Všude kolem sebe slyšíme líbivé řeči o diverzitě a o respektu k různosti, o respektu k tomu, že každý je jiný a má právo na svůj vlastní životní styl. A přitom jsme tlačeni k systému, ve kterém nebudeme mít na vybranou. Všude kolem slyšíme o respektu k soukromí, máme na to hromadu předpisů, a přitom zavádíme metody, kterými lze činnost každého z nás svlékat donaha, nebo dokonce spíše rentgenovat, a tím vytvářet skvělé podmínky pro všudypřítomný dohled nad každým a social scoring po čínském vzoru.

Přeháním? Nezdá se mi. Jen se podívejme na debatu o ochraně práva na hotovostní transakce a argumenty, které při debatě padají. Chceš svobodu volby? Patříš do středověku, nebo plánuješ daňové podvody!

Ano. Platíme platebními kartami, v kapse nosíme „chytrý“ telefon, texty píšeme na počítači, vánoční dárky objednáváme online podobně jako letenky nebo taxík. A o dovolené či svatbě leckterého známého se dovídáme ze sociálních sítí.

Používání tzv. chytrých telefonů, mobilních aplikací, e-mailové korespondence, nakupovacích platforem a slevových aplikací je ovšem naší volbou. Zatím. Kdo má aplikace rád, kdo rád sbírá body a komu se líbí, že mu Košík doveze nákup do hodiny až ke dveřím, ten je ve svém živlu, podobně jako cestovatel, který po celém světě platí plastovou kartou nebo dokonce kartou elektronickou.

Jenomže žijí mezi námi i jiní lidé. Takoví, co o aplikace nestojí, namísto chytrého telefonu používají analogový, platí hotovými penězi a nechtějí za sebou zanechávat digitální stopu. Říkají tomu právo na soukromí, které je i v době digitální chráněno ústavními zákony. Když jedou do ciziny, vyměňují české koruny za eura; hotovost za hotovost. Když nakupují dárky, chtějí si je ohmatat a vyzkoušet, aby je nemuseli znovu balit a vracet. Nechtějí v supermarketu chodit k samoobslužné pokladně, protože dávají přednost osobnímu kontaktu a přívětivé pokladní. Odmítají personifikované reklamy navazující na poslední objednávky. S úřady a se státem touží jednat osobně, třeba i proto, aby se dvakrát ujistili, že informace pochopili správně. Nechtějí posílat podklady k důchodu datovou schránkou - dávají přednost předání přímo do rukou příslušné úřednice. Mají obavu z internetového bankovnictví a obávají se, že se na mobilním telefonu ukliknou a odešlou své úspory na cizí účet. Jiní zase odmítají mailovou pohotovost o víkendu. Chtějí se věnovat ve svém volnu rodině a vlastnímu soukromí.

Lidé jsou různí a jejich přání, touhy, cíle a motivace jsou stejně odlišné a různé. Ujišťují nás, že je to v pořádku. Podle občanského zákoníku má každý právo hledat vlastní cestu ke štěstí. Jenže jsou tací, co si to nemyslí, a přitom rozhodují o věcech veřejných. Nadšenci digitálních budoucností tvrdí, že postačí nechat ty staré, senilní, nemoderní a zastydlé ve středověku umřít, znechutit anebo odejít do zapomnění.

Ze statistik však plyne jiný, antigenerační pohled. Pětina spoluobčanů ve všech věkových skupinách digitalizaci odmítá a volí osobní, hotovostní, distanční a digitálně zdrženlivý přístup. Jiní chtějí mít na výběr. Ti bojují za ochranu hotovosti dokonce v Ústavě.

Rizika digitalizovaných světů

Vždycky, když o odmítání absolutní digitalizace napíšu, sesypou se na mě jako mouchy na perník progresivisté, kteří mi nadávají do zpátečníků a vracejí mě někam do středověku. Líbí se jim žít v online světě netrpělivě vyhlížejíce čipy, které si nechají implantovat do zátylků. Nechápou, že vývoj by neměl jít cestou nařizování a regulací, ale přirozeně a tržně. Koňské povozy také nemusely být nahrazeny auty povinně, faxy nikdo zákonem neodsoudil do zapomnění. Chytré telefony máme ne proto, že si to přál stát, vláda či vševědoucí nadnárodní korporace, ale protože jsme po nich toužili a sami jsme si vystáli fronty na to své vlastní běloskvoucí jablko.

