Asi mi chtěli udělat radost, takže švagr Radek vymyslel, že pojedeme „na Jana Husa“ (státní svátek) do lázní. Ne ledajakých, do mého milovaného Kynžvartu, o kterém jsem sepsal i dvakrát vydanou knížku a vlastně taky jednu kratší povídku, na to člověk pomalu zapomene…

Řekli mi to večer na zahradě, že bychom tam mohli ve čtvrtek vyrazit, tj. Radek a má mladší sestra, a bylo to na Cyrila a Metoděje, ale neměl jsem - na rozdíl od těch dvou - ten den svátek. Ale švagr to tak nebere. Chtěl mě už kamkoli konečně vytáhnout, protože věčně jen koukám na filmy, nebo něco píšu, anebo si čtu a chodím pouze do knihkupectví a multikina za lesem. I napadlo Radka (Radoucha jednoho), že na Kynžvart zaberu jako ryba; i stalo se. Taky že jsem se okamžitě zachytil na háček, ale ještě nebylo zcela vyhráno. Přítomni byli rovněž můj synovec a švagrův třináctiletý syn, no, a teď se ukaž, řekli mi. Bylo na mě, abych oba přesvědčil, a za onoho soumraku v tu středu jim vysvětlil, co je v „díře zakopané kynžvartské“ (žertuji) krásou nesmírnou. Proč by tam měli jezdit, když je docela horko. Ale když na to přijde, já mám i vyřídilku, takže jsem spustil a bavil pár minut všechny baterií argumentů. Ty sice často fungovaly jako zlaté, ale přiznávám, že některé byly i sporného druhu. Neboli jsem demagog a přirovnal bych to třeba k filmu Olivera Stonea JFK. Viděli jste to někdy? Je to tak chytře udělané, že to vidíte a okamžitě víte, že bratry Kennedyovy zavraždila sama americká vláda, kdo jiný. A ten film je prostě majstrštyk. Umělecky. Ale jestli to tak bylo, já vám nevím. On tam třeba uprostřed přijde chlápek, kterého hraje Donald Sutherland. Agent ve výslužbě. A říká Costnerovi, že ho před vraždou zničehonic poslali do Antarktidy. Na pól. No nic! A i já jsem demagog a volal jsem: „Já tam přece žil! Kdy? Ve čtyřech a v pěti letech a vždycky celé prázdniny, to je člověk nejvnímavější, a tak tam tomu přece musím rozumět. Ne? A já to na vás přenesu. Tu atmosféru. Ten svět. On se nemění. Dnes je to tam i hezčí. Já bych tam bydlel. Musíte to vidět. Vracím se tam schválně málo, aby mi náhodou nevyprchaly krásné vzpomínky.“ A lezl jsem na strom po štaflích a trhal třesně pro ty kluky. S tím jsme šli na kutě.

Závidím lidem, kteří mají rána jako večery. Já mezi ně nepatřím, takže se budívám v úplně jiném stavu. Jako i ve čtvrtek. Okamžitě jsem věděl, že je ten výlet nesmysl a že se mi nikam nechce. Veškeré nadšení odpáraly sny a spánek. Naštěstí se ale mladší sestra i většina ostatních váleli ještě v sedm v podkroví, byli tu jenom na návštěvě a já měl šanci se vzpamatovat. Vždycky ráno píšu. Když tedy můžu. To mě teprve postaví do světla. I do světa. Takže mě svět nedeptá; nakonec jsme samozřejmě šťastně vyjeli a pouze můj synovec „otravný“ výlet bojkotoval. Jeho právo.

Cesta trvala slabou hodinku. Zaparkovali jsme v Kynžvartu na náměstí a už tam jsem se začal definitivně obrozovat, protože tvar má náměstíčko pořád jako v mém dětství. I na zříceninu hradu to je stále stejně daleko a je furt stejně zřícená, ale tam jsme nechtěli. Vedl jsem své tři lidi místo toho cestičkou podle prastarého smrkového lesa a doslova poskakoval radostí. „Tak tdy byla pískoviště, kde jsem si hrál, a tady mi cikán šlohl lopatičku, ale ne, on si ji vlastně půjčil, to byl kamarád. Že to už znáte a kolik mi bylo? Čtyři. Nebo tři? V letech 1967 a 1968 jsem tu žil.“

Trapná na těchto výletech, které mě osobně oblažují, je ale vždycky účast mé mladší sestry Evy. Jistěže ji miluji a také ona v Kynžvartu tenkrát pobývala. Problém ale je, že si - na rozdíl ode mě – NIC, PRANIC NEPAMATUJE. Narodila se totiž teprve 3. prosince 1966 a ty druhé naše prázdniny představovaly srpen 1968, kdy přijela spřátelená vojska. A tak jsme tam sestru sice měli a vozili ji v kočárku anebo sesličce, dokonce až na tu zříceninu ji vytlačili, ale…

Zatímco mě v Kynžvartu asociuje dobrodružství každý kamínek v potoce, každá louka, loučka, pramen, pramínek, terasa, chodník, jí ne. Nezávidí mi, ale nemá z mých výkladů potěšení. Zvláště tentokrát jsem z toho byl nešťastný. No, ale co? Neděly se mi tady přece jen ty nejšťastnější věci, ne? Podruhé jsem si vzal koloběžku a chtěl se předvést, předběhl jsem rodinu a rozjel se proti ní z kopečka po chodníku, který tam dodnes najdu, a dole se roztřískal. A bulil.

Nebo jsme se s tátou chodili koupat do bazénu, který byl vlastně soukromý, a nejpozději podruhé nás celkem logicky vypakoval jakýsi gentleman. Ještě jsem té trapné situaci sice moc nerozuměl, ale nepříjemný pocit to byl. Všecko jsem všem vykládal a taky hledal bolševník, ale, lidi zlatí, on tu už neroste. Snad vůbec. Oni jej vážně vyhubili.

