Někdy v listopadu r. 1951 mou dětskou mysl poznamenali veršem „Rudou barvou dneska září sedmička v mém kalendáři“ (pro ty mladší: výročí Velké říjnové socialistické revoluce 7. listopadu) a zhruba o půl roku později i jiným „Na čepicích hvězdičky, rudé jako z malin. Víte, kdo je poslal k nám, přece soudruh Stalin“. Uff. Nezbavil jsem se jich. Díky bohu dnes už nedeformují dětské mysli, i když i na ně se valí různá forma propagandy. Svět se rád dělí na černé a bílé, i když všichni jsou vlastně šedí. Někteří více, jiní méně. Mnozí jsou šedí už tím, jak se snaží být bílí.

Zažil jsem i přídělový potravinový systém „na lístky“ a měnovou reformu 1.6.1953. Na rozdíl od rodičů jsem si to nijak nebral a jako malý kluk jsem byl spíš zvědavý, jak budou vypadat ty nové peníze. Když zemřeli Stalin a Gottwald, trpěl jsem se žloutenkou v Bubenečské nemocnici. Když se můj otec s mým menším bratrem, kterého měl na ramenou, díval, jak Gottwalda odvážejí na lafetě, nenapadlo mého bratříčka nic lepšího, než si prozpěvovat lidovku „hele toho pána, starýho sršána“. Otec se pochopitelně vylekal, bratra sundal a rychle se ztratili ve vedlejší ulici. Naštěstí bratr tehdy ještě dost šišlal, ale tenkrát stačilo i mnohem méně.

Proto jsme od mala věděli, že co se povídá doma, se nesmí říkat na veřejnosti. S režimem se hrála taková hra. My jsme se tvářili, že mu to věříme a na odborářských schůzích jsme všichni zvedali ruce k závazkům, výročím či rezolucím a on nás nechával většinou na pokoji. O to to bylo fantastičtější, když se v listopadu 1989 režim hroutil a lidé ho na Václaváku vyprovázeli.

Vypukla svobodná devadesátá léta. Co nebylo zakázáno, bylo dovoleno. S tím také souvisí, že to, co nebylo přišroubováno, zmizelo, protože lidé byli léta zvyklí a přesvědčovaní, že všechno patří všem. Také se dalo získat ekonomické bohatství, které se po každé revoluci přerozděluje. Zvládli jsme to a celkem hladce se stali klasickým západním státem se solidní životní úrovní. Chvíli jsme si mysleli, pod vedením Václava Havla, že bychom mohli jít vlastní, byť nevyzkoušenou cestou a být jakýmsi mostem. Vždyť chtít kapitalizmus, znělo zpočátku po těch letech jako svatokrádež. Naštěstí nás Václav Klaus včas vrátil na západ. Jsme totiž příliš malí a po oddělení Slovenska tím spíše, na to, abychom mohli jít svou cestou. Naším údělem je být součástí většího celku a „poslouchat“. Jako všichni podobně velcí. Tentokrát jsme si aspoň mohli vybrat, s kým půjdeme. A současné události jen potvrzují, že jsme si vybrali dobře. Přes všechny výhrady je zakotvení v EU jistotou a v NATO pak ochranou.

Samozřejmě to není žádná absolutní ideální svoboda. Spolu s hlavní ideologií západu k nám proniká i nezbytný balast přehnané politické korektnosti, různá liberální hnutí i přehnaná snaha poručit větru a dešti, aspoň v naší části světa. I v našich médiích se pravda trochu přiohýbá, sem tam se něco zamlčí, ale i díky svobodnému internetu máme celkem slušné informace o tom, co se kde děje. Dá se říct, že je zde dnes míra svobody větší, než v některých západních zemích. A to je v situaci ostré propagandistické války, co říct. Situace se svobodou se ale od devadesátých let postupně zhoršuje, to si musíme přiznat. Nesmíme si nechat vnutit názor, že je to nutný důsledek konfliktu s Putinem.

Svobodu musíme bránit. Ta se totiž nedá získat jednou pro vždy. Vždy někomu vadí a je to s ní jako s cenami. Jak se jednou zvýší, nerady opět klesají. Když vám někdo kus svobody sebere, už vám ji dobrovolně nevrátí. Naše svoboda totiž komplikuje život i demokratickým politikům. Musí počítat s názory sebevědomých občanů, kteří se nedají ohlupovat slogany. Lépe se přece ovládá stádo.