připravuj se na válku“ je staré úsloví, platné od? Od kdy vlastně? Od doby, kdy spolu lidé válčí? Nebo od doby, kdy už sice mají války po krk, ale vědí, že zůstat jako nahý v trní se nevyplácí. Laskavá liška proti zajíci či slepici je možná v Ezopových bajkách, ale v realitě určitě nikoli.

Proto v polední době slyšíme procenta, čísla, značky stihaček, tanků, podivné zkratky jako bévépéčka (BVP, tj. bojová vozidla pěchoty). Říkají je lidé v dané problematice orientovaní, kvalifikovaní, odpovědní, ale jindy i tlučhubové.

Co si z té přemíry slov (zvláště v poslední době všichni mluví strašně rychle, snad proto, aby stihli všechny argumenty, a nebo proto, aby jim nebylo příliš rozumět) má obyvatel naší země vzít? Procenty je míněn podíl na výši státního rozpočtu a postupně jsme se dobrali ke dvěma procentům, později prý i víc. Cifry 150 miliard, či dokonce 800 miliard eur, které vypadávají z reportáží ze summitů EU, jsou pro běžného člověka nepředstavitelné. Navíc jejich zdroje jsou ještě méně pochopitelné, ale za všemi zdroji, které jsou uváděny, se nakonec objeví slovo dluh. Ano, zadlužení na dlouhé a dlouhé časy.

A tak běžný posluchač rádia či divák zpráv v televizi by (snad) rád věděl, co bude daný gejzír tisícovek znamenat pro něj, pro jeho daně, které odvádí a pro všechny další, takové obyčejné cifry, které si dovede představit ve formě (kdysi) složenek, dnes plateb z běžného účtu.

Ale vedle procent, miliard korun či eur a značek letadel či BVP by docela rád věděl, kdo bude tyto prostředky uvádět v život a hlavně, kdo s těmi zbraňovými „hejblátky“ bude zacházet. Kdo je bude obsluhovat či úplně obyčejně: kdo z nich bude střílet.

V daných souvislostech jsou často uváděny historické paralely, nejčastěji snad události v období Mnichova 1938. Známe i filmy, které ukazují naštvanost až zoufalství vojáků, kteří museli vyklidit pohraniční pevnosti a příběhy velitelů, kteří raději obrátili zbraň proti sobě, aby příkaz k vyklizení nemuseli dát.

Co tyto muže k takovým reakcím vedlo? Pokud dával člověk alespoň trochu pozor v hodinách dějepisu tak ví, že v roce 1862 byla založena organizace jménem Sokol. V ní kluci a později i děvčata nejen cvičili na kruzích a bradlech, ale byli vedeni i k vlastenectví. V dějepise se učili (nejen) o bitvě na Vítkově, v češtině pak nejen pravopis a krasopis, ale i literaturu a také docela podrobně probíranou historii, kterou přibližovaly Jiráskovy spisy. Pravdou je, že na konci 19. a začátku 20. století skoro v každé rodině byly v knihovně Ottovy Čechy-ty krásné, červeno-zlatě zdobené, veliké, těžké knihy-snad 13 dílů, a Sedláčkovy Hrady, zámky a tvrze v Čechách. O kompletním Jiráskovi, ale i Wintrovi a Zeyerovi nemluvě. Toto vše se nesnažím ironizovat, ale snažím se pochopit, co vlastně spoluzpůsobilo, že v roce 1918 to nebyl pouze TGM a Muži 28. října, kdo uvedli v život novou republiku-Československo, kdo později budovali pevnosti, dvakrát mobilizovali a ještě později se účastnili odboje. Byly to činy, které dnes budí obdiv. Byly to ale činy, které byly prováděny z přesvědčení a, jak řekl jeden starý pán, který v roce 1939 přes Balkán a střední východ přešel do Velké Británie a sloužil u RAF: „byla to samozřejmost“.

Když se tedy dnes jedná o procentech ze státního rozpočtu, miliardách na zbraně různého typu, napadá člověka, jací lidé je budou používat? Co je povede k tomu, aby byli součástí armády? Slova o zavedení jakéhosi typu vojenské služby sice zazněla, ale jen velmi, velmi opatrně.

Z takových myšlenek a úvah vychází, že vychovat generaci, která by byla ochotna účastnit se ve větším měřítku výcviku a eventuálně i vojenského nasazení, je otázkou hodně dlouhé doby.

Nedávno z televizních obrazovek jsme mohli slyšet rozhovor s prezidentem republiky k situaci na východ od našich hranic. Prezident je bývalý voják, velitel a generál a ví, o čem mluví. Ale kdo budou ti, komu budou velitelé velet a co by je mělo vést k tomu, aby se do armády hlásili, jsme se ani z takto povolaných úst nedozvěděli.

V této souvislosti nelze nepřipomenout člověka, který chtěl v roce 1939 bránit svoji vlast. Bylo mu 18 let. Následně pak prožil neuvěřitelný osud. Jmenoval se Pravomil Rajchl a jeho jméno a životní příběh už je dostatečně znám. Před 23 roky, 6. března, jsme se s ním ve strašnickém krematoriu rozloučili. Na konci svého života dostal Řád Bílého lva za statečnost. Zapomenout na jeho slova „Já jsem zůstal kluk z vesnice, který miloval svoji zem a nic za to nechtěl“ nelze. Kde jsou dnes takoví kluci z vesnic i měst, kteří milují svoji zem a nic za to nechtějí, se můžeme ptát. Měli bychom ale dostat i odpověď. Základy pro odpověď, podobnou té Pravomila Rajchla, jsou ale v dnes neoblíbeném, téměř zakázaném slově vlastenectví. Neměli bychom se toho slova, ale hlavně jeho naplňování, bát. Všeobjímající slovo evropanství dnes sice slyšíme častěji, ale kdo přesně ví, co to slovo znamená? Přece to není italská pořádkumilovnost, francouzská systematičnost či německý smysl pro humor! Proto bychom měli rehabilitovat pojem vlastenectví a jeho nedílnou součást, kterou je sebevědomí občanů a motivace bránit svoji zemi, svoji vlast.