aneb Jít či nejít, toť otázka

I letos proběhnou oslavy dne vzniku samostatného československého státu, oficiálně stanovené na 28. října. Co na tom, že toho dne Československo vzniklo v zásadě omylem, neboť poražené Rakousko-Uhersko akceptovalo podmínky míru zahrnující autonomii jeho jednotlivých národů, kterou si lid mylně vyložil jako uznání samostatnosti. Podstatné bylo, že téhož dne vydal Národní výbor zákon o zřízení samostatného státu československého, čítající velmi stručnou preambuli a pět článků, čímž de iure vznikl samostatný stát „československého národa“ s tím, že vykonavatelem státní svrchovanosti je Národní výbor. Prakticky byl tento převrat završen v následujících dnech, přičemž bylo příznačné, že do Národního výboru nebyli přizváni zástupci Němců a Maďarů. Vznik Československa nebyl samozřejmý, nebyl bez vad, ale obešel se bez občanské války a bez zvěrstev s ní spojených. Uskutečnil se klidně a hladce a následujících dvacet let zažila první republika obrovský hospodářský vzestup. Z hlediska novodobých dějin neexistuje důležitější datum pro tento stát, než je 28. říjen.

Letošní oslavy jsou výjimečné v tom, že od onoho historického okamžiku uplyne přesně 100 let. Sto let kontinuální existence českého národa, který přežil všechny peripetie 20. století i nástupu nového tisíciletí, který přežil dva totalitní režimy trvající bezmála polovinu této doby, druhou světovou válku i válku studenou, která mohla v několika okamžicích přejít ve válku horkou. Sto let kontinuální existence československého státu, který se v roce 1992 zvládl nekrvavě rozdělit na dvě samostatné republiky a který provedl úspěšnou ekonomickou transformaci po 41 letech komunistického hospodaření. To všechno je pořádným důvodem k oslavě a dění ve společnosti tomu odpovídá, natočilo se hned několik filmů, uskutečnila se řada výstav, ČNB vydává limitované sady mincí s portréty osobností, které se výrazně zasadily za vznik Československa a o jeho následující rozkvět. Přes všechny ostudy, z nichž nemalou část si doteď řada lidí není ochotná přiznat (poválečné vyhnání všech Němců, únorový puč, opakované kapitulace politických elit, samet místo skutečné revoluce), můžeme být stále na co hrdí a směle obstojíme ve srovnání s jinými státy a národy, včetně těch „ještě západních“.

Bohužel ani letos není společnost ušetřena moralizování na téma „jít či nejít“ na Hrad (či na jinou část oslav), a to od stále týchž osobností. Nemine rok, aby tito novodobí Hamleti, z nichž většinu na oslavy stejně nikdo nezve, zvažovali, zda dát přednost oslavám vzniku samostatného českého státu, anebo zda se vymezit vůči politice právě úřadujícího prezidenta. Každá záminka k neúčasti, k ignorování těch oslav je jim dobrá, přičemž prvotním důvodem je skutečnost, že doteď nestrávili výsledek přímé volby hlavy státu. Je proto dobré uvést, čím oslavy 28. října jsou a čím naopak rozhodně nejsou.

Součástí oslav 28. října je tradiční jmenování generálů bezpečnostních sborů (tedy nejen těch armádních) na Hradě prezidentem republiky, pietní akt na Vítkově (kterého se rovněž účastní prezident republiky), vojenská přehlídka Armády České republiky, ke které dojde 28. 10. 2018, a slavnostní přísaha příslušníků Armády České republiky (a rovněž Policie ČR a Hasičské záchranné služby), která se uskuteční o den dříve, 27. 10. 2018, na Hradčanském náměstí, tedy přímo před Hradem.