Taky městečko je zvelebené, až na nějakou tu proluku, a našel jsem pochopitelně i dům Praha, kde jsme tenkrát žili. Abych zjistil, že v přízemí přibyla cukrárna. Taky jsem čekal, že budu muset hledat u minerálních pramenů (chutnají úžasně, to se od mého dětství nezměnilo), mince, ale - a na mou duši - jeden je zdarma.

A šli jsme dál stráněmi, odkud je výhled do dálav, a mezi spoustou dětí z tamních ozdravoven i sestřiček. Jako tenkrát. I já býval jedním tím dítětem. Ale tehdy tam byla jen pískoviště, jinak nic. Bolševník. Teď tu září neuvěřitelné množství hřišť a celých hracích světů, ze kterých mě nejvíce nadchla prostoduše nafouknutá gumová plachta, na které se skáče. Když tam ještě děti byly, dělal jsem jako by nic. Ale když odešly na oběd, užili jsme si to.

Bohužel jsme se pak rozhodli, že si oběd dáme až na Kladské. Tam je ale jediná roubená restaurace a byl navíc státní svátek. Sice jsme posléze přece uvnitř obsadili čtyři místa, ale servírka nás upozornila, že má 22 objednávek. „Což je hodina a půl vašeho čekání.“

Podíval jsem se na ni sebevědomě, vždyť jsem tu přece prožil dětství, a řekl: „Půl hodiny.“

Tak se zasmála, ale pořadník nezměnila. Měli ho snad i na pivo a tam přes to nejede vlak. Jeli jsme tedy do Mariánek, je to jen osm kilometrů, a při té příležitosti jsme si je prošli. Znovu mi došlo, jak to mám rád i tam. A ledacos jsem tam přece prožil. Tak třeba s jednou květinářkou. Pročpak jsem v tom vztahu nepokračoval? Lenost! Anebo dobrodružství se studenty hotelové školy, kterou tu mají prvotřídní. Stalo se, když jsem byl ještě na gymnáziu a když jsme se museli učit stolovat. Anebo jsem vyhrál literární soutěž a výhrou byly tři dni pobytu v tamním penzionu. Tu cenu mi předával spisovatel Pepík Kejha a já tam pak sepsal jeden díl svého románku Styky s Jorikou.

Nebo si vždy vybavím Páralovo vylíčení tamních jeho nákupů. Zastavil autíčko - a nosili do něj vše potřebné ze všech obchodů na obou stranách oné jediné mariánskolázeňské hlavní ulice. Pavoukovitou metodou. Od té doby si říkám, že je Páral povahou poněkud autistní, což mi ale vůbec nevadí. Hm, a znám taky velmi dobře historii pobytu Ladislava Fukse na tamním zámku. A docela Fuksovi závidím, kde žil, a Páralovi, že tam bydlí. Uměl si vybrat dobře. Letos v červenci bylo v Mariánkách překrásně, ale hezky je tam v každou roční donu. A že je to je pouze „jedna ulice“? Nesmysl. Těch uliček je víc. Hraje tam fontána, mají tam kolonádu a chápu, že Mariánky někdo upřednostňuje před Karlovými Vary. Jen ta má kolegyně z práce jimi holt pohrdá. „Nic tam není, je to ves…“ A podobné kecy. Ona jezdí do Varů. Já to tam mám taky rád, tak třeba i během festivalu, ale… Srovnávat nelze. Obě místa mají svůj úplně odlišný a specifický GENIUS LOCI.

Vrátili jsme se na Kladskou, obešli jezero. Má spoustu přítoků a nejméně dva ostrůvky. Na ty se nesmí. No, ono se nesmí ani do vody. Je to chráněná oblast - tam, za nejvyšším hřebenem Slavkovského Lesa. I Kladskou pamatuji z dětství, jenže jako moře. Nyní jsem se zeptal, jak je vlastně chodník z prkýnek (a s bezpočtem můstků) okolo „moře“ dlouhý a kolik jsme ušli a odpověď zněla: „Dva kilometry a něco.“ Jinými slovy? Zrovna tam se můžete vypravit i s devadesátiletou babičkou. Dá to. Je to zcela schůdné. Ještě uvidí veselé děti. A lesy voní, vlnky šplouchají a Lochneska taky snad jednou vystrčí čumák. Nebo já nevím. Není tam určitě LOCHNESKA, ale nějaká potvora jménem KLADKA.

Překvapilo mě množství cyklistů. Okolo jezera sice nesmějí jezdit, ale jinak se valí všude. Myslel jsem si, že do takových stoupání nepůjdou, ale brzy mi to došlo. Elektrokola. Sám jsem to tam - svého času - prošlapal poctivě a bez elektriky. Slavkovský Les, Kladská, Lázně Kynžvart a Lázně Mariánské jsou překrásná místa, kam vás to potáhne i bez jakýchkoli dětských vzpomínek. To zaručuji. A nám zrovna svítilo slunce. Plynula bílá oblaka nebem. Občas se ale zatáhne a lije z konce a fascinují mě pak proudy vod, co se valí dolů ze „Slavkovské hory“. Jsou to celé potoky - pozemní i podzemní - a taky ty mi připomínají dětství, kdy jsme si v nich stavěly mlýnky. I letos jsem čekal, že tam přijedu a konečně prohlédnu do reality a definitivně mi v Kynžvartu všecko zevšední. Nestalo se a toužím se tam vrátit zase - a prochodit místa ještě důkladněji. Ti, co si méně pamatují, mají klid.