16.9.2019 | Svátek má Ludmila


VYPRÁVĚNÍ: Pětkrát Valentýn

14.2.2014

Jsou lidé, kteří ho nazývají americkým nesmyslem. Bláhovci netuší, že se ve skutečnosti jedná o svátek Luperkálie, bujaré oslavy římské matky vlčice, někdy též představované jako Juno Februa, bohyně lásky. Vyhánění stád na pastvu a začátek vegetativní sezóny se v tuto dobu s více či méně sexuálním podtextem odnepaměti slaví všude ve Středomoří.

Ve Skandinávii byl tento den zasvěcen Valimu, bohu lučištníků. Že by vikingská podoba nezbedného Amorka? Po celé Evropě si v jeho předvečer dívky kladly pod polštáře byliny, které jim měly přinést sny o budoucím manželovi. Také se v tento den probíhalo bludišti, která mají mnoho mystických významů. Těmi se ale nebudeme zabývat, protože vám chci povědět, co mě v tak významný den potkalo při toulkách různými světadíly.

1981 – Uprchlický tábor Bad Kreuzen, Rakousko: Už nevím, jak moc důležitá byla ta záležitost, kvůli které jsem šla na Lagerleitung. Ať tak či onak, zapomněla jsem na ni, jakmile jsem na přepážce uviděla štos černobílých sešitků čtvercového tvaru s titulem Západ.

Fräulein Wasser kývla, že si jeden můžu vzít, a v tu ránu už jsem byla zpátky na cimře, kterou jsem sdílela s polskou kněžnou Krystynou. Ach, ta rozkoš! Nejen že Kanada skutečně existuje, ale vycházejí v ní takovéhle skvosty, které jsou jako ne doušek, nýbrž celé jezero čisté vody. Tou osvěžím svou duši otupělou měsíci lágrového limba a ještě zbude na smytí zažraného sajrajtu z druhé strany ostnatého drátu, kde zůstali mí kamarádi.

Přečetla jsem každé slovo tolikrát, že jsem celé číslo včetně tiráže uměla nazpaměť. S většinou lidí, kteří časopis vydávali, jsem se později setkala. Pokud jsem jim to všem neřekla, doháním to teď: Děkuju, pomohli jste mi přestat se ohlížet, dali jste mi líznout chuti velké země, jakož i pevné přesvědčení, že tam za oceánem na mě čeká skvělá nová kapitola.

1984 – University of British Columbia: Mezi přednáškami jsem si všimla plakátku oznamujícího autorské čtení a besedu s Josefem Škvoreckým, který na UBC pobýval jako "writer in residence" neboli hostující spisovatel. Něco takového jsem si přirozeně nemohla nechat ujít.

S gustem jsem se zaposlouchala do dobře známé povídky o pohotové dívce, která manželovi černé miminko vysvětlila tak politicky korektně, že si on ani uličnický výbor netroufli nic namítat. Potom jsem obdivovala trpělivost toho skromného pána, když odpovídal na otázky salónních levičáků a argumenty stylu "ale v Americe zase lynčují černochy".

Když si svou dřinu odbyl, pozvala jsem ho na kafe. Usadil se do křesla zděděného po předchozích nájemnících a zálibně spočinul pohledem na polici kýmsi vyhozené, kde se skvěla skromná řádka knížek od 68 Publishers.

Ptal se, jaké je přijet do Kanady jako svobodná dívka, a moc hezky jsme si povídali, dokud do dveří nevrazil můj tehdejší konkubín s kardiografickou bonboniérou. Pan Škvorecký se vyděsil, že zapomněl při této příležitosti zavolat manželce, která právě byla kdesi v Asii. Poněkud se zklidnil, když jsme spočítali, že tam už je stejně další den. Vzali jsme ho tedy za roh do jazzového podniku, kde si objednal manhattan a uklidnil se docela. A zase jsme si krásně povídali.

1988 – Cobá, Quintana Roo: Lezení po pyramidách uprostřed džungle, kde se vzduch dá spíš pít než dýchat a nepohne jím sebemenší vánek, je jen pro ty nejortodoxnější masochisty. Konečně jsem se dovlekla k místu, odkud prý měl jet autobus do Méridy. Obvykle mě moc nenadchne najít na zastávce skautský oddíl, v tomto případě to ovšem znamenalo velkou pravděpodobnost, že ještě dnes kolem nějaký autobus skutečně pojede a dost možná i zastaví. Po bohatých zkušenostech s mexickými jízdními řády neřády jsem si při pohledu na skautíky oddechla.

Měli s sebou důstojného náčelníka v letech, sympatickou paní náčelníkovou a adolescentního podnáčelníka, ze kterého se vyklubal náčelníkův synátor. Ten hochy opodál zaměstnal zpěvem španělských generálů Laudónů, takže jsem mohla nerušeně konverzovat s paní náčelníkovou. Bylo vidět, jak ji těší zase hovořit s někým dospělým.

