V souvislosti s konfliktem na Ukrajině sílí hlasy volající po obnovení povinné vojenské služby, jež byla v Česku zrušena v roce 2004.

Tak jako vždy, když se téma znovuzrození povinné vojenské služby u nás nadnese, vynoří se střelhbitě do té doby zcela latentní armáda dříve narozených mužů, která vytrvale křičí, že určitě ano, protože co z těch lidí roste, když je dva roky v kuse nikdo pořádně nebuzeruje a nešikanuje a když to zvládli oni, tak to přece musí zvládnout všichni, jinak je svět absolutně nefér.

Připočítejme ještě mlhu vzpomínkového optimismu, který činí z povinné vojenské služby v hlavách těchto lidí roztomilý letní piknik s udělováním medailí pro správné chlapy.

Ty bychom za současné geopolitické konstelace nepochybně potřebovali, otázka zní, zda se nyní vrátit před rok 2004, jenž ukončil dlouhou historickou epochu povinné vojenské služby na našem území, která započala už vydáním císařského dekretu v roce 1868 a pokračovala po skončení první světové války a vzniku samostatného Československa. Sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk se vyslovil pouze pro zavedení milic, nikoliv armády.

Nicméně v prvních letech své existence musel nový stát o své území ještě tvrdě bojovat (zejména s Polskem), proto byla povinná vojenská služba ponechána. Eskalující hrozba Hitlerovského Německa naopak donutila tehdejší kabinet k masivním investicím do obrany.

V září roku 1939 se během legendární všeobecné mobilizace na obranu republiky proti Třetí říši sešlo rekordních 1,25 milionu mužů. Na boj ale, jak známo, nedošlo. A rok nato vypukla druhá světová válka.

Prvorepublikový branný zákon platil de jure i po ní až do roku 1949. Po komunistickém puči se branci do nově vzniklé lidové armády právě nehrnuli. Kdo ukořistil modrou knížku, která ho od služby osvobodila, získal jackpot v podobě dvou let života navíc.

Ti ostatní si kromě tohoto deficitu a těžké fyzické průpravy užili i morální a lidskou degradaci a dehonestaci, která někdy končila i režimem dobře utajovanými sebevraždami vojáků.

Po sametové revoluci se povinná vojenská služba zkrátila na 18, později na 12 měsíců.

Zejména z ekonomických důvodů pak vláda rozhodla, že nejjednodušším způsobem zajištění efektivní obrany státu bude přechod na čistě profesionální a specializovanou armádu.

Její vznik se datuje do roku 2005, v současnosti v ní slouží 27 tisíc mužů a žen a jejich počet nadále poroste. Do sedmi let jich podle plánů armády má přibýt tři tisíce. Ještě výrazněji posílí aktivní zálohy, a to ze současných 3700 až na 10 tisíc členů.

Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) zřízení profesionální armády obhajuje : „ pokud se lidé přihlásí dobrovolně, tak je větší šance a mnohem větší naděje, že se – když pak půjde opravdu o nějaký konflikt – za zemi postaví.“

Další politici se ovšem v otázce povinné branné povinnosti neshodují.

Návrhy se různí – od znovuzavedení branné výchovy na školách (což považuji za nápad veskrze smysluplný), přes osmitýdenní cvičení všech způsobilých branců, dobrovolné výcvikové kurzy až po roční povinnou vojenskou službu.

Pro armádu má dnes navíc cenu pouze vycvičený a odborně vyškolený voják, neboť klasická válka, tak jak jsme ji znali před dvaceti a více léty dnes ustupuje té hybridní - a moderní vojenské systémy a zbraně jsou čím dál tím sofistikovanější a náročnější na obsluhu.

V úvahu je navíc nutno vzít, že na obnovení základní vojenské služby, by podle ministerstva obrany bylo potřeba vynaložit až 20 miliard korun – a to jen na počáteční náklady.

K tomu je třeba připočíst finance na instruktory, ubytování, stravování, obnovení odvodního řízení a s tím spojené obnovení civilní či alternativní služby a samozřejmě příslušnou administrativu.

Poněkud drahý experiment ve značně nejisté době, kdy bychom měli bojovat spíše za to, abychom v maximální možné míře dosáhli vlastní hospodářské soběstačnosti a dokázali tak alespoň zčásti korigovat neúprosnou trajektorii volného pádu. To považuji za největší možné vítězství, kterého lze aktuálně dosáhnout.

Naším úhlavním nepřítelem nejsou totiž bomby, tanky ani rakety, ale bída a chudoba, která se pomalu rozlézá jako dýmějový mor, likviduje zbytky střední vrstvy a samozřejmě ty ještě méně majetné. Je zřejmé, že v nejbližší době tvrdě a často osudově zasáhne bída do životů mnoha Čechů.

Tato každým dnem se rozrůstající armáda chudých by měla být nezpochybnitelným mementem a zároveň jasnou odpovědí na otázku, kam nyní soustředit veřejné finance.