Každý šmírák je mimořádně odporný. Hnusný! Fujtajbl! Přímo eklhaft! Ovšem při bližším pohledu a prozkoumání to však asi nebude tak jednoduché. Jako všechno v životě. Je totiž pravdou, že když vložíte do vyhledávače slovo "voyeur", což je "šmírák" po "cizinecku", vypadne na vás tolik odkazů, že kdybyste se chtěli na každý jen minutu dívat, nestačil by vám na to celý život. Je-li zájem, je nabídka. A obráceně, že.
Promluvíte-li s odborníkem, psychologem anebo tak podobně, vysvětlí vám, že "voyeurství" je naprosto normální (napvosto noumální, Úďo) a že voyeurství je vlastně základem každého umění. Tak co bysme se styděli, že se nám líbí hezký holky (tedy, někomu, nejen holkám, i kluci, že).

A když už páchat odsouzeníhodné nemravnosti, tak na úrovni. Co vy nato? Třeba ve Francii. Symbolu hříchu! Takový Moulin Rouge. A v něm kankán! . Padesát nádherných kostýmů. Sto úžasných krasavic! Jak zněly ta verše v té staré písničce: „…sou tam houfy tanečnic, co na sobě nemaj nic, než ten ňákej brk a špinavej krk…“

Byli jste tam někdy? V Moulinu? Já ne. Já byl jen venku. Nemaje při první návštěvě Paříže, v mladém věku, potřebný peníz. Né že by se mi nechtělo se juknout… ale to víte. Tak jak je to v té slovenské lidové, i v Čechách oblíbené písni? „Pilo by sa pilo, keby boĺo za čo!“ Jo, jo, to by se to hřešilo, kdyby byly prachy!

Tak se šlo do musea. Louvru. Koukat na umění. Což v praxi znamená asi tak z padesáti procent zírat na nakreslený, vysochaný a jinak ztvárněný nahatý ženský. O čemž se lze přesvědčit v moha světových galeriích. Je to sice taky dobrý, ale po pravdě řečeno není to ono. Jak to bylo napsané v tom kostele na vývěsce: „Jestli že na tomto místě nesmekneš klobouk, je to jako bys zde souložil“
A druhý den tam bylo dopsáno tužkou: “Zkusil jsem oboje. Nelze srovnat!“

Koukání se na umění, zvláště když umění je představováno nějakou dámou, co až na ty náušnice nemá na sobě lautr nic, je pánská zábava od věků. Jak jinak by si člověk vysvětlil věstonickou Venuši (tedy ona zrovna není můj typ), kresby v různých jeskyních a nemravný obrázky, co už se našly na destičkách a vázách kolem pyramid. O umění nemravných Řeků ani nemluvě!

Třeba u sochařství! Tam už staří Řekové, ti kanci nemravní, nesochali skoro nic jiného než hanbaté sochy. O jejich neslušných a nahatých kresbách na všem možném, včetně hrnců, ani nemluvě! Ostatně Erós, Bakchus a Satyr byli řečtí bohové a co vyváděl Zeus s kde kým, to… to ani neto.. tento..,.. že jo. Prostě hanba mluvit.

Je to prostě smutná pravda! Naši kulturní vzorové, naši filosofičtí předkové, naši politicko-civilizační vzorové, Egypťani, Řekové, Římané, všechny tyhle nemravnosti nejen kreslili anebo tesali. Oni se na ně i koukali. A na nahaté lidi vůbec. První olympiády absolvovali borci bez všeho. Jen tak!! Ještě že to byli jen samí chlapi, představte si ... anebo ... (určete dle vlastní paměti) na hřišti, jak tam lítají nahaté dámy. Tedy … é.. raději děvčata. Dámy raději fakt ne! Být to některé dámy, to by ta natalita, tedy schopnost vzrušit se druhým pohlavím a pak se rozmnožovat, teprve upadla! Kdo byl někdy na nudistické pláži, dá mi jistě za pravdu.

I prudérní středověk nakonec, tedy to jeho svaté umění, to občas nebylo nic jiného, než jak se legálně kouknout na někoho, kdo je nahý. Anebo aspoň do půl těla. Nahoře! A jistě že aby to byla nejlíp ženská! Koukat na nahaté chlapy se dá jedině u starořeckých soch a u Michellangela. Jinak skutečně nahatý chlap, to je většinou něco na pohled děsného. Až se člověk diví, že se rozmnožujeme. Nechci se nikoho dotknout, tedy některých pánů. No. Skutečný vzhled nahých chlapů vysvětluje to, proč většina žen raději provozuje sex potmě.
Ani se jim, například při pohledu na okolo sedící pány při návštěvě v sauně, nedivím.

Můžeme však přesto v zásadě konstatovat, že koukání na někoho svlečeného, zvláště pokud je pěkně nahatý anebo při tom dělá zvlášť zajímavé pohyby anebo zaujímá mimořádné postoje, zajímá lidi od věků. Ostatně dnešní film není skoro o ničem jiném. Jak psal pan Jirotka v knize "Svět se mění nenápadně" (volně převyprávím): Když už se člověk nemůže koukat na to, jak se v každém filmu musí někde nějaká ženská svlékat anebo prostě z různých důvodů být nahatá, ze zoufalství se vydá na film o tragedii horolezců někde v Himaláji. Nebo v Alpách, to je fuk! Na ledovci se určitě žádné ženská svlíkat nebude! Zpočátku vše probíhá podle očekávání. Horolezci lezou, vítr kvílí, hudba taky, drama se stupňuje, když tu….! Na obzoru světélko! Záchrana! Horská osamělá chaloupka! Horolezci se probíjejí ve smrtelné únavě k dveřím, ještě krok, ještě kvil vichřice než se otevřou dveře a záchrana je zachráněna. Totiž výprava je zachráněná. Promrzlí horolezci vniknou do horské chalupy, otevřou dveře a vkročí do světnice a tam… uprostřed necky a v nich se koupe blondýna! A z pěny kouká kdeco. Zvláště když si v „leknutí“ stoupne, že aby se „zakryla“. To známe!
A je to! Prostě neuniknete tomu. Je sice pravda, že jeden druh lidí na tom druhém druhu lidí zajímá nejvíc to, co sám nemá, ale někdy je toho moc. To jednou vyšel mladý gynekolog po první službě v ordinaci na ulici, rozhlédl se kolem sebe, zvedl ruce a volal:
"Obličeje! Obličeje! Všude samé obličeje..!"

V mládí člověk, tedy hlavně dámy, v podstatě nemyslí na nic jiného, než aby bylo něco vidět a jako nevidět – myslím tím výstřihy, minisukně a podobně. Proto jsou čas od času tak v oblibě i pánské bikinky anebo vypasované kalhoty na tělo - to aby si holky taky něco užily, že - které si ve středověku dokonce na jistém místě pánové vylepšovali, tak jako dnes některé dámy horní díly spodního prádla. Sakra, ta čeština umí, co: horní díly spodního prádla…
A pokud dámy náhodou narazí na slepce, což je sice výjimečně, i potom si vědí rady. Jako plnoprsná hrdinka při setkání s padouchem Milošem Kopeckým, který ve filmu Limonádová Joe předstírá slepce:
"Jšem štarýýý, šlepýýý, nebohýýý ladič - pijan