Ležel jsem tuhle na masérském stole a vzdychal… Né, žádnou vášní, nešlo o masáž thajskou či jinak erotickou, ale o masáž zdravotní, páč mě bolí v zádech. Když vás někdo pořádně masíruje, tak se jistým hlasitějším projevům nevyhnete.

Masérka masírovala, já si občas vzdychnul a vedli jsme řeč. O světě, době, politice a taky o počasí. A shodli jsme se, že „léto budiž pochváleno“. Ženský vyrazí do ulic jen tak na lehko a je na co koukat. Pokud vím, není naše masérka čtyřprocentní, ale pouze prakticky konstatuje, že pohled na hezké ženské tělo, rafinovaně oblečeno-svlečené, má něco do sebe. Mužské tělo asi taky, ale to mně tak nezajímá.

Paní masérka je praktik, zákazníkům říká „tělo“ a když je jeden už naprosto namasírovaný volá do chodby: “Kdo je další tělo?„

Teď ještě žádné další tělo nesháněla, jen jsme povídali. O tělech. Nemasírovaných. O tělech, aby se tak řeklo, „an sich“, prostě jen tak. A konstatovali jsme, že se přiblížila doba výhodná pro „horňáky“. Doba „dolňáků“ je poněkud na ústupu. Pokud nevíte, o co jde, tak to je rozdělení zájmových částí celých objektů, kdy dolňáci preferují abych tak řekl „dolní zadní tváře dam“, zatímco „horňáci“ preferují horní obliny. Kam patřím já, to jsem ještě nezjistil. Neb se dámě dívám nejprve do obličeje a o žádných „obličejácích“ jsem neslyšel. Ovšem pak zkouknu dámu nahoře zepředu, pak dole zezadu a nakonec ulpím na nožičkách. Vše bleskurychle, že abysem nevypadal jako šmírák. A ať čtu jak čtu odborná pojednání, nikde není zmínka o „celkáčích“. Buď jsme osamělej, a nebo tohle zaměření odborníci tutlaj.

Usoudili jsme že právě prošla požehnaná doba pro „dolňáky“. Vypasované kalhoty, bokovky spuštěné „proklatě nízko“ a hlavně „tanga“. Doba minisukní, těch skutečných minisukní a ne jenom „krátkých sukní“, skončila již před více než třiceti lety. Jó, to byla doba, když holka ukradla bráchovi šálu, na boku ji spíchla sichrhajckou a vyrazila v nejmodernější minisukni. A byla za hvězdu. Jen to chtělo supernóbl kalhotky, protože ty byly v podstatě stále mezi námi.

Já jsem těm bokovkám a tangám v dvojkombinaci nějak nepřišel na chuť. Nic proti tangám. My jsme jako kluci nosili na plovárnu „adamky“ což byl takový plátěný nic vpředu a nic v zadu a svazovalo se to v pase tkaničkou a na boku to mělo dva knoflíky. A nosili to kluci. Já taky. Dívky neprotestovaly, dokonce ani ta poslední dívka, co se pak změnila v manželku. Tedy až do té doby, kdy se z relativně ladného jinocha stal tatínek se vším, co k tomu - i v pase - patří. Pak mi bylo důrazně doporučeno obléci si plavky s nohavičkou. Koupit... ne, to mi neříkala. Proč taky, když už je předem sama koupila, že?!

Na tyhle plavky „s kapsičkou„ mám úžasné vzpomínky. Ne na moje, ale na indiánské plavky s kapsičkou. To jsme šli do kina Humanita na dobrodružný film „800 mil po Amazonce“. Podtitulek hlásal, že jde o setkání civilizací nedotčených Indiánů z džungle s bílými muži. (Bílé ženy tehdy mezi Indiány moc nechodily, až později jsem zjistil, proč. Jihoameričtí divocí Indiáni z džungle nejsou gentlemany a ženy považují za méně užitečnou věc než je prase. S výjimkou určité, přesně specifikované činnosti, již dle svého názoru mají právo vykonávat na každé ženě, která je v dosahu.) Tohle byl ovšemže film natočený v ateliérech. „Divocí indiáni“ se vynořili z džungle. A měli na sobě všichni stejné hnědé plavky se širokou gumou v pase a s kapsičkou se zipem ozdobeným takovým přívěskem k popotahovátku, složeném ze čtyř malých kuliček a na konci jedné větší. Že aby se to lépe drželo. O čem byl film, už nevím, ale byla to s těma plavkami na divokých Indiánech taková hlína, že ty bych poznal hned.

No ale ty „tanga“. Já nevím, ale když si ty holky sednou, vzadu se jim to posune dolů a v pase je vidět ta šňůrka, pak malý trojúhelníček přecházející mezi půlkami do provázku dolů ….. Jak říkala naše postarší známá, jistá Zdena: “Jak to můžou mít pořád zaříznutý v tý prd….?!“

No, to taky nevím, ale on ani pohled na ten kus zad a začínající „puhele“ není nic moc.

To nahoře, to je jiný kafe. Tedy jiný pohled! Někdy ale skutečně velice silný. To vědí dámy už od dob minojské kultury dodnes. A nejnovější móda hlubokých výstřihů jim dává možnost zaútočit na nás zase „z jiné strany“. A jistě že úspěšně.

