Vývoj všeho proudí jak vzduch v tryskáči. I vývoj výchovy. Nám starším se to pravda velmi těžce sleduje. Často máme již ukroucené hlavy aspoň třikrát dokola. Víme totiž, proč se dříve na děti kladly přiměřené nároky a proč byl ve výchově stanovený pevný řád.

Na to, jak rodiče nyní vychovávají své potomky se někdy velmi truchlivě dívá. Dívat se jaksi musíte, ale co nesmíte, je se k tomu vyjadřovat. A to si musíte hlídat tím bedlivěji, čím vyšší a k pedagogice více směrující vzdělání máte. Nic naplat, že jste si vždy bez ztráty kytičky poradili s bandou puberťáků a ti vám píší v době své dospělosti děkovné dopisy. Ve vaší rodině je vše naopak. To je pak nejlepší si nechat udělat lobotomii mozku, zašít pusu a dát klapky na oči. Jinak se vyčleníte z kolektivu svých potomků, zejména pokud jsou pohlaví mužského, jelikož jak známo nyní vychovává - pardon rozvíjí - dítě dominantně matka. Postavení matky je společností silně oceňované. Tím víc, čím méně dětí se rodí. Porodit je nyní hrdinský čin a za něj musí být tučné odměny. Té matce samozřejmě. Všichni jí musí jít cesty. Ona samotná ví nejlíp, co s děckem. Na pomoc můžete přispěchat pouze ve chvílích hlubokého duševního rozvratu zmíněné. Tím je příkladně třeba chaos v hlavě čtyřicetileté prvorodičky, která doposavad doma nevařila, neuklízela a ani její partner nemá o těchto činnostech přehled. Je nevyspaná, plačtivá a celá domácnost nějak ztrácí povahu domova. Pak teprve může za účelem pomoci nastoupit babička.

Později si ale dotyčná matka stejně sjedná dostatečně ochranitelský režim osobnostního rozvoje děťátka a stane se poctivou vrtulníkovou matkou, která kontroluje každý nádech a výdech dítěte ve fyziologické kvalitě. Též nepřetržitě a bedlivě střeží šťastnou a freneticky spokojenou atmosféru celého domova. Žádné překážky, žádné trauma! Všichni, kteří přijdou do styku s matkou a dítětem, musí jen a jen chválit, oceňovat, podporovat a obdivovat. Človíček se takhle projuchá až do puberty a pak si bere život, nebo se alespoň pořádně pořeže či počne konzumovat nějaké ty antistresové tabletky. Ale tak daleko nad kolébkou dítěte nedohlédneme a tak umetáme a umetáme klacíky z cesty. Mimčo přenášíme v té nejmodernější sedačce z auta do auta, dítě pokládáme pouze do sterilního prostředí, obkládáme měkoučkými polštářky a když přijde doba prvních krůčků, některé aktivistky nasadí dítěti i přilbu. Navykat dítě usínat o samotě je též přes čáru. Dítě se uspává výlučně v objetí dospělého. Jeden z rodičů je tedy hodinu mimo dosah civilizace. Často pak usne i on, tak i déle.

Ale chtěla jsem o tom naslouchání:

Mám sousedy. Super rodina – fakt sympaťáci. Tři děti jako zahrádka. Samostatné bytosti, se kterými matka při výstupu do bytu (4. patro bez výtahu) trpělivě rozmlouvá a čeká až se dítě samo rozhodne špatat do vrchu.

Jednou jsem zapředla hovor s touto maminkou a dozvěděla jsem se, že je hodně důležité těm dětem naslouchat. Vycvičena dobou jsem to samozřejmě objevně odsouhlasila a svůj názor, že by třeba bylo dobré, aby i to dítě naslouchalo rodičům, si ponechala pro sebe. Myslím si totiž krvelačně, že by mohlo i trochu poslouchat.

Dnešní příhoda byla takovou třešničkou na dortu: Je teplo, okna dokořán. Najednou dětský ryk. Dítě řve, jakoby jej řezali. V prvních okamžicích necháte tento jev plynout s tím, že tak za pár vteřin vše pomine. Jenže ono to pokračovalo ve stejné intenzitě a hodně dlouho. Při ohledání situace jsem zjistila, že matka tohoto čtyřletého klučiny v klidu naslouchá tomuto řevu deset metrů vzdálená od něj. Tuto etudu předváděli celému paneláku dobrých pět minut. Máma naslouchala a on řval. S ní jsme ovšem nuceně naslouchali i my pokojní občané této kapitalisticky a demokraticky vymazlené doby.

Ale, je to dobrý. Neděje se to nikterak často. Stalo se to vlastně jen jednou. Pro jistotu jsem se však zařídila. Pořídila jsem si chalupu na samotě u lesa.