Oslavy 28. října vyvrcholí večer ve Vladislavském sále Pražského hradu. Oslavy nejsou žádnou soukromou párty zvoleného prezidenta, ale státní oslavou, tradiční státní ceremonií s přesně určeným průběhem a obsahem. Udělování státních vyznamenání pak spočívá v tom, že prezident republiky jménem českého státu propůjčuje či uděluje státní vyznamenání, nikoli osobní medaile či plakety prezidenta, přičemž to, jaké státní vyznamenání lze komu propůjčit či udělit, do značné míry určuje opět právní předpis. Účast na oslavách 28. října je výrazem respektu vůči úřadu prezidenta, jehož legitimita je díky přímé volbě největší ze všech volených zastupitelských orgánů v tomto státě. Je výrazem úcty vůči vyznamenaným, přičemž naprostá většina z nich je na sklonku svého života (a sluší se říct, že řada z nich měla být vyznamenána daleko dříve) a někteří vyznamenaní jsou vyznamenáni in memoriam, za účasti jejich blízkých. Dá se říct, že pro každého pozvaného občana, pro každého pozvaného veřejného funkcionáře je povinností se této oslavy na Hradě zúčastnit, pokud toho je fyzicky schopen. Součástí oslav je i projev prezidenta republiky. Ten bude nutno – vzhledem k aktuální hlavě státu – víceméně přetrpět s kamenným výrazem. Tato oběť zabere zhruba půl hodiny a je to oběť nutná, protože státy se udržují i svými tradicemi. Účast na oslavách není (a nikdy nebyla) výrazem souhlasu s jakýmikoli názory aktuální hlavy státu či s aktuální politikou prezidenta.

Problémem výše zmíněných mravokárců je skutečnost, že ignorovat právě letošní oslavy dost dobře nejde, respektive každá „normální“ záminka právě letos, když se slaví sté výročí, neobstojí. Už nestačí nejít, protože úřadující prezident mluvil sprostě v přímém přenosu, podal ruku Putinovi nebo jiné odiózní figuře, nebo že mezi řadou významných osobností předá státní vyznamenání jedné, která by oceněna být neměla, protože si to nezaslouží, anebo mezi vyznamenanými není jedna, která by údajně vyznamenána být měla, ačkoli o tom nikdo nic neví. Proto je nutné přijít s něčím nehorázným, s něčím, co by otiskly snad jen Parlamentní listy, Protiproud nebo Haló noviny.

Tohoto úkolu se zhostil Martin Fendrych a je třeba přiznat, že se skutečně snažil a že pokud si kdokoli myslel, že nějaký český novinář již v minulosti našel dno společnosti, nyní je zásluhou Fendrycha dosaženo dna latríny. Fendrych musel napřed konstatovat, že sto let výročí vzniku Československa není o nic významnější, než 99. nebo 101. výročí, a dále relativizovat význam těch oslav, například tvrzením, že jde o oslavy jiného státu, totiž Československa, ve kterém jsme my i Slováci selhali a neudrželi jej (něco jako právní kontinuita Fendrychovi neříká vůbec nic). Zábavné na tom je, že přestože jsou ty oslavy tak nicotné, stále stojí tomuto novináři za komentář a stále cítí potřebu obhájit, proč ani letos významné nejsou. Sám ví, že významné jsou.

Poté, co Fendrych deklasoval sté výročí vzniku samostatného státu, pustil se do znectění oslav jako takových a na otázku, zda jít, či nejít, odpovídá rezolutně: „Nejít, pokud mi záleží na Česku jako západním, demokratickém státu, jít, pokud volím Okamuru, Filipa a rád bych v Česku našel vražený jed novičok.“ V dalších odstavcích pak tuto odpověď rozvádí a, stručně řečeno, na současné hlavě státu mu vadí všechno, pozitivního na ní nevidí nic a účast na oslavách je podle něj „potvrzení politika, přitakání politikovi, který stát rozkládá, souhlas s pánem, který Česku roky intenzivně, vědomě škodí.“ Fendrych dokázal v jednom komentáři vylít kýbl špíny na každého, kdo má jiný názor na oslavy 28. října.

