Jeho jméno nese druhá nejstarší univerzita v České republice, má své mosty, ulice a sochy a byl dokonce nazýván Otcem národa. František Palacký, jedna z nejvýraznějších osobností naší historie. V květnu 2026 uplynulo od jeho úmrtí 150 let.

František Palacký se narodil v roce 1798 v Hodslavicích na Moravě v chudé rodině evangelického učitele, kde byl od dětství veden k lásce k bibli a ke vzdělání. Studoval na evangelických školách v Trenčíně a Bratislavě. Mladík s pověstí nadaného studenta nakonec ovládl šestnáct cizích jazyků.

V roce 1818 opustil studia a vydal se na dráhu vychovatele ve šlechtických rodinách, kde získal společenské kontakty a osvojil si kulturní povědomí a dovednosti, které později uplatnil po příchodu do Prahy.

Od hraběte Šternberka dostal nabídku zpracovat pro něj rodokmen. Hrabě byl spokojen, doporučil jej dál a tak se Palacký stal profesionálním archivářem. Dostal se tak k podrobnému studiu mnoha nezpracovaných historických dokumentů, což zúročil ve své vlastní literární práci.

Začal pracovat na dějinách českého národa, které se staly jeho stěžejním dílem, rozšiřovaným a prohlubovaným až do konce života. Poutavé vyprávění, založené na skutečné vědecké práci, je monumentální syntézou mnoha pramenů a zároveň pokusem odhalit koncepci či smysl národních dějin. Ač bylo dílo později podrobeno oprávněné kritice pro přílišnou idealizaci slovanského bratrství či romantizaci husitského hnutí, či sklon vykreslovat národní charakter na pozadí neustálého „potýkání se“ s Němci, zůstává Palackého dílo zakladatelské a pro tehdejší etapu národního obrození zcela klíčové. Pomohlo totiž transformovat české národní hnutí z čistě jazykové a kulturní roviny do roviny politické a vědecké.

Roku 1827 se Palacký oženil s Terezií Měchurovou, dcerou zámožného pražského advokáta, čímž získal potřebné existenční zajištění. Byl zručný organizátor, uměl pro své záměry získat spolupracovníky, podporovatele i pokračovatele a tak se ocitl u zrodu řady životaschopných projektů, z jejichž odkazu čerpá naše národní kultura dodnes. Mezi nimi vyniká reorganizace Národního muzea – které proměnil ze soukromé šlechtické sběratelské záliby ve skutečné vědecké centrum a klíčový pilíř české národní kultury – a pak také impulz a první kroky ke stavbě Národního divadla.

Revoluční rok 1848 vtáhl Palackého do politického dění. Horoval pro federalizaci habsburské monarchie, prosazoval reformy, zastával se rovnoprávnosti národů, stal se poslancem Ústavodárného sněmu ve Vídni a v Kroměříži, podvakrát dokonce odmítl ministerský post.

„Demokratizační“ vzmach však skončil neúspěchem, Vídeň obnovila tuhou nadvládu, volání po uznání českých státoprávních nároků bylo oslyšeno a monarchie směřovala k rakousko – uherskému vyrovnání. Palacký odešel do ústraní a věnoval se opět spíše práci spolkové a organizační. Přesto nijak nezahálel, v roce 1865 vydal pojednání Idea státu rakouského, obsahující i památnou větu: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“ Otec národa tak na sklonku života vytýčil ideový program, jehož se chopili pokračovatelé a o generaci později jej přetavili v realitu samostatného Československa.

Palackého pohřeb v roce 1876 se proměnil v celonárodní tryznu, které se zúčastnilo padesát tisíc lidí.

Tvůrce „národního programu“

V praktické politice Palacký příliš úspěšný nebyl, uměl však formulovat cosi jako „národní program“, a to v realistických mezinárodních souvislostech.

Palacký v této věci prošel dramatickým myšlenkovým vývojem, který lze charakterizovat jako „vystřízlivění dějepisce z politických iluzí“. Ještě v roce 1848 chápal habsburskou monarchii jako útočiště malých národů před Německem na západě, Ruskem na východě a Turky na Balkáně. Věřil v reformu monarchie, navrhoval její přeměnu na spravedlivou federaci autonomních národů. Napsal tehdy: „Kdyby státu rakouského nebylo již ode dávna, museli bychom v interesu Evropy, ba humanity samé, přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“

Když v roce 1865 psal spis Idea státu rakouského, už nemluvil jako politik, nýbrž jako historik, který nad státem vynáší dějinný rozsudek. Naděje na federalizaci a demokratizaci monarchie se hroutily. Rakousko se již nejevilo jako ochránce, ale jako nespravedlivý stát, žalář národů, který straní Němcům a Maďarům na úkor Slovanů. V tomto pocitu nebyl zdaleka osamocen, celá česká politická scéna byla v té době hluboce frustrovaná.

Palacký věděl, že český národ má hlubší kořeny než habsburská dynastie, a pochopil, že pokud stát nedokáže zajistit spravedlnost, nemá smysl jej bránit. Slavná věta „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“ zafungovala jako politická bomba, která dokonale pojmenovala to, co v české společnosti již delší dobu viselo ve vzduchu, ale nikdo to nedokázal vyjádřit s takovou razancí a autoritou.

Autorita, která dala myšlence jméno

Přemýšlíme-li o střetu ideálu rovnoprávné spolupráce s realitou centralizované moci, nabízí se pozoruhodná historická paralela mezi tehdejší situací a naším současným vztahem k Evropské unii.

Po pádu komunismu v 90. letech panoval konsensus o „návratu do Evropy“. Evropská unie byla vnímána jako společenství svobodných národů, trhů a demokracií, který zajistí mír, prosperitu a bezpečí. Naše ukotvení v „evropských strukturách“ mělo garantovat naši svobodu a rovnoprávnost vůči případné rozpínavosti Německa či Ruska. „Kdyby tehdy Evropská unie neexistovala, museli bychom si ji snad vymyslet.“

Rostoucí byrokracie, nepřehlédnutelný „demokratický deficit“, prohlubující se centralizace, stále častější „přešlapy“ unijního práva směrem k omezování suverenity národních států, to všechno vede po nějakých dvaceti letech část společnosti k pocitu, že evropský projekt se vzdaluje původním ideálům a nadějím a začíná ohrožovat národní zájmy, především malých států.

Jistě, analogie není dokonalá, Palacký reagoval na státoprávní uspořádání v rámci jednoho císařství, dnešní EU je dobrovolným svazkem svrchovaných států. Přesto se základní dilema nemění: jak skloubit výhody integrace s ochranou vlastní svébytnosti a suverenity?

Kdo to řekne dnes?

Palacký věděl, že říci v absolutisticko-byrokratické monarchii, že český národ přežije pád říše, hraničilo s velezradou. Přesto projevil obrovskou intelektuální odvahu, protože tímto výrokem definitivně zlomil české státoprávní tabu. Byl autoritou, která dala myšlence jméno. Výrok se okamžitě stal heslem celého národního hnutí. Palacký vrátil národu sebevědomí.

Najde se dnes na naší politické scéně autorita, která by dala „myšlence jméno“?