Když se blížil čas odjezdu, zavolala na syna, aby hoši zanechali hulákání a chopili se bagáže. Zaujalo mě, že ho oslovila "Jan". Na otázku, jak k tomu jménu přišel, pravila, že po Palachovi. Narodil se roku 1969.

1991 – Shaughnessy, Vancouver: Zavolala mi sekretářka pana Waltera Koernera, jestli bych měla čas na čaj. Na kouzelného dědečka, jak jsme mu v české komunitě říkali, jsem si čas udělala vždycky. Celý výbor Sdružení si ze mě dělal legraci, že je do mě zamilovaný, ale já jsem ho moc ráda chodila poslouchat. Stěžoval si, že nemá s kým mluvit česky, protože synové česky neumějí, bratři zemřeli a jeho paní už nemluví, jenom leží.

Vyprávěl mi, jak odlétal z Prahy stejným letadlem jako prezident Beneš, jak se s bratry sešli v Londýně a zjistili, že jim z celého rodinného majetku zbyl pouhý milion dolarů, jak jeho švagrová dostala ve Vancouveru spalničky a jeho bratr proto založil největší dřevařskou firmu v Kanadě.

Seznámili jsme se na jaře roku 1989, na konferenci k pětisetletému výročí Pražské bible, kterou na jeho popud uspořádala univerzita. Byla to příležitost vidět nejen vzácný výtisk zapůjčený panem Koernerem, ale i stejně staré překlady částí Bible do jiných jazyků. Na přednáškách mě zaujalo, jak precizně profesoři z různých krajů vyslovují jméno Jakoubka ze Stříbra. Z Prahy tam tenkrát nebyl nikdo.

Když pan Koerner univerzitě věnoval svou unikátní sbírku habánské keramiky, dal si podmínku, že pro ni k antropologickému muzeu přistavějí zvláštní křídlo a uspořádají mezinárodní konferenci o keramice. Tentokrát už se česká delegace dostavila, a sice paní doktorka Kybalová z Prahy a doktor Pajer ze Strážnice. Tlumočit jim byla radost a i jinak byla konference velmi poučná. Například jsem díky kurátorovi László Tóthovi zjistila, že Holíč leží v Maďarsku.

Jindy mě zase pan Koerner požádal o pomoc s restitucí vily, která byla před válkou napsaná na jeho manželku. Chtěl ji získat zpět, aby ji mohl věnovat Univerzitě Karlově. Bohužel to nedokázali ani nejlepší pražští právníci, a tak v ní jakýsi velvyslanec sídlí dodnes.

Tentokrát jsem měla zkontrolovat češtinu v článku o stříbrném pohárku, který koupil od jakéhosi rumunského Žida. Na pohárku byl vyrytý erb s českým (tedy spíš lucemburským) lvem, nad kterým seděla svatováclavská orlice. Pan Koerner z toho i jiných indicií dovodil, že pohárek pochází z domácnosti Karla IV., který jediný měl právo používat oba erby. Do Rumunska se nejspíš dostal s vojsky Zikmunda, lišky ryšavé.

Pan Koerner měl ještě ve svých devadesáti letech, více než půl století po odchodu z Československa, krásnou a kultivovanou češtinu.

1999 – Sao Tomé e Principe: Ráno jsem se špatně podívala na hodinky, takže jsme s velkým bílým lovcem žili v domnění, že máme spoustu času. VBL hodinky nenosí, neboť čas není jeho pánem. A tak se stalo, že jsme zmeškali letadlo, na které jsme měli rezervaci. Jediné další, které ten den letělo na Princův ostrov, mělo jen jedno volné místečko. VBL pravil, že v tom případě mám letět já a počkat na něj v hotelu Romar, on že už se tam nějak dostane. Vtiskl mi přitom do ruky malou krabičku, kterou prý mám otevřít až ve vzduchu.

Na letišti jsme se ještě poptávali, jestli by VBL třeba ten kousek nemohl sedět na zemi nebo na sklápěcím sedátku v kabině pilota (to v Africe někdy jde). Šedovlasá dáma za přepážkou ještě víc našpulila rty, takže vypadala jako negativ čerstvě nakolagenované Angeliny Jolie, a pravila, že se musíme dohodnout s pilotem. VBL tam poslal mě, že to prý vyřídím líp.

Pilot cosi spravoval na letadle. Zkusila jsem napřed portugalštinu, ale chytli jsme se na angličtině, ovšem se silným ruským přízvukem. Jakmile jsem přešla na ruštinu, Voloďa mě ujistil, že místo se určitě najde. Též se mi svěřil, jak s armádním Antonovem uletěl z Angoly a založil si tuhle leteckou společnost.

A tak jsme s VBL letěli spolu. V krabičce byly náušnice v podobě zlatých žabiček s perlou v prackách. VBL si asi myslí, že je zakletý princ. Princezny ovšem vědí, že políbí-li příliš mnoho žabáků, samy se promění v ropuchy.

Jo, a ty moje hodinky jsme hned druhý den utopili při lovu barakud.

© Zuzana Kulhánková 2014



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.