Mnoho českých vlád se zaklínalo tím, že v nich zasednou skuteční odborníci. Nic jiného nezaznělo ani v roce 2021, kdy zahájila své působení vláda současná. V současnosti se ovšem rovněž hlásá zásada, že ministr v čele daného rezortu nemusí být odborníkem, plně postačuje, když je schopným manažerem, což v praxi může být hledisko značně diskutabilní.

V éře reálného socialismu nám často a právem vadilo, že ve vládě a na různých vedoucích místech nesedí odborníci, nýbrž lidé, jejichž hlavní kvalifikací je členství ve straně, tehdy v Komunistické straně Československa. Od voleb uskutečněných v roce 1990 už nám nevládne jedna strana, resp. státostrana, ale máme politických stran mnohem vyšší počet. Zjednodušeně řečeno, nevládne nám tedy strana jedna, ale stran více. Tato praxe ovšem u nás nezačala až v roce 1990. V tomto ohledu je třeba se podívat již do éry Masarykovy republiky. Tehdy byl většinový volební systém nahrazen poměrným, který umožnil rozvoj stran a straniček. V meziválečném období bychom nalezli v poslanecké sněmovně a v senátu Národního shromáždění zástupce různých politických seskupení, československý parlament byl rozdrobený a pozice koaličních vlád většinou nestabilní. Během dvaceti let se vystřídalo 21 vládních kabinetů. Stranické hledisko se přesunulo i na regionální úroveň. Také zde museli zpravidla patřit členové okresních, městských či obecních zastupitelstev k nějaké politické straně. Strany si libovolně dosazovaly své osoby na ministerstva a do jiných centrálních úřadů. Když se tedy zakotvil jejich klíčový vliv na všech úrovních politického života, stranická příslušnost začala být mnohem důležitější než odbornost, zkušenosti a znalosti, společenské zásluhy, bezúhonnost. Roku 1990 jsme formou uspořádání ústavních institucí navázali na období tzv. první republiky. Vznikl nákladný profesionální parlament (zprvu dokonce daňoví poplatníci přispívali na existenci třech zákonodárných sborů), do něhož se stejně jako v meziválečném období volilo podle principu poměrného zastoupení. Současně se začaly různé posty ve státní správě a samosprávě, dozorčích a správních radách obsazovat podle stranického klíče. Kdo nebyl v nějaké straně, prakticky neměl reálnou šanci na vysoký post ve státní správě. Nyní si tedy názorně přibližme pro srovnání, jak to bylo s vládami odborníků třeba za Rakousko-Uherska, za první republiky, v době německé okupace českých zemí a jak jsme na tom momentálně dnes.

Poslední vláda předlitavské části Rakousko-uherské říše už měla poměrně hodně členů. Usedlo v ní celkem 11 ministrů, aby řídilo chod západní poloviny státního útvaru, v níž žilo 25 milionů poddaných, a zaujímala rozlohu přes 300.000 kilometrů čtverečních. Nutno ještě připočítat 3 společná ministerstva pro Předlitavsko i Zalitavsko, konkrétně se jednalo o C. a k. ministerstvo císařského a královského domu a zahraničí, C. a k. společné ministerstvo financí, C. a k. říšské ministerstvo války. Jen si dovolím upozornit, že dnešní Česká republika se rozprostírá na necelých 80.000 kilometrech čtverečních a na jejím území žije necelých 11 milionů obyvatel. Přesto potřebujeme momentálně 17 ministrů.

