S Pánembohem jsem byl v kontaktu, pokud se pamatuji, v sedmi letech. Bydleli jsme ve dvou sklepních místnostech, kam nás gestapo vystěhovalo z vily během čtyřiadvaceti hodin. Ve vile totiž chtěla bydlet místní obrkolaborantka, manželka okresního lékaře. Po válce nemohla pochopit, proč by se z naší vily měla vystěhovat, až ji úřad uklidnil jinou vilou, tentokrát nikoli po židech, ale po Němcích. Takže jsme bydleli v těch sklepních cimrách, byl večer a tatínek klečel u mé postýlky, neboť mu ta poloha byla pohodlná, klečel a spolu jsme se modlili za naše blízké, aby je Pánbůh opatroval, aby se nám vrátili živí zas domů. Za dědečka Bedřicha, strejčka Vrbu a tetu Lolu a jejich dceru Evu, za tetičku Tonču, za pana doktora Kirschnera a tak dále, jak postupně mizeli v transportech. Teď zrovna jsme přidali Dášu Fleischerovou i s maminkou a tatínkem, mou kamarádku Dášu, se kterou bych mohl chodit do první třídy, tedy kdybychom směli chodit do školy, s Dášou, které její maminka také přešívala židovskou hvězdu na kabátek a v létě na každé tričko znovu, neboť objevit se na ulici bez hvězdy bylo strašně nebezpečné ve městě plném udavačů. Takže jsem se chtěl přimlouvat u Pánaboha za Dášu Fleischerovou, která odjela s rodiči transportem do Terezína a naši se dozvěděli, že všichni tři dalším transportem do Osvětimi, kde asi dušička mé kamarádky Dáši Fleischerové vyletěla do nebe komínem od plynové komory. A já se Pánaboha ptal, proč to dopustil. Vždyť to všechno musel vědět, bez něj se přece ani stélo trávy neohne, proč nechal takhle zahynout mou kamarádku Dášu Fleischerovou, která se určitě ničeho zlého nedopustila?

Takhle se po válce ptaly milióny lidí. Proč Bůh dopustil Mauthausen a Terezín a Osvětim a Ravensbrük, copak o tom nevěděl? A kněží všech možných náboženství jim poklidným hlasem mudrců odpovídali, hromadili nesmysly s onou důmyslně zvrácenou logikou, jak byli nastudováni. Breptali cosi o prvotním hříchu Adama a Evy a dávali si pozor, aby měli kam uskočit, kdyby jim chtěl někdo konečně vyrazit zuby.

Zkoušel jsem to. Namouduši jsem poctivě zkoušel se Pánubohu přiblížit. Od čtrnácti dnů třetí třídy základní školy, tedy když jsem konečně začal navštěvovat školu, jsem chodil do hodin římskokatolického náboženství. Ministroval jsem v proboštském chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Přečetl jsem celou Bibli i s těmi dalekosáhlými rodokmeny, únavnými Žalmy, několikrát převyprávěným nádherným příběhem o Ježíšovi, až po Janovo zjevení s tím skvělým trikem, jak prozradí, že krutá šelma má jméno a to jméno je číslo a to číslo je 666, a lidstvo se může po zbytek časů dohadovat, co měl vlastně Jan tím numerem na mysli. Opravdu, skvělý žert. Pozorně jsem přečetl celý Korán a viděl, kde se jen opisovalo z Písma a kde přidávali vlastní rošťárny, přečetl jsem i Knihu Mormonovu, když mi ji zdvořilí chlapci ze státu Utah vnutili na pražské ulici. Už v důchodu jsem se stal redaktorem úctyhodného periodika Revue církevního práva, měli jsme redakci v dominikánském klášteře vedle kostela svatého Jiljí na Starém Městě pražském, ano, věřte mi, opravdu jsem se snažil. A výsledek?

Nevěřím nikomu a nic. Našel jsem jenom přetvářku, šalbu a mámení, šaškárnu a komediantství. Najednou jsem viděl kněze přioděné do všech těch bohatě vyšívaných ornátů a pluviálů jak vzývají Krista a nejsou oblečeni v jednoduchou košili až na zem, přepásanou obyčejnou šňůrou a bosi, zle se mi udělalo ze vší té přetvářky. Viděl jsem biskupy v průseru vyvolávajícím velké rozčílení, kteréžto naštvání arcibiskup označil za bohulibý zájem o věci katolíků!

Kdepak. Nevěřím. A neuvěřím. A do toho se mi jednoho dne připletl MATFYZ. Mám na mysli Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, tedy školu, ke které vzhlížím s největší pokorou a úctou. Vím, že vychovává ke vzácně kritickému myšlení, plodí osobnosti, které je třeba brát nanejvýš vážně. A onoho dne jsem se dozvěděl, že nezanedbatelné procento absolventů tohoto učení lze nalézt v kruzích duchovních, ano, dokonce mezi kněžími. Představte si, že třeba historicky první biskup poměrně nedávno založené plzeňské diecéze pan František Radkovský je absolventem Matfyzu.

Představa absolventa Matfyzu jak stojí za oltářem obráceným teď k obecenstvu, v obou rukou drží a nad hlavu zdvihá kruhovou oplatku a říká, že jí není hoden, ne, to mne přemohlo. Ptal jsem se svého přítele, uvážlivého chemického docenta, co tomu říká. On sám si příklon absolventů Matfyzu ke sféře duchovní vysvětluje nekonečnem. Matematici a fyzici pracují s nekonečnem, a jakmile začnete pracovat s nekonečnem, ocitnete se možné ke Stvořiteli už dost blízko. Lidé pracující s nekonečnem možná vidí, že vesmír není sbírka náhod, tuší jakýsi řád, zahlédnou možná i Pánaboha.

Takže abych tuhle kapitolu ukončil, jedno doporučení a jedno přání. Doporučoval bych každému, kdo si chce nějaké doporučení vyslechnout, aby byl k náboženstvím, k těm, která nechtějí nikomu vážně ublížit, aby byl k těmto náboženstvím shovívavý. A jedno přání? Záležitosti víry pokládám za věc naprosto soukromou, za věc nanejvýš osobní, do které nikomu druhému pranic není. Prosím, aby také mně bylo přiznáno právo na něco výhradně osobního. Děkuji za pochopení.