Fyzické trestání dětí je samozřejmě, alespoň pro naprostou většinu občanů, nepřijatelné. Jde především o etický problém spočívající v představách o směrech a způsobech výchovy mladé generace, ale obecněji i o vzájemné úctě k sobě samým i ke svým bližním. Facka dítěti – ale v širším pojetí i komukoliv jinému – jsou prostě zcela nepřijatelné.

V nedávné době, v souvislosti se širší novelou občanského zákoníku se tento problém stal nejen problémem etickým, ale i součástí zákona. Dokonce se stal, žel, hlavní a nejvíce medializovanou otázkou této novely, jejíž další ustanovení, právě mimo zákazu fyzického trestání dětí, příliš pochvaly a pochopení u odborné veřejnosti nenalezly. Ale tím se však nyní zabývat nechci. Jde mi o něco zcela jiného.

Překlopení etického problému v zákonnou úpravu má své specifické rysy své specifické svá úskalí. To je dobře patrno z toho, jak zákaz fyzického trestání byl upraven v právním řádu. V podstatě platí, že zákon, který je přijat bez sankční části, tedy bez stanovení svého účinku na běžná chování občanů, je jen zákonem deklaratorním, spíše tedy politickým prohlášením než zákonem, od kterého skutečnou úpravu vztahů očekáváme. Zákonná úprava zákazu fyzického trestaní dětí zatím ničím jiným není. Avšak výklad právních předpisů, původně majících přispívat k obecnému dobru, není dnes tak samozřejmý. Nechci rozhodně říct, že by zákon zakazující fyzické trestání dětí neměl být přijat. Ale rodinná politika má vypadat jinak a nespočívá jen v nadšeně přijímaných deklaracích. Pokud vím, některé průzkumy ukázaly, že občané nesouhlasí s fyzickým trestáním dětí, ale nepřejí si toto upravovat zákonem. Zdaleka totiž nejde o jediný aktuální problém.

Česká televize odvysílala nedávno dětský pořad, ve kterém byly děti vyzýváni k účasti na pochodech podobných našemu Pride-Prague. A stížnost na tento pořad označila příslušná Rada za nedůvodnou. To považuji za zcela nepřijatelné. Problematika LGBT již dávno není jen otázkou pohledu na sexualitu dospělého člověka. Ale zpolitizovaným, ostentativně deklarovaným, návodným a vnucovaným důkazem modernosti a pokrokovosti celé společnosti. Navíc v poslední době někde koketující s antisemitismem. Nemyslím, že by děti měly být vyzývány k řešení těchto otázek. Jistě, ani děti nemohou být vyňaty z účastni na problémech, které společnost řeší. Ale mělo by být obecně zřejmé, zda chceme opravdu rodinnou politiku, nebo politiku, kde pod záminkou, jistě dobře míněné snahy o „rozmanitou“ společnost, je rodina vychovávající své děti tím posledním, co je spojováno s představami o moderním právním státě

Možná jsem se v předchozím odstavci trochu vzdálil od úvah o důsledcích zákonné, zatím deklaratorní úpravy fyzického trestání dětí, ale záměrně a jen trochu. Byl bych totiž velmi nerad, kdyby se tato a další ustanovení stala úvahou o potřebě doplnění zákona o sankční doplnění zákona o posilování nějakých dohledů nebo kontrol. A ve svým důsledcích k omezení rodičovských práv ve jménu nějakých vyšších hodnot. Některé představy v tomto smyslu lze již zaslechnout. A úvahy některých o tom, co je „skutečným zájmem dítěte“, mohou být roztodivné. Norská zkušenost je v tomto směru varující. S podléháním těm, kteří nám vnucují změnu našeho způsobu života ve jménu svých vlastních představ o lepším světě, má společnost už své zkušenosti…