Tuhle jsem přišel dojednat cosi pracovního s mladou kolegyní a když jsem se naklonil dopředu k jejímu monitoru, přišlo to jak rána z čitého nebe. Dívenky i ženy zralejší dnes přesunuly pohledy mužů směrem vzhůru. Do nejkrásnějších údolí, kam se hrabou i Alpy a nebo Grand kaňon. A tajemných. Všecko je tam vidět a přitom …přitom vlastně nic. A zrovna tam směřoval můj zrak. A vlastně ani jinam nemohl. Příroda je příroda a proti ní nějaké „ratio“ nic nezmůže.

„Hhh,“ vydal jsem „inteligentní„ zvuk s pohledem upřeným do údolí. Rychle jsem se narovnal. Můj kardiolog mne varoval, že některé příliš silné zážitky by na mne mohly mít zdrcující dopad. Ještě že všechny holky na světě jsou na tyhle mužské reakce od přírody připravené.

Půvabná dívčí tvář se zvedla jakoby nic a pravila s tím „nejnevinnějším“ pohledem na světě: “Ale, přeci dneska přijde ten kontrolor!“ No jó, já na to zapomněl! Přijde důležitá kontrola. Moc důležitá a bude se dívat do dokumentů a ty dokumenty jsou na monitoru a ten monitor je ……

Do kanceláře vplula další mladá kolegyně a já sem zjistit, že i ona se důkladně připravila na dnešní kontrolu. Trochu mne to vzalo, poněkud jsem zavrávoral a pro jistotu se přidržel skříně. Kdybych z těch dalších hlubin dostal náhodou závrať. Studený vzduch z klimatizace mi zchladil čelo, a tak jsem jen dodal: „Kočičky naše, vy jste fakt bezvadně připravený!“

A ony, jak už to dívky umí, řekly nenapodobitelným tónem: “To my vždycky, ne?!“

Věk a postavení nutí muže činit zásadní nekompromisní rozhodnutí. Vydal jsem se tedy k naší účetní, seriozní dámě důchodového věku. A v duchu se rozmýšlel, co bychom dělali, kdyby to s tím kontrolorem náhodou seklo.

O kouzlu jistých ne-o-by-čej-ně zajímavě tvarovaných částí lidského těla věděl i údajně nejmoudřejší muž na světě. Jistý židovský král Šalamoun. A tak napsal v snad nejkrásnější básni na světě tato slova: “Ó, jak jsi krásná, přítelkyně má, dvé prsů tvých, dvé bílých jehňátek…“

Královna ze Sáby prý byla uchvácena. Já těmi verši byl kdysi také uchvácen, a to tak, že jsem je dokonce na rande přednesl jedné dívce. Jen se mi tam vloudila malá chybička a deklamoval jsem: “dvé prsů tvých, dvé bílých telátek…“

Fakt nevím, jak jsem na ty nebohý telata přišel. Ovšem dívka hbitě zapištěla, že její koz…. ééé…. prsa, nejsou pro mě žádný telata, našpulila se a tři týdny se mnou nemluvila. Počkat, né že se mnou nechodila, nic takového! Chodila, ale nemluvila. A klidně mě nechala přesvědčovat se každý večer, že nemá žádný „telata“.

Ženy dokážou neuvěřitelné věci. Jistý známý lékař mi vyprávěl, že jeho pacientka otěhotněla vždy, když dlouhodobě „nemluvila„ s manželem, protože mu fakt nemohla říct že „ne“, že nechce otěhotnět. Logický, ne?!

Já jsem četl jeden z nejkrásnějších překladů Písně tuším od Vrchlického, tomu by to bylo podobný. Vrchlický byl veliký milovník žen, stejně jako Šalamoun. Dokonce tak veliký, že nechal ve své zahradě u vily postavit v létě pro kulturně-literární slavnosti na zahradě sokly, na kterých stály nahaté baletky z Národního divadla a představovaly řecké a římské sochy. Aby to nebylo úplně blbý, měly prý přes sebe lehce přehozený průhledný šifón. Kolem soch procházeli vzdělanci, kouřili cigára a pili z křišťálových sklenic ušlechtilá vína. Excelentní letní oslava. Excelentní nemravové, co? Ovšem na úrovni. Když se podívám na dnešní kulturní elitu v „Balbínově hospodě“ a na squatery z Troje, je mi smutno. Tyhle „fešáky“ a „fešandy“ z dnešní Troje bych nechtěl vidět stát v zahradě na soklech ani zabedněný prknama. Že tam jsou, to by bylo cítit.

Ještě že ty ženský jsou dneska normální. A dělají to, co dělaly ženy od věků. Lákají v létě muže na skutečně neodolatelná lákadla.

No a když už jim to vnadami už tak nejde, tak se naučí vařit. Taky dobrý!

Ať žijí ženy a léto. Než se zas holky zabalí na podzim do kabátů a kapucí a bude smutněji. Až zase do jara.

„Léto s Monikou bylo stoprocentní …,“ zpívalo se kdysi dávno. Ono každé léto s nějakou je stoprocentní. Pokud je to ta pravá. Ať je nám osmnáct, anebo osmdesát.

***

Dovolená za dveřmi, a tak si na ni můžete koupit veselou knížku My cizinou jsme bloudili o dovolených a cestách všeobecně. Vydalo nakl. XYZ.
Hezky se pobavte.
Autor