Třináct vážných osobností zaslalo pražským zastupitelům petiční žádost o doplnění sochy Edvarda Beneše na Loretánském náměstí deskou s textem, jenž by byl jakýmsi překlenujícím pendantem k zákonu z roku 2004, jímž se konstatuje, že Edvard Beneš se zasloužil o stát. Text má připomínat nezpochybnitelná temná místa státníkovy politické cesty, zejména jeho pasivitu k rozpínavosti stalinského SSSR i našich komunistů.

Naléhavost výzvy se byla potvrzena i z nečekané strany. Iniciativa totiž způsobila pohnutí i mezi samotnými sochami, jsou jí nadšeny, zejména mnohé z těch, jež zobrazují významné osobnosti. Oslovil je už dávný litomyšlský případ (1992) s šarmantním doplňkem k pomníku Zdeňka Nejedlého (“Rozmnožil i poškodil kulturu českou. Přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky.), motivovala je i převažující příznivá odezva ve společnosti - a výzva třinácti jim nyní dodala novou energii. Zajímá je obohacující nový rozměr, který sochy deskou dostávají, i zvýšení zájmu veřejnosti. Vidí se v kritickém zrcadle. A samy se hlásí o doplnění.

Hřmotný žižkovský lord Churchill netouží po krvavých čmárancích, jichž se mu už dostalo, a pro své rané kolonializační prohřešky žádá civilizované, v bronzu vyvedené připomenutí. Sochy osobností starších časů představují mj. obnovené pomníky císaře Josefa II. – ty požadují doplňky o monarchově tuhém germanizačním úsilí. Početné statue světce Jana Nepomuckého přicházejí s přelomovým krátkým sdělením o vikářově mnohoobročnictví. Z vítkovské výšiny se snáší volání šestnáctitunového Jana Žižky po nepřehlédnutelném připomenutí jeho sklonu k násilí. A stranou nepostává ani petřínský Myslbekův Mácha, rozněžnělý pěvec Máje, ten považuje za nezbytné doplnit pomník slovy o sexistickém chování ke křehké Lori…

Nedůvěřivé sochy (obav z přemísťování či kácení se těžko zbavují) ale teď trnou, aby někoho kompetentního najednou nenapadlo, že doplňovací desky vlastně mají podivný kocourkovský přídech, že mohou být dokladem poučovatelské obsese, mesiášského planutí v myslích tvůrců, dokladem veřejností nepříliš oblíbeného nekompromisního přesvědčení o jediné pravdě, nebo že mohou stylovou nesourodostí narušovat estetické a historické mikroklima soch samotných i jejich nejbližšího okolí. Děsí se toho, že by někdo mohl začít připomínat hledisko přirozeného dobrého vkusu, podle něhož by opakování (méně citlivé sochy uvádějí hrubší výraz opičení) zdárného řešení z Litomyšle, byť s nápisy jiného typu, bylo docela obyčejně trapné.

Tak rozum do hrsti, slavní radní! Není co závidět.