Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Z osobní zkušenosti s mladými lidmi, u kterých byly fyzické tresty v dětství běžné, mohu jenom potvrdit, že je to skutečně efektivní a nutný způsob výchovy. Jsou z nich většinou slušní, rozvážní lidé. Mezitím z dětí, které prošly morálně relativistickou, jemnou, psycho-analytickou feminizovanou výchovou, jsou vždy zmatené trosky s depresí.

Pevný základ - morální, fyzický, mentální, je potřeba do dětí vštípit, jinak se jim nevyvine zdravé ego, a svede je kdejaká pomíjivá ideologie.

To že z dětí morálně relativistické, jemné, psycho -analytické feminizované výchovy jsou zmatené trosky je na pováženou.

Lidé jsou různí,někdo umí vychovávat i bez plácnutí na zadek a děti jsou dobře vychované, protože s nimi rodiče mluví a jsou jim dobrým příkladem. Takových rodin je více, nejsou to žádné výjimky. Děti, jejichž rodiče stále jen koukají do mobilu a dětem se nevěnují jsou chudáci a podepíše se to na nich.

Dítě na autobusové zastávce se možná uklidnilo i proto, že ho vůbec někdo oslovil. Náš syn, když mu byly 2 roky, dostal na dovolené amok v jednom městečku na náměstí, tam řval a válel se po zemi asi hodinu a pokračoval v tom i v muzeu, až ho oslovila cizí paní, řekla mu že není na fotbale a on se uklidnil! Tam by plácnutí na zadek už vážně nemělo smysl, jen by se to zhoršilo. Z vyprávění znám příběh holčičky, která se taky válela po zemi, řvala a něco si chtěla vymínit, sousedka ji pokropila konvičkou a holčička se uklidnila. Někdy pomůže zásah zvenčí od cizího člověka, dítě už na rodiče nereaguje a na naplácání už vůbec ne. V rozumné míře a ve vhodné chvíli však plácnutí uznávám. Nevím, co je myšleno těmi neziskovkami, je možné uvést nějakou konkrétní a co dělá? Poštvávání dětí proti rodičům neuznávám, ale týrané dítě potřebuje vědět, že má někde šanci, například když je ve škole plakátek na Linku důvěry.

Dobré příklady. Malý fotbalista na náměstí a sprcha od sousedky s konvičkou.

Na rodinách, které prosazují "výchovu nevýchovou", bez nastavování a dodržování hranic, bez používání trestů, je výsledek nepřehlédnutelný. Na papíře to funguje, ale reálně jsou výsledkem neposlušné a často i nezvladatelné děti. Bez laskavé výchovy, ale i pevně nastavených hranic, a pokud to nejde jinak, tak i trestů za jejich porušení, z nás nic dobrého nevyroste. Výchova se nikdy nezdá příjemná (ani mně), ale nese ovoce. Nikdo normální nechce své děti mlátit. Ale dát v závažných případech dítěti na zadek, může být tou nejlepší medicínou, aby se dítě podobné nebezpečného jednání znovu nedopouštělo.

Ano, na rodinách s výchovou nevýchovou je to nepřehlédnutelně poznat.

V Podkrkonoší jsme v jedné škole měli velmi zlobivého kluka, kterého vychovávaly matka s babičkou. Jednou jsme v rámci odpolední družiny šli do lesa, kde část cesty vedla podél hlavní silnice a on mi najednou přeběhl na druhou stranu. Utrhl jsem si proutek, dal mu pár na zadek a vysvětlil jsem mu, že tohle se už nikdy nesmí opakovat. K mému obrovskému překvapení reagoval nadšeně a všude pak vyprávěl a chlubil se, že dostal od pana učitele na zadek. Ale přes tu silnici už pak chodil spořádaně s ostatními po přechodu.

Kluka mohlo stát málem zlobení život. Vybíháním do cesty by se mohlo stát, že by mu řidič dal nechtěně autem větší ránu než jen plácnutí na zadek. Jednal jsi bezprostředně. Nedivím se, že se tím proutkem chlubil, protože tu výchovnou službu zatím od nikoho asi nedostal. Mohl sis stěžovat jeho mamince a pak stěžovat jeho babičce, psát poznámky. Tys ale zvolil místo stížností výchovu. A žák byl překvapivě nadšený.

Má se afekt pěstovat nebo zastavit?

Podívejme se na skutečný příběh. Znal jsem člověka, který se v afektu kousal do ruky a mlátil se pěstí do čela a dělal to skoro každý den. Pokud měl v dosahu něčí ruku, tak ji začal škrábat. Jeho pečovatelé měli od zaměstnavatele resp. od pana psychologa organizace pokyn, aby ty afekty nechali proběhnout a hlavně chránili sebe a další kolem. Po nějaké době, ale někteří pečovatelé ten pokyn psychologa „nechat afekt proběhnout“ přestali poslouchat. Rozhodli se tomu člověku pomoct ve chvíli, kdy se fyzicky sám napadá. Když se afekt objevil, uchopil ho pečovatel rukama za obě ruce a třeba minutu ho držel a bránil mu se mlátit a kousat. A říkal mu: „Adame, já nechci, abys ubližoval Adamovi.“ Byl to zápas. A nastala změna. Afekt přestal. Bylo mu lépe. Zažil, že afekt není všemohoucí a je někdo, kdo by ho zastavil, že je někdo, kdo mu pomůže, když ho přichází zmlátit jeho vlastní já.

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 115%; background: transparent }

Děkuji za velmi potřebný článek. Situace je v něm krásně popsaná, co se dnes často dětem děje. Maminka si pěstuje svou "tvář" a dítěti se nedostává žádné řešení "jeho případu". Sedm popsaných kroků se mi líbí jako pomoc, podpora, když je rodič ve stresu (i když se tváří, že není a že mu nevadí hlučný a bídný stav vlastního dítěte) a hrozí, že vybuchne, nebo rezignuje. Zkusit a poznat takový dobrý, klidný postup, může hodně ukázat o lásce, která vede a zaopatřuje. Ale pokud dítě zůstane ponecháno v jakémkoli špatném stavu, jistě to na něho působí zle a přijdou do takové prázdnoty špatné myšlenky. Takových je pak během času velmi těžké se zbavovat. Také často vídám, že než by maminka zvolila plesknutí, odchází od svého dítěte - s takovým uřvancem nechce prý nic mít. Neznám horší trauma - dítě běží o život, ještě více křičí, natahuje ručičku, ale NE, máma ho nechce. Jak by tohle milí psychologové ocenili? Každé dítě dobře vnímá, jestli má o něho milující rodič opravdu zájem a chce mu pomoci. Ubližuje - li sobě, nebo druhým, není čas na monotónní přednášku, či jiné podivné reakce. Co se nezvládne v útlém věku, naroste do síly v různých špatných vlastnostech do dospívání a dospělosti. A utrpení, která to v životě přinese človíčkovi a jeho okolí, se nedají srovnat s plácnutím na zadek - tím jednoduchým varováním, že špatné chování nese neblahé následky. Nenechte děti tápat v tom všem, co zkouší dělat. Děti určitě nejsou dřívím v lese, z kterého jistě vyroste něco dobrého :) Sedm laskavých kroků uvedených v článku určitě pomůže... Veliká pomoc v nesnázích :)

Děkuji za příspěvek do diskuze plný lásky a moudrosti. Také často vídám, že než by maminka zvolila plesknutí, odchází od svého dítěte - s takovým uřvancem nechce prý nic mít. ...Děti určitě nejsou dřívím v lese, z kterého jistě vyroste něco dobrého. Souhlasím.

Jaké další varianty vidíte možné než těchto sedm? (1) natáhnout ruku a dítě zvednout a promluvit si s ním z očí do očí; 2) držet ho za ruku; 3) dát si dítě na klín; 4) rukama dítě obejmout; 5) položit mu ruku na čelo a zjistit zda potřebuje obklad; 6) položit mu ruku na zadek a dát mu čas, aby se zjistilo, zda potřebuje plácnout; 7) rukou plácnout dítě po zadku.)

Je velice těžké předem říct zda plácnutí dítěte pomůže k jeho uklidnění a nebo naopak povede ještě k dalšímu ještě většímu řevu. Reakci dítěte na plácnutí může předem vědět jen ten, kdo dítě zná. Osobně bych si tedy netroufnul matku poučovat jak má s dítětem zacházet.

Jinak souhlasím s tím, že občas dítě plácnout v krajních případech je téměř nutností a rozhodně nejde o domácí násilí. Souhlasím s tím, že jedno dobře načasované plácnutí je lepší než hodina vysvětlování. Ale všeho s mírou.

přesně načasované

Nechci mluvit o fyzickém trestu, je to korektivni fyzicky kontakt, který probíha v bezpečném prostredi. Fungující rodina je unikátní ekosystem, v němž existují bezvýhradne vztahy ( přiměřená podpora, kritika, svoboda - vždy však v lásce). Dobrý rodič dite nikdy neponizi a neohrozí vzájemnou důvěru.

V bezpečném prostředí - doma - může být korektivní fyzický kontakt. Rodina je ekosystém, původ slova ekologie je v domácnosti - hospodářství. Taková výchova ani rodiče ani dítě neponíží a buduje důvěru.

No, já když jsem se co pachole dopustil nějakého "nežádoucího chování" domluvil mi tatínek zpravidla páskem, který si obřadně vyvlékal z kalhot. Měl-li kalhoty na kšandách, použil k domluvě ruku. Hrával závodně volejbal, takže měl smeč natrénovaný. Maminka naopak preferovala vařečku. Na veřejnosti však oba používali rukou; jen děda na mne jednou užil čagan.

Je to dobře 65 let, a dnes jsem jim za to vděčný. Už dávno spí věčným spánkem. Měl jsem je rád.

Je dobře, že jste rodičům vděčný.