A nyní již k podstatě věci, tj. k fenoménu zvanému vláda odborníků. Na sklonku existence monarchie vykonával úřad společného ministra zahraničí diplomat, v čele tehdejšího ministerstva války stál důstojník a společné finance celé monarchie spravoval někdejší finanční úředník. Co se týče samotného Předlitavska, tak vnitro řídil policejní úředník, kultus a vyučování právník s předchozí praxí na dotyčném ministerstvu, spravedlnost bývalý soudce, obchod ekonom, zemědělství dendrolog a botanik, zeměbranu záložní důstojník s praxí na dotyčném ministerstvu, železnice dosavadní úředník státních drah, veřejné práce zkušený báňský úředník, sociální péči měl na starosti vzdělaný teolog, zdravotnictví vystudovaný lékař a na
haličské záležitosti dohlížel právník, pochopitelně rodilý Polák z Haliče. Tehdy našim předkům opravdu podle dostupných údajů vládla skupina odborníků. Nejinak tomu bývalo i dřív. Tak třeba na počátku 20. století kromě třech společných ministerstev působilo ve Vídni 8 ministerstev a v uherské metropoli Budapešti bychom pak napočítali rovněž 8 ministerstev. Údajně přebyrokratizované a těžkopádné Rakousko-Uhersko, středoevropská velmoc s 51 miliony obyvatel, si vystačilo s 19 ministerstvy (!). K tomu nutno uvážit, že neexistovaly počítače, internet, služební automobily nebo letadla, telefonní síť nerozvinutá. Kritérium odborné způsobilosti a zkušeností bylo nicméně zásadní. Prakticky totiž nebylo možné, aby v čele rezortu nestanul buď vzdělaný odborník anebo alespoň úředník dlouhodobě působící na daném ministerstvu, jenž se dobře orientoval. I „protekční děti“ z řad aristokracie musely dodržovat kariérní postup a úřední kariéru začínaly jako obyčejní praktikanti, často bez nároku na slušný plat.

Získali jsme samostatnost, spojili se navíc s částí Uherského království označovanou do té doby jako Horní země (maďarsky Felvidék), získali jsme drobná území od Dolního Rakouska (Vitorazsko, Valticko). Mladý československý stát byl sice výrazně (šestkrát) menší než zaniklá říše, přesto potřeboval už od svých počátků 17 ministerstev, o které se podělilo 5 stran. Po ministerském předsedovi Karlu Kramářovi nastoupil Vlastimil Tusar. Počet vládních rezortů klesl na šestnáct. Co se týče dosaženého vzdělání, splňovalo požadavek odborné způsobilosti pro řízení úřadu 7 ze 16 ministrů. Vláda generála Aloise Eliáše, která vládla tři roky v Protektorátu Čechy a Morava, měla 9 ministrů, kteří se všichni mohli prokázat dovednostmi pro svá místa. V průběhu dalšího režimu, tentokrát komunistického, si představíme třetí vládu Lubomíra Štrougala z let 1976-1981. Ve federální vládě zasedlo 17 ministrů, z nichž 9 mělo odpovídající vzdělání k tomu, aby stanulo v čele svého rezortu. Po roce 1989 jsme se vrátili ke stranickému modelu jako za první republiky. Když se rozpadla československá federace a vznikl samostatný český stát, vláda Václava Klause měla dokonce 18 ministrů, přestože se naše země opět zmenšila. Z celkového počtu přesně polovina ministrů řídila rezorty, které odpovídaly jejich vzdělání. Předseda vlády Miloš Zeman řídil rovněž kabinet s 18 členy a u deseti z nich se dalo potvrdit patřičné odborné předpoklady pro svěřený obor.

A jak jsme na tom dnes? Nový předseda vlády Petr Fiala opět sliboval stejně jako řada jeho předchůdců, že sestaví vládní tým plný odborníků. V současnosti ovšem jen 4 ze 17 šéfů rezortů splňují kritéria odbornosti v daném oboru. Vzdělání a praxe tedy opět nejsou příliš důležité, hlavním zřejmě zůstává být oddaným členem správné strany. Nemusíme ale úplně zoufat, neboť v zemích, kde se také o většině záležitostí rozhoduje na stranických sekretariátech, panují podobné poměry jako u nás. Velmi neobvyklé ovšem je, když se o klíčové státní finance nestará ekonom. A toto české specifikum se neobjevilo zdaleka poprvé. V posledních třiceti letech usedl do křesla ministra financí například vystudovaný právník, výzkumný pracovník v oblasti zemědělství nebo technolog. Český prezident Václav Havel třeba lpěl na tom, aby v čele obrany stál vždy civilista. Proč by tam ale nemohl být profesionální a zkušený voják, když jde o armádu?

Tak to by bylo pár informací pro srovnání a k zamyšlení. Čtenář si může udělat obrázek o tom, jak si tedy stojí moderní demokratické vlády jako sbory odborně vzdělaných osobností. Je lepší svěřit rodnou vlast do rukou osob se stranickou knížkou anebo do rukou těch, kteří rozhodují o věcech, k nimž mají bližší vztah? Nebo bychom chtěli, aby nás v nemocnici operoval zemědělský inženýr? Anebo bychom důvěřovali vzdělanému kulturnímu historikovi, že bude zodpovědně dohlížet na provoz moderní jaderné elektrárny?