Tuhle větu jsem náhodou objevil ve starém diáři své manželky. Zapsala si ji před čtvrt stoletím, když v Brně studovala architekturu.
Celé to znělo takhle:

Jste do prdele architekti, teda fachmani, a není možný, aby vám do práce kecal někdo, kdo vo tom hovno ví!

Text je připisován Václavu Havlovi, ale nenajdete ho v žádném jeho prezidentském projevu (samozřejmě) ani v divadelních hrách (kupodivu). Objevuje se jako vzpomínka lidí, kteří s Havlem spolupracovali na úpravách Pražského hradu a jiných architektonických projektech. Když totiž Havel jednal v devadesátých letech s architekty, povzbuzoval je, aby nehledali výmluvy, ale kreativní řešení.

Dokud nezměníme mindset, nezměníme nic
Když otevřete internet a podíváte se, jak se u nás přemýšlí o stáří, zjistíte, že je to naprostá katastrofa. Řeší se důchod, předdůchod a co si koupit za prášky pane doktore, abych nemusel tolikrát na záchod.

Když bych měl výše uvedená Havlova slova aplikovat na stáří, řekl bych to takhle:

Jste do prdele senioři, tak něco vymyslete! A nenechte politiky, aby vám do toho kecali. Protože většina z nich o stáří hovno ví.

A protože nikdo nemá takový potenciál jako ti, kteří už mají něco odžito.

Nikdo přece nemá více zkušeností než ti nejstarší, nikdo toho v životě tolik neviděl, neřešil, neprohrál, nevyhrál a nepromyslel jako ti, kteří jsou na světě padesát, šedesát, sedmdesát a více let.

A ať nechodím daleko, zůstanu u sebe, protože sebe znám nejlépe.

Pokud je vám šedesát dva jako mně, máte za sebou jesle, mateřskou školu, základku, gympl a dva roky v armádě. To všechno v socialismu. Pak máte za sebou několik vysokých škol (většinu jsem nedokončil, nestálo to za to) a téměř 40 let pracovních zkušeností. V kapitalismu. Vychovali jste pět dětí, napsali nějaké knížky, založili nějaké organizace, uběhli nějaké maratony, vzali si nějaké hypotéky, abyste mohli bydlet ve svém, převzali jste odpovědnost za svoje zdraví, abyste nebyli závislí na zdravotním a sociálním systému, viděli jste kousek světa…

Pokud jste absolvovali všechno tohleto nebo aspoň něco z toho, měli byste mít docela slušné předpoklady, abyste s tímto zkušenostním arzenálem ještě něco dokázali. V dalších letech, v dalších desetiletích. Ať je vám kolik chce.

Micku Jaggerovi je 83, Warrenu Buffettovi 95 a mé známé z Brna bude brzy 100. Takových a podobných lidí jsou po celém světě stovky a tisíce. Jsou živí, aktivní, tvořiví, užiteční a většina z nich dovede vydělat peníze, udržet soběstačnost a radovat se z každého nového dne.

Potřebujeme novou společenskou smlouvu
Protože stáří považuju za nejlepší fázi života, koupil jsem si k šedesátinám doménu longevitypro.cz, abych napomohl procesu, kterému říkám postupná profesionalizace stárnutí. Není to nic pro důchodce, co už nikdy nechtějí pracovat. Je to pro lidi všech generací, kteří nikdy nechtějí odejít do důchodu, protože vnímají práci jako nejlepší způsob, jak vydělat peníze a naplnit si v životě svoje sny. Takhle jsem uvažoval ve třiceti, ve čtyřiceti i v padesáti. Takhle uvažuju i dnes ve svých dvaašedesáti a nemám důvod na tom něco měnit.

Myslím, že ohledně stárnutí potřebujeme novou společenskou smlouvu. Protože nekonečné hádky ohledně věku odchodu do důchodu nás nikam neposunou a hlubokou krizi celého důchodového systému jenom prohloubí.

Co kdybychom si řekli, že celý ten netransparentní, neřiditelný a ekonomicky neudržitelný nárokový systém zrušíme a budeme ze svých daní podporovat pouze ty, kteří jsou vážně nemocní a práceneschopní, jak to bylo v době, kdy v Německu důchodový systém vymysleli? A těm ostatním budeme od šedesáti vyplácet penzi, tedy vracet to, co do systému prostřednictvím daní za celý život nasypali.

A dál?

No dál bude to, co bylo na začátku, předtím, než ten ušlechtilý sociální systém úplně zdegeneroval.

Věřil bych tomu, že lidé chtějí žít bez ohledu na to, kolik je jim let. Věřil bych tomu, že lidé chtějí dál pracovat, tvořit, vydělávat, cestovat, šetřit, investovat a podporovat sebe a svoje rodiny, dokud to půjde…do sedmdesáti, do osmdesáti nebo i déle podle toho, jak se jim bude dařit udržet se ve zdraví a v kondici. A postavil bych na tom novou společenskou smlouvu.

Taková společenská smlouva by byla férová, motivační, ekonomicky udržitelná a mnohem bližší reálnému životu.

Zní to jako sen, ale jak říkal izraelský premiér Ben Gurion: Kdo nevěří v zázraky, není realista!

Zde je naše webová stránka Longevity