Kurt Vonnegut je americký spisovatel satirických novel. Zemřel v roce 2007. Mezi jeho nejznámější díla patří „Jatka č. 5“ nebo „Mechanické piano“. Téměř neznámým dílem je krátká satirická sci-fi povídka s názvem „Harrison Bergeron“. Napsal ji v roce 1961 a popisuje svět v roce 2081.

Velice neobratné zkrácení, překlad úryvků a mezititulky autor redakce.

V roce 2081 nařizuje americká Ústava, že si všichni lidé musí být zcela rovni ve všem, nejenom před Bohem a před zákonem. Ve všem. Nikdo není chytřejší než ten druhý. Nikdo nevypadá lépe než ten druhý, není silnější nebo rychlejší. Je to díky 211. až 213. dodatku nejvyššího zákona země.

Úřad nejvyššího handicapera

Pokud je někdo málo tlustý, musí nosit na krku dodatečné závaží ve formě plátěných pytlů, ve kterých jsou olověné broky. Hezcí lidé musí nosit zošklivující masky, ti, co jsou inteligentnější než jejich spoluobčané, mají v uchu elektronické zařízení, které jim zhruba každých dvacet vteřin posílá do mozku nějaký nepříjemný zvuk, aby byl přerušen tok myšlenek.

Jakou váhu budou nosit štíhlí lidé nebo jakou maskou se musí zohyzdit krásné ženy, to určují úředníci nově zřízeného handicapového úřadu, v jehož čele stojí Nejvyšší handicaper. Je to žena jménem Diana Moor Glampers.

Baletky se závažím

George je štíhlý nadprůměrně chytrý muž, který žije se svojí průměrně inteligentní ženou Hazel. Mají syna Harrisona Bergerona, kterého úředníci handicapového úřadu poslali do vězení.

George s Hazel sledují v klidu svého domova balet v televizi. Baletky nevypadají nijak extra, jsou zatížené pytlíky s broky a jejich obličeje jsou zakryté maskami. George se zamyslel nad tím, že by baletky možná nemusely být zohyzďovány, ale daleko se nedostal, neboť handicapový úřad mu do přijímače v uchu vyslal rušivý signál, který mu rozhodil myšlenky.

Pytle s broky

„Hazel viděla, že sebou George trhnul. Protože neměla žádný mentální handicap, musela se zeptat George, co to bylo za zvuk. ‚Znělo to, jako kdyby někdo praštil do láhve s mlékem kladivem‘, řekl George.

‚Kdybych byla Nejvyšší handicaper Diana‘, řekla Hazel, ‚dávala bych v neděli jenom zvonkohru na výraz úcty k tradici‘. ‚Najednou vypadáš unaveně‘, podivila se Hazel. ‚Proč si nelehneš na gauč a nepoložíš si handicapové pytlíky na polštář?‘ Hazel narážela na dvacetikilové pytle s broky, kterými měl George obložený krk.

‚Nešlo by udělat do pytlíků vespodu díru a usypat alespoň několik broků? Jenom pár.‘

‚Dva roky ve vězení a pokuta za každý brok, který z handicapové zátěže odeberu‘, řekl George, ‚to nejde‘.

Televizní program byl najednou přerušen aktuálními zprávami. Nebylo jasné, co se stalo, protože hlasatel měl jako všichni hlasatelé vážnou poruchu řeči. Skoro půl minuty se snažil říci ve fázi vysokého vzrušení ‚dámy a pánové‘.“

Génius bez dostatečného handicapu

Nakonec převzala hlášení jedna z baletek. Musela být krásná, protože její maska byla odporná, a štíhlounká, neboť její handicapové pytlíky byly obrovské. Napřed promluvila svým krásným melodickým hlasem, ale ihned se opravila a začala znovu hrubým hlasem.

George se zvedl a šel si do kuchyně pro pivo. Baletka oznámila, že z vězení utekl Harrison Bergeron, syn George a Hazel.

„Je génius a atlet, ale nemá dostatečný handicap, a proto je extrémně nebezpečný“, hlásila baletka.

Na obrazovce byla vidět fotografie muže, který je ověšený velkými kusy šrotu a místo malého přijímače v uchu má na uších velká sluchátka. Na očích má tlusté brýle, jejichž cílem je ho napůl oslepit a navíc mu způsobovat neustálé bolení hlavy. Aby nevypadal tak hezky, má na nose červený gumový nos, vyholené obočí a na zubech navlečené imitace zkažených zubů.

Exploze elegance

Najednou se na obrazovce objevil živý Harrison Bergeron. Strhl si kusy handicapového šrotu, sundal brýle, sluchátka a gumový nos. Vyzval baletky ve studiu, aby se zvedly, že ta, která se zvedne jako první, bude jeho. Jedna baletka se zvedla. Harrison ji strhl pytlíky se zátěží a masku. Byla překrásná.

Harrison ji vyzval k tanci, aby lidem ukázal, jak krásný může tanec být. Vyzval muzikanty, aby začali hrát. Muzika zněla jako vždy, byla falešná a ubohá. Harrison jim svým zpěvem ukázal, jak mají hrát. Muzikanti začali znovu a bylo to mnohem lepší.

Harrison vzal baletku kolem útlého pasu a začali tančit. Porušili nejen zákony o handicapu, ale i zákony gravitace a pohybu. Tančili v explozi radosti a elegance.

V okamžiku, kdy se téměř vznášeli nad zemí, vtrhla do studia Diana Moor Glampers, Nejvyšší handicaper. V ruce měla pušku, ze které dvěma výstřely zabila Harrisona a baletku. Hudebníci dostali deset vteřin na to, aby si nasadili zpět všechny handicapy. V tom okamžiku televize zhasla.

Něco smutného v televizi

„George se vrátil zpět s pivem, zarazil se, protože jím roztřásl handicapový signál. Pak se znovu posadil. ‚Ty jsi plakala‘, řekl Hazel.

‚Ano‘, odpověděla jeho žena.

‚Kvůli čemu?‘, zeptal se George.

‚Zapomněla jsem‘, řekla Hazel. ‚Něco smutného v televizi‘.“

Napsal Kurt Vonnegut v roce 1961.

Pozn. S.Spurný: Asi nikdo si v devadesátých letech nemyslel, že se román 1984 George Orwella stane ze science fiction politickým programem progresivních stran. Občané musí jenom doufat, že se různé inkluzivní organizace o povídce Kurta Vonneguta nedozví. Ale nápad je to inkluzivně vynikající!