Když jsem byla ve 4. třídě základní školy, dostali jsme za domácí úkol nakreslit nějaký plakát na téma Vítězný únor. Bez vlastní inspirace jsem o zadání „nakreslit něco o únoru“ řekla rodičům a otec okamžitě řekl: „No přece únor bílý pole sílí“. Bezelstně jsem si rozvrhla čtvrtku formátu A4, ostrou tužkou narýsovala velká písmena a poté černou tuší, 2mm širokým redisperem vše obtáhla do dostatečné šíře. Nakonec usilovné práce se mi podařilo na spodní pravý okraj udělat kaňku. Zamaskovala jsem ji tedy vytvořením širokého černého rámečku kolem celého nápisu a druhý den odevzdala soudružce učitelce. Ta se na výkres, který ve svém výsledném vyznění vypadal jako parte, podívala a řekla, aby někdo z rodičů přišel do školy. Druhý den ji tedy odpoledne navštívila moje máti a když přišla domů, pouze jsem za zavřenými dveřmi slyšela jak otci říká: „Ty nemáš rozum!“ Ke cti té soudružky učitelky nutno dodat, že máti předala můj výtvor, přeložený napolovic, aby nápis nebyl vidět. Přitom dodala, že dostanu pětku, jako bych domácí úkol neodevzdala.

Kdykoli se později v měsíci únoru na kalendáři objevila číslice 25, vzpomněla jsem si na tuto příhodu. Informace o té – tehdejším slovníkem by se asi řeklo provokaci, se se mnou tedy nenesla dál. Přesto ale na konci 9. třídy na mém výstupním archu ze základní školy bylo tužkou napsáno: studium nežádoucí. Takovými „šprými“, tehdejší režim zpestřoval život některým svým neuctívačům. Tato příhoda byla ale, ve srovnání s jinými, daleko horšími, těžšími osudy, vlastně drobnost.

Letos, jako každým rokem, se pod ostrou zatáčkou Nerudovy ulice konalo připomenutí pochodu studentů vysokých škol 25. února 1948, kteří chtěli dojít na Hrad a podpořit prezidenta Edvarda Beneše, aby nepodepisoval demisi ministrů vlády pod nátlakem Gottwaldovy kliky. Tehdy studenti nevěděli, že už je pozdě. Stejně ale došli pouze k oné ostré zatáčce silnice. Tam na ně čekala už připravená policie-příslušníci Veřejné bezpečnosti a celé shromáždění nevybíravým způsobem rozehnala.

Toto datum, které je více známo z fotografií obsazeného balkonu paláce Kinských na Staroměstském náměstí, je snad nejčernější den v naší novodobé historii. Vše, co následovalo, bylo pouze důsledkem: vyhazování ze škol jak studentů tak pedagogů, vyvlastňování, znárodňování, politické procesy, věznění, pracovní tábory, Jáchymov, Příbram, Leopoldov, Mírov, zlomené charaktery, zničené osudy, zničené rodiny, zničený potenciál naší země.

Z těch mnoha osudů, které s datem 25. únor souvisejí, jsou ale dva zvláště hodné připomínání. Osud faráře Josefa Toufara, který v roce 1950 v tento den zemřel po krutém týrání. Druhým je osud Pravomila Rajchla. Osud tohoto kluka z vesnice, jak o sobě sám říkal, popisuje kniha Jaroslava Čvančary Život na hraně smrti. Opravdu stojí za přečtení. Pravomil Rajchl zemřel také v tento den v roce 2002. Jako voják, hrdina a nositel Řádu Bílého lva měl pohřeb s vojenskými poctami.

Naše země má těžké, osudové zkušenosti. Měla by tedy umět rozeznávat ohrožení svobody, demokratických hodnot a nebezpečí, která s nesvobodou přicházejí. Měla by si vážit možnosti, že se můžeme ve svobodných volbách rozhodovat podle svých představ o vlastní budoucnosti. Čtyřicet let po 25. únoru 1948 jsme tuto možnost neměli.