Napadením Polska začala před 85 lety druhá světová válka - nejrozsáhlejší konflikt v dějinách, kterého se přímo účastnilo více než 100 milionů lidí z více než 30 zemí. Přinesl plných 62 milionů obětí, židovský holocaust a bezmála šestileté utrpení obyvatelům z Německem či Japonskem okupovaných oblastí. Vůbec poprvé v historii se po krátce po skončení války sešel v německém Norimberku mezinárodní tribunál, který soudil a trestal odpovědné válečné zločince. Podobně tomu bylo i v japonském Tokiu.

Čas dokázal mnohé zacelit, některé státy však stále nepovažují tento konflikt za hospodářsky uzavřenou záležitost. Navíc není tajemstvím, že drtivá většina fundamentálních norem mezinárodního práva na nejvyšší úrovni, které dnes prakticky drží Evropu pohromadě, by už zasluhovala úpravy v kontextu vyvíjející se geopolitické situace.

Apokalyptický konflikt vypukl 1.září 1939, kdy nacistické Německo napadlo sousední Polsko. Krátce poté vyhlásily, Francie,Spojené království a státy Commonwealthu Třetí říši válku.

Německo v průběhu 2 let významně přepsalo hranice Evropy, ale také některých částí Afriky.

Zásadním zlomem se stal Hitlerův vpád v červnu 1941 do SSSR, jenž se tak prakticky ze dne na den stal spojencem Velké Británie a také Spojených států amerických (USA). Ty si po celou dobu úzkostlivě držely svou neutralitu až do nečekaného útoku Japonska na jejich základnu Pearl Harbor.

Vstupem Američanů do války definitivně započal globální konflikt, ve kterém Německo, Japonsko a Itálie postupně ztrácely na síle.

Berlín kapituloval 8.května 1945, 2.září téhož roku se po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki vzdalo i Japonsko.

Jakmile se Němci, jejichž země se v duchu dělení sfér vlivu mezi nové světové hegemony USA a SSSR rozpadla na SRN a komunistickou NDR, dokázali ekonomicky postavit na nohy, začal nový boj – tentokrát o válečné reparace, které si účtovaly především země zubožené Evropy.

Odškodnění proběhlo v několika vlnách a různými formami a bylo oficiálně ukončeno v polovině 50.let.

SRN, podporovaná od konce války Američany, platila sice hotově (2,1mld DM), ale sousední NDR přijala roli zásobárny SSSR v podobě hotového materiálu, veškerých funkčních průmyslových a infrastrukturních kapacit. To vše se rozebíralo a vozilo směrem na východ.

V konečném účtování tak došlo ke zcela absurdní situaci, kdy hospodářsky mnohem silnější Západní Německo zaplatilo podle hrubých odhadů pouhá 3 procenta, zatímco komunistická NDR oněch zbývajících 97 procent veškerých vyplacených reparacích, byť nikoliv v penězích.

Teprve v roce 1953 byl proces vyplácení reparací ze strany Německa prohlášen za ukončený. Ku příkladu naše země učinila v této věci definitivní tečku až přijetím společné Česko – německé deklarace v roce 1997. Přesto ani po 85 letech není otázka odškodnění pro všechny uzavřená. Především pro Polsko a Řecko.

Přesně před 2 roky oznámil Jaroslaw Kaczyński, šéf tehdejší hlavní vládní strany Právo a spravedlnost, že vznáší oficiální požadavek na dodatečné odškodné v přepočtu přes 32 bilionů korun. Německý kancléř Olaf Scholz tento požadavek podle očekávání striktně odmítl s poukazem na Polskem opakovaně potvrzené dohody z roku 1953, respektive 1991 po znovu sjednocení Německa.

Naši západní sousedé si zkrátka nemohou dovolit jakýkoliv precedens, jenž by mohl otevřít pomyslnou Pandořinu skříňku a podnítit i jiné země k prosazování údajných reparačních kompenzací.

Velmi aktivní je i zmiňované Řecko, které po Německu momentálně požaduje vyplatit reparace ve výši nejméně 289 miliard euro (7,62 bilionu korun).

Po tomto vzoru schválilo v průběhu probíhající rusko – ukrajinské války Valné shromáždění OSN 14. listopadu 2022 rezoluci uznávající zodpovědnost Ruska za jeho invazi na Ukrajinu, včetně práva Ukrajiny na válečné reparace a požadující vznik mezinárodního mechanismu, který by umožnil jejich vymáhání.

Evropa už od Vestfálského míru stojí na značně vratkých právních základech, které například dosti vágně jakoby nebraly často v potaz genezi doby zejména po skončení Studené války,

Prezident Vladimir Putin se také opakovaně odvolává na geopolitické uspořádání sfér vlivu, které vzešlo z konferencí čtyř vítězných mocností (USA, Velká Británie, Francie a SSSR), konaných během a těsně po druhé světové válce, zatímco USA a Evropa argumentují Budapešťským mírem, který v roce 1994 definoval budoucí uspořádání Ruska a Ukrajiny. Putinova logika se může zdát pochybná a zcela pomýlená, ale je pouze reakcí na systém a praxi „parcelování“ starého kontinentu vítěznými mocnostmi už během či nedlouho po skončení druhé světové války.

I kdyby se tedy podařilo docílit nějaké dohody u jednacího stolu, narážíme na problém absentující právní platformy k jejímu vytvoření (nemám tím samozřejmě na mysli smlouvu krátkodobého a dočasného charakteru).

A závěrem otázka za milion dolarů – bude se někdy Vladimír Putin zodpovídat mezinárodnímu soudnímu tribunálu jako kdysi Herman Göring nebo Slobodan Miloševič? Obávám se, že leda tak korespondenčně...