Každého, kdo se letos – a právě letos – zúčastní oslav, zvládl jmenovaný komentátor onálepkovat jako nepřítele lidu, jako nepřítele českého státu, jako voliče Okamury a Filipa (ačkoli volit bylo ve volbách do sněmovny možno jen jednoho z nich, nikoli oba najednou) a jako osobu, která by v této zemi ráda našla „novičok“ (ačkoli se i u nás některá z látek patřících do skupiny nervově paralytických látek označovaných jako „novičok“, nováček, vyráběla za účelem testování). Každý, kdo se letos jen zúčastní jako divák, kdo bude přihlížet přísaze nových vojáků a vojákyň naší armády, kdo půjde položit věnec k památníku na Vítkově, je podle Fendrycha nutně Zemanův volič a Zemanův bezvýhradný přívrženec, který souhlasí se vším, co Zeman kdy udělal nebo řekl.

Také každý, kdo si letos půjde převzít státní vyznamenání, si s sebou potáhne tyhle nálepky. A mnohé další, Fendrych rozhodně nikoho nešetří a metá doslova vším, co mu přijde pod ruku, i vyloženými nesmysly: „Nejít, pokud chci žít nikoli v autoritářském systému, který vylučuje celé skupiny obyvatel a pěstuje nenávist, a jít, pokud mi přijde v pohodě sestřelení letu MH17, okupace Krymu, čínský komunismus, pěstování nenávisti, podpora fake news, obdiv k agentům StB, spolčení s lichváři, odpor ke kritikům a tisíc dalších „drobností“.“ Jasně, přesně o tom všem totiž oslavy 28. října 2018 jsou. Kdepak nějaká česká státnost, kdepak úcta k historii, vyjádření obdivu k vyznamenaným, dodržení tradice oslav málokdy přerušených, vyjádření hrdosti nad moderní českou armádou. Nic z toho není pro Fendrycha důležité. Důležité je pouze vyjádřit právě ten den svou frustraci nad stávajícím prezidentem, nad neschopností najít lepšího prezidentského kandidáta, než byl Drahoš nebo Schwarzenberg, nad neschopností politických stran sestavit silnou vládu, která by prezidentovi nedala tolik manévrovacího prostoru. A v případě Fendrycha nad vlastní neschopností coby komentátora přesvědčit dost čtenářů ke změně názoru, které je nyní popisovaný výplod dokonalou ilustrací.

Fendrych ve svém morálním rozhořčení vyčítá Zemanovi, že rozděluje společnost, že je „rozkladač národní jednoty“ a že „odmítá celé velké skupiny žijící uvnitř“. Sám přitom zaplavuje veřejný prostor podobnými komunikačními splašky a dělá přesně totéž, co vyčítá stávající hlavě státu. Fendrych se pohybuje na stejné úrovni jako Zeman, a stejně jako Zeman si myslí, že on je tím lepším, morálnějším, chytřejším. Není, pouze zastává přesně opačné názory.

Nevím, jak vy, ale mne názor Fendrycha skutečně motivoval. V neděli si udělám výlet do Prahy a zúčastním se pokud možno všech veřejnosti přístupných součástí oslav 28. října. Budu stát spolu s těmi, kteří si myslí, že tato oslava má smysl, protože samostatný český stát má význam. Budu s hrdostí vzpomínat na všechny, kteří se v minulosti zasloužili o to, že i dnes, po sto letech od doby, kdy Rašín, Švehla, Stříbrný, Šrobár a Soukup podepsali základní zákon o tom, že „samostatný stát československý vstoupil v život“, je co slavit. Budu se s respektem dívat na přísahu nových členů armády, ochotných položit za tuto zemi svůj život i tisíce kilometrů daleko, a na vojenskou přehlídku. A budu sledovat přímý přenos z Vladislavského sálu, kde budou předávána státní vyznamenání. A u ničeho z toho mi nebude překážet ani Zeman, ani Fendrych. Protože budu slavit s vědomím, že tento stát a tento národ už přežil horší prezidenty, než je Zeman. Přežil dokonce i horší novináře, než je Fendrych.

P.S. 28. říjen se jako státní svátek neslavil jen v letech 1940 – 1944 (v roce 1939 byl při těchto oslavách zastřelen Jan Opletal) a v letech 1952 – 1987. To jen pro úplnost, aby bylo jasno, v jaké společnosti se „neslaviči“ nachází.