se zamyslel a zvolil obraz. Druhý den byl Pepa na schůzi odměněn a požádal o dovolenou. Po týdnu se vrátil v novém autě, perfektně oblečený a přinesl na dílnu basu drahého koňaku. Kdes na to vzal, žasli kolegové. Přece jsem dostal odměnu. Hele, nech si srandičky.

Ale fakt, pánové. Já jel do Prahy a v takový jedný pasáži, kde chodí hodně lidí, jsem ho opřel o zeď.

Dal jsem tam kýbl na peníze a cedulku – za korunu plivnout, za bůra pochcat. Kdyby se mi nerozklížil, tak jsem dneska milionář.

Srandičky, na to nás užije. A tupit, pomlouvat, zavírat, případně mučit a vraždit ty, kteří měli tolik cti v těle, že se zbraní v ruce a s nasazením vlastního života hájili v různých dobách naši vlast, v tom tedy máme bohatou praxi.

Vlastně ne my. Komunisté. Ale my ostatní, ke kterým se počítám, jsme se neodvážili vzepřít.

Ty časy "rudého temna" poznamenaly všechny slušné lidi. Ty slušné, ač nestatečné, zvláště - stud se tomu říká. Moje trauma je to určitě. Trauma národa - snad. Doufám. Ovšem komunisté v parlamentu, ti dnešní i ti bývalí, ti se zjevně nestydí.

Tak si říkám, že vzpomínky mají cenu, pokud je z nich vyvozeno poučení. A bojím se, že jsme těžko poučitelní a že se nám dokonce už ani nechce vzpomínat.