Když píši o úpadku vědy a úpadku univerzit, otevírá to spoustu otázek, včetně toho, jestli je to úpadek skutečný nebo zdánlivý. Že se mi nějaká změna nelíbí a že prožívám negativní emoce, to ještě nemusí znamenat skutečný úpadek. To otevírá složité debaty, které se nedají zodpovědět bez toho, že bychom porozuměli tomu zásadnímu. Pokud má existovat věda jako činnost oddělená od běžného života a pokud má existovat univerzita jako zóna se zvláštními pravidly, co je to, co je odlišuje?

Je to celá řada věcí, ale jednou z nejdůležitějších je zcela jistě přísnost. Vědecký ústav i univerzita jsou užitečné tím, že dokážou garantovat mnohem větší přísnost než kdokoliv jiný. Čím náročnější a striktnější, tím lepší. Jakou hodnotu by měl titul z vysoké školy řídící se pravidlem „trváme na skvělých znalostech, pokud by to ovšem nemělo studentům způsobit trauma“?

Právě v tom je ten problém. Když přísnost zmizí, nemá univerzita co nabídnout. Když přísnost zmizí, nemá vědecký ústav co nabídnout.

Na první pohled by se přitom mohlo zdát, že uvolnění měřítek je milosrdnější. Ale opak je pravdou. Pokud zmizí naprosto striktní kritéria, tak se radikálně rozšíří počty uchazečů o zaměstnání na univerzitě nebo ve vědeckém ústavu. To znamená mnohem ostřejší konkurenci a mnohem více podpásovek. A pro většinu lidí je rozhodně příjemnější soutěžit tím, že stráví tisíce hodin nad knihami nebo v laboratoři, než intrikami.

Stejný princip dobře ilustruje i případ podvodníka a cambridgeského profesora sociologie vzdělávání Jasona Ardaye, který nakonec skončil sebevraždou. Skončil sebevraždou, protože na černocha hulákajícího o systémovém rasismu nesmí být přísnost. Kdyby univerzita reagovala správně při odhalení prvního drobného podvodu, byl by z toho prostředí vyloučen, mohl z něj být úspěšný středoškolský učitel a možná by ho čekal dlouhý a šťastný život.

Zbývá ale otázka, proč se to rozpadlo až v naší generaci a ne dříve. Protože donedávna byla přísnost základním osobním kapitálem těch, kdo v tom prostředí pracovali. Jestliže já jsem se dostal nad čáru (zvládl třeba určitý typ výpočtů), pak do svého prostředí nepustím nikoho, kdo je pod čárou. Znehodnotil bych tím vlastní námahu.

Jenže aby tohle drželo pohromadě dlouhodobě, musí být venku prostředí, které tu přísnost oceňuje. Které ji oceňuje právě proto, že potřebuje spolehlivé poznatky…

Z autorova blogu Druhý pohled