Prezident a akademická obec jsou pořád dál tvrdě v klinči. Jenže jinak dosti široký okruh problémů kolem získavání profesur je redukován pouze na okrajovou otázku, zda prezident je automat na podpisy, a tak skutečně podstatné odborné aspekty zůstávají dokonale v informačním stínu.

Specielně jde o otazníky kolem celosvětově ojedinělé české cesty pro získávání profesur - bez celostátních konkurzů, čistě jako malá domů na domácím hřišti a především bez všech rušivých soupeřů. Svůj podíl na tom mají i poslanci, neb dodnes nedokázali dostat do zákona povinnost profesury obsazovat právě přes otevřené konkurzy. Necestuji sice po světě tak, jako poslanci, ale myslím, že bez konkurzů to dnes nepraktikují už ani v Burkině Faso.

Nad podivnou českou praxí obsazovat univerzitní místa bez konkurzu se pozatavil i britský časopis Nature, neb jde o fakticky 100% inbreeding neboli příbuzenské křížení. A inbreeding má ve zbytku akademického světa mimo Česko jednoznačně negativní konotaci. Stejně jako u panovnických rodů vede totiž k degeneraci. V Německu se to řeší předpisem známým jako Hausberufungsverbot neboli zákaz ustanovovat domácí - nikdo se nesmí stát profesorem na téže univerzitě, kde se habilitoval. Tečka, a žádné výjimky - Befehl ist Befehl!

Přes všechny možné výhrady, v Česku se nejvíc na poměřování vědeckých zásluh používá citační index, počet prací jiných autorů, ktere dané výsledky citovaly. Není to ideální míra, existují třeba i vysoko citované práce, u kterých se ukázalo, že šlo o smyšlenky. A ještě více existují autoři, kteří do ‚svých‘ prací nepřispěli ani čárkou, ale měli vlivové postavení, kterým si spoluautorství prostě zajistili. Ale pohříchu i ten citační index se používá, jen když se to hodí. Leč ausgerechnet právě jen jeden z těch tří kandidátů, o které jde v tom současném Zemanovském sváru, má ten citační index nenulový.

Nulová citovanost u řádného profesora je - měřítky zbytku světa - zlý sen. Nadto je ale třeba hned také říci, že přitom jsou u nás desítky a desítky lidí, kteří mají mnohonásobek toho třetího nenulového indexu. A přesto profesory nejsou a nejspíš ani nikdy nebudou - a nikde o tom pokrytecky nepadne ani slovo. Existuje i neskutečná groteska, kdy badatel - s více jak padesatinásobkem té nenulové hodnoty od třetího z těch nešťastných kandidátů - nesmí u nás prostě působit vůbec. Dopustil se totiž toho strašného ‚hříchu‘, že opravil řadu základních chyb a ukázal i na čistě smyšlené výsledky jistých vlivových, nedotknutelných postav.

Je sice pravda, že ti dva nuloví kandidáti jsou ze společenských věd, ale třeba i takový ex-rektor Fiala má dodnes taky nulovou citovanost, stejně jako rektor v Olomouci Miller. Ve srovnání s nimi je rektor Bek takříkajíc jednička - skutečně se už může vykázat celoživotně právě jednou jedinou citací. Jenže z těch společenských věd je třeba i ekonom Švejnar - a ten má citovanost desetkrát vyšší než ten jediný nenulový kandidát. A nakonec rektor UK Zima ji má vyšší dokonce čtyřicetkrát. To je, pravda, lékař, ale takový kalibr by přece měli mít všichni rektoři. Dobře vychází i předseda Akademie
Drahoš (20krát nad tím nenulovým kandidátem) nebo Učenné společnosti Bičák (25krát nad nenulistou).

V akademicky rozvinutých zemích je nemyslitelné, aby se profesorem, natož rektorem, stal někdo s mizivou publikační stopou v mezinárodních časopisech a nulovou citovaností. Pokud by se tam totiž profesory stali takovíto podměreční kandidáti, vychovávali by i podměrečné studenty a nakonec i podobné své nástupce, a úroveň takto postižených škol by upadala. Dokonce ani za totality neexistoval snad jediný rektor s tak nicotnou vědeckou produkcí, jakou mají Fiala, Miller či Bek. Dnes to naopak u nás nevadí, a podle toho to i vypadá s kvalitou absolventů zvláště našich druhořadých vysokých škol.

Nicméně zakopaný pes je v něčem jiném - a astronomické rozdíly v kvalitách profesorů jsou jen jeho důsledkem. Tím dobře zakopaným psem je zcela špatné nastavení grantového systému v devadesatých letech, což se ale nestalo omylem, spíš to byl tehdy záměr. Výsledkem je, že dodnes se granty získávají na základě konexí, klanových protislužeb, intrik, podvodů. Naši plánovači vědy a výzkumu potřebovali – Sancta Simplicitas - čtvrt století, aby zjistili, že v německé obdobě Akademie (Ústavech Maxe Plancka) - se vůbec neplýtvá časem na neproduktivní boje o granty. Výzkumy se prostě hradí z institucionálního rozpočtu, neb pro výzkum přece ta instituce vznikla. A je to vedení instituce, kdo se musí starat, aby se rozpočet zajistil, a ne to bohorovně a alibisticky přenášet na výzkumníky. U nás to byla naopak Akademie, kdo to nevyvážené, nedovařené a sebemrskačské grantové hnutí sama nedomyšleně adorovala. A nakonec jím pak byla v podobě Topolánkova klientelistického kafemlejnku sama málem semleta.

To chybné nastavení grantů ale zcela deklasovalo akademickou etiku, často zlikvidovalo kolegialitu, deformovalo nejrůznější sféry výzkumu a zoufale je zaplevelilo morální korupcí - o čemž ale nikdo radši nemluví. A tak i v kauze těch tří podměrečných kandidátů protistrana sice vidí třísku v Zemanově oku (nechce být automat), ale nevidí a nechce vidět břevno či přesněji břevna v oku vlastním. Jenže ten ‚boj‘ o podpisy ja tak báječně snadný - nekonečně snadnější než řešení těch skutečných a letitých problémů.