A tak by to taky mělo být, tak by to mělo zůstat se vším moderním, vylepšeným a na první pohled lepším. Jakmile totiž nařídíte povinné digitální cesty, dopadnete jako s digitalizovaným stavebním řízením. Letošní zkušenost snad státu ukázala cestu: digitalizace je jako každý nástroj výborný sluha, ale špatný pán. Proto je třeba zachovat dvoukolejnost: digitální, ale i osobní podání a funkční původní systém. Jinak hrozí zhroucení, katastrofy a značné škody, za které nenese odpovědnost úředník, který neprozíravě rozhodl, ale stát, tedy každý daňový poplatník. Každý z nás.

Ale jsou tady ještě jiná rizika. Tím největším je blackout. Masový výpadek dodávky elektrické energie kvůli poruše, selhání přenosové soustavy nebo v důsledku teroristického útoku je patrně jen otázkou času. A jak se ukázalo při povodních, tam, kde nefungují sítě, brzy přestanou fungovat chytré telefony, bankomaty i všechny online služby. Zachování hotovosti a držení jejího minimálního množství doma je tedy zásadní otázkou předběžné opatrnosti.

Hackerské útoky jsou další hrozbou. Podvodníci dnes pomocí umělé inteligence dokáží věrohodně simulovat hlas i obraz blízké a velmi známé osoby. Ani při sebevětší pozornosti se prolomení bezpečnosti nemusíte vyhnout. Nebezpečí hrozí dětem a mladistvým, kteří nechávají predátory a slídiče proniknout do svých chytrých telefonů. Online šikana a vydírání, vyhrožování, bodyshaming, urážky a nálepkování se těm nejohroženějším nevyhnou ani doma, v dětském pokojíčku, v kruhu rodiny nebo pod dekou.

No a pak je tady skupina nejopomíjenější: senioři, lidé technicky nezdatní, neinformovaní či pomalí. Ne každý občan naší země je totiž zběhlý v elektronické komunikaci. Divili byste se, kolik mých známých se už rozbrečelo při prostém nastavování televizních programů na nově zakoupeném zařízení či jim slzy do očí vehnal pokyn úřednice: „Tohle vám na přepážce už neudělám. To si, paní, udělejte v elektronickém bankovnictví sama.“

A to se pro jistotu nechci rozepisovat o svodech příliš autoritativního státu. Zrušení hotovosti a přechod na plně digitalizovanou měnu, jak o tom uvažují severské státy, dá vládě do ruky nástroj pro ovlivňování inflace a měny vůbec, pro teritoriální omezování plateb a další součásti sociálního kreditního systému, který už v praxi zkouší Čína. Řada filmů, které popisují sladkou svůdnost digitálního vlivu na reálný život (Social dilema, V síti, Děti Online, The Social Network, Místnost sebevrahů, The Circle, Transcendence, Black Mirror apod.) nás přece varují před touto budoucností.

Elektronické technologie jsou vzrušujícím vynálezem, který zásadně změnil každodenní život. Není třeba pokrok povinně nařizovat. V otázkách efektivních a praktických si cestu ke každodennímu používání najde jako vždycky v minulosti rychle, přirozeně a sám. Není třeba mu ani ve vývoji bránit. Zákazy stejně nikdy nic nevyřeší. Snad maximálně ty rodičovské ohledně používání chytrých technologií u dětí do osmi let. Rodič, který dává do kočárku a do ruky svému potomkovi chytrý telefon, aby se mrně zabavilo a aby nerušilo při obědě, ten nevychovává, ale naopak dítěti škodí. Epidemie vysokého tlaku, obezity, sebepoškozování, úzkostí, poruch spánků a soustředění u dětí trávících hodiny denně před telefonními obrazovkami napříč všemi státy a světadíly jsou toho důkazem bolestným potvrzením.

Jak tedy zní mé závěrečné doporučení? Je třeba příště zpozornět, jakmile se stát začne holedbat, že nějakou službu poskytne výlučně a povinně digitálně. Značná často občanů mu totiž nezatleská. Ba právě naopak. Proto podporuji právo na život off-line spolu s právem na platbu v hotovosti. Právo zaručené státem. Ne státem torpédované.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů