Prakticky v celé Evropě ve všech zemích se už desítky let slaví konec druhé světové války. Když se pak ale ptám svých německých přátel, proč i oni neslaví s námi všemi, je mi už léta odpovědí věta, z které mne vždy opět trochu zamrazí. Odpovídají totiž: „Nemáme co slavit, vždyť my jsme válku přece prohráli.“

Prohráli ale opravdu Němci? Co by se ale, anebo lépe, jaké hrůzy by se ještě byly bývaly staly, kdyby nějakým řízením osudu nacistické Německo a mocnosti tzv. Osy válku neprohrály? Co by se se stalo nejen v Evropě, ale i v Německu samém? Vždyť konec války znamenal osvobození nejen zbytku Evropy od jedné tyranie. Znamenal přece také osvobození samotného Německa a samotných Němců od této tyranie! Byla to tedy opravdu prohraná válka Německa anebo prohraná válka německého nacismu? Až do posledních dnů války bylo tehdy jasně patrné, že od totality fašismu si německý národ sám pomoci nemůže a nepomůže. Nebyla a není tedy porážka nacismu dodnes důvodem k oslavě všude po celé Evropě?

A tak mám pocit, že dokud Němci, sami v sobě, nepřestanou chápat konec druhé světové války jako svou porážku , ale především jako porážku diktatury ve své vlasti, která mrzačila, kromě jiných, také jejich vlastní národ, tak do té doby nebude v Německu, potažmo v Evropě, dědictví nacismu úplně překonáno! Moc bych si proto přál, aby 8. květen byl i v německých kalendářích, tak jako téměř všude v Evropě, vyznačen červeným písmem označujícím svátek. Ideologie totalitních režimů přece nebyla, jak ukázaly následně dějiny východní Evropy hned po této válce, jen záležitostí Německa! Jejich porážka je naším společným evropským dědictvím, a tedy i dědictvím německým.

Je co slavit pro nás všechny, je nad čím přemýšlet pro nás všechny. I pro Němce. Vždyť i Německo bylo v květnu roku 1945 osvobozeno.