Ahoj maminko. Už jsme tady. Vůbec jsem nevěřil, že se dočkám. Že to bude právě naše generace, která dostane historickou příležitost vyvážet naše zvyky a mravy! Jen jsem zklamán z uvítání. Očekávali jsme šeříky jako obvykle, ale málokdo nám i jen zamává. Registrujeme nenávistné pohledy a nadávky. Přicházíme s mírem, osvobodit tak dlouho zkoušenou zemi. Jsem hrdý na svoji vlast, na našeho vůdce.

Můj milovaný synku. Myslím na tebe neustále od doby, kdy jsem se dozvěděla tuhle ohromující zprávu. Nic nedej na chování těch, kterým přinášíš nezávislost. Již dlouho žili v podřízeném postavení a děsí je vidina, že se budou muset o sebe starat sami. Jistě si zvyknou a vděčnost nám pocítí dodatečně. Sedím u okna, v našem překrásném bytě v devátém patře, odkud se mohu rozhlédnout po celém hlavním městě. Dokonce se dnes jasně třpytí střechy paláce, sídla našeho prezidenta, v mrazivém a prosluněném ranním vzduchu. Piš prosím obyčejnou tužkou, slova se rozpíjejí, nedokážu neplakat. Jsem hrdá na tebe, na naši rodnou zemi a našeho vůdce. Opatruj se.

Ahoj maminko. Již několikátý den se snažíme osvobodit jedno bezejmenné příhraniční město. Pomýlení místní obyvatelé se přidávají k pravidelné armádě dekadentního diktátora, který myslí pouze na nízké osobní cíle, jak se udržet u moci a manipulovat svými vazaly. Neštítí se ani použít násilí proti nám, kteří jim přinášíme jasnou a dobrou budoucnost. Několik soudruhů bylo napadeno a jen zázrakem si uchránili své životy. Agresory jsme eliminovali. Nebylo to tak jednoduché, jako jsem to již mnohokrát prožíval jako mladík při hraní počítačových her. Ale nápor adrenalinu a vůně střelného prachu ve mně vzbudila vlastenecký cit a semknutost v boji za naši hrdou a mocnou zem.

Můj milovaný synu. S hrůzou jsem četla o tvých dobrodružstvích v oné bezbožné zemi. Zapřísahám tě, abys vždy myslel na své dobré vychování, čest a na rodinu. Opatruj se tam, v takové dálce. Dnes jsem po obdržení tvého dopisu vyšla na balkon a dlouho jsem se dívala směrem, kde tuším jsi. Máme tu nádherné, ještě mrazivé jaro a moc mě scházíš. I když se o tebe bojím, jsem hrdá na tebe a tvoji službu pro vlast.

Ahoj maminko. Musím říct, že osvobozování je vlastně zábava. Je tu spousta nepohodlí, ale za ten pocit absolutní moci nad celou populací bych byl ochoten podstoupit mnohem víc. Naštěstí oběti podstupuje převážně druhá strana, jsou ochotni nás napadat snad i jen holýma rukama, jako zvířata. Právě včera se jeden takový postavil před náš tank, asi v bláhové naději, že nás zastaví. Nezastavil maminko, nás nikdo a nic nezastaví. Několik mých soudruhů již padlo hrdinnou smrtí, kdy je bestiálně, ze zálohy napadly místní teroristé. Samozřejmě jsme jejich smrt pomstili tak, jak by si přál náš vůdce. Věř, že eliminace nepřátel je obtížná, nakonec jsme se rozhodli, že za nepřátele budeme raději považovat všechny. Naplňuje mě hrdost a pocit vlastenectví, že dokážeme účinně ničit živé cíle a osvobozovat další území.

Můj milovaný synu. S obavami o tvůj život čtu tvůj vzkaz. Moc tě prosím, abys na sebe dával pozor a pokud jen trochu můžeš, abys šetřil životy těch pomýlených chudáků. Jaro přináší přírodě život a mně navíc i naději, že tě snad již budu moci brzy obejmout. A tebe prosím, buď opatrný a nenech se strhnout k věcem, kterých bys mohl do smrti litovat. Mysli na domorodce jako na své blízké, na lidi s city jako máme i my. S hrdostí nosím tvoje dopisy vždy s sebou a cítím sounáležitost s naší vlastí.

Vážená paní/vážený pane. Oslovuji vás jako velitel vašeho syna, který položil svůj život v boji za vlast. Jako pravý hrdina se vyznamenal při osvobozování základní školy, kde jsme předpokládali umístění velitelství místních banditů a zrádců. Po přepadu se ukázalo, že bylo eliminováno jen několik desítek bezcenných cílů v nedospělém věku. Místní zbabělci poté, co naši muži vystříleli ve škole všechny náboje, je napadli holýma rukama. Jsem hrdý na statečnost našich vojáků, se kterou se nebáli čelit smrti a bojovali do úplného konce.

Papír jí vypadl z rukou. Nevěřícně se podívala do nádherného prosluněného rána, snad ani neviděla zářící střechy prezidentského paláce. V domácím obleku vyšla z bytu, ani nezavřela dveře. Přivolala výtah a sjela do přízemí. Necítila žádnou hrdost ani vlastenectví a vlastně se snažila v sobě potlačit veškeré pocity. Jen o malý kousek dál vedla jedna z hlavních městských komunikací. Vyčkávala a prohlížela si jedoucí auta, dokud si nevybrala to správné. Stačilo sejít z chodníku a vejít mu do jízdní dráhy.

Náraz byl devastující. Pokud by se našel někdo, kdo by těla matky a syna porovnal, mohl by potvrdit, že obě vypadají, jako by je rozšlapali nějací neznámí rozzuření vesničané.

@StařecNaChmelu