„Pravidelní čtenáři si všimli, že od pondělka je Neviditelný pes divný, visí v něm staré články a nové nevycházejí. Důvod je smutný: redaktor Jiří Wagner o víkendu onemocněl, odvezli ho do nemocnice,“ napsal tu Aston loni. O týden později jsme se od něj dozvěděli, že 20. května Jiří Wagner zemřel.

Jak se dodnes v komentářích můžeme někdy dočíst, vzpomínají na něj nejen autoři – byl vnímán jako redaktor pečlivý, co jen tak něco do éteru nepustí. A také pravopisu úzkostlivě dbalý, jak jsem se (určitě nejen já) přesvědčil nejednou - nejen když mi v začátcích napsal třeba „ve druhém odstavci jsem Vám přechodník minulý uvedl na správný tvar“, ale také když mi jednou později mlčky diskrétně opravil „zvolá vládu“ na „svolá vládu“, jistě maje zato, že jsem se překlepl, zatímco já jen věrně reprodukoval častý výraz Andreje Babiše, o němž článek byl.

Jak vlastně naše spolupráce začala? V lednu 2006 všimnul jsem si v tiráži (dodnes vlastně „tyráži“) Neviditelného psa slov „příspěvky laskavě posílejte na adresu …“ a coby věčný marný literární kverulant se rozhodl (když už byl ten nový rok) štěstí zkusit. Spíchnul jsem tedy jakýsi článek a ani moc nedoufal - jaká radost však, když mi pan redaktor Wagner odpověděl kladně a vzápětí jsem poprvé uviděl své jméno ve veřejném médiu! Hltal jsem diskusní příspěvky a cítil se, jako bych právě dostal cenu Magnesia Litera. Neexistoval tehdy totiž ještě ani blog, ani facebook a vůbec celý internet byl zatím v době kamenné, takže někde se literárně realizovat nebylo tak jednoduché. Až dodatečně mi došlo, že na Neviditelném psu byl tehdy nováčkem i sám pan redaktor Wagner, a tak jsem byl vlastně jedním z prvních jeho „koní“.

Po zemřelých blízkých zůstávají nám obvykle fotky a videa, po něm mi zůstala mailová komunikace – ta bývala mnohdy košatá, pan Wagner si rád „pokecal“, měl-li čas a náladu, tím spíš, že osobně jsme se nikdy nepotkali. K tématu článku často měl co říci, třeba i opačný svůj názor, což ale neznamenalo, že ho nevzal: „Tak já Vám to teda uveřejním,“ nepříliš nadšen odpověděl, když jsem poslal kdysi článek „Dost bylo Klause!“. Jeho politickou preferencí byla totiž modrá coby dobrá, respektive do té doby, dokud jí vévodil právě tento pozdější dvojnásobný prezident, k němuž se sympatiemi netajil. A já zase antipatiemi - přesto mi v průběhu let leccos z mých politických komentářů uveřejnil, něco zase ne, vždycky jsme se ale domluvili a respektovali. 2.12.2021 jsem tak kupříkladu ocenil, že mi neodmítl kritiku jednoho člena IVK, s nímž bych se shodnul tak leda v sympatiích k pivu: „Láďa Jakl sice patří k mým kamarádům, ale pokud má někdo jiný názor a dokáže ho srozumitelně formulovat, není problém to uveřejnit. Žijte dlouho a blaze.“ Dnes z toho závěru (půl roku před jeho smrtí) mrazí…

Co nás naopak spojovalo byl kladný vztah k Beatles. Pan Wagner byl velký znalec jejich tvorby i historie a článků o skupině mi během let uveřejnil celou řadu. Často nám přitom vznikly dlouhé mailové diskuse – kupříkladu mi 22.3.2011 napsal: „Mimochodem, já dostávám pozvánky na nejrůznější akce a tiskovky, většinou na desátou, jedenáctou dopolední... S díky odmítám, protože takhle po ránu bych si narušil metabolismus. Za ta léta, co dělám Psa, jsem byl ráno venku jen jednou - to když do Muzea hudby přivezli figuríny Beatles. U toho jsem fakt nesměl chybět J.“

S tím souvisí i jeho osobní stránky, na něž mi kdysi tento odkaz poslal, a které – jak tu vidíme – existují dodnes. Vedle milované hudební skupiny na prvním místě jsou tam i jiné jeho zájmy, od staré Prahy přes sluneční soustavu a rádio Beat až po osobní archivy. Věřím, že o tomto jeho webu mnozí nevěděli a byl bych moc rád za každého čtenáře, který si v něm vzpomínky na pana Wagnera oživí.

Poslední mail mi od něj zůstal ze 14.3.2022, když jsme při příležitosti mého tehdejšího článku na téma Grimmelshausenova výročí diskutovali o (ne)zbytnosti 5. pádu, jelikož jsem ho odjakživa důvěrně oslovoval po našem moravsku „pane Wagner“ a stál si za tím, že byť to gramaticky správně není, je to vlídnější, neboť když mě někdo osloví příjmením, připadám si, jako by mě vyvolali ve škole. „No jo, jak se říká, když nejde o život, tak jde o... 😀 J.“ odpověděl smířlivě.

Jak jsem mohl vědět, že žádnou další odpověď už od něj nikdy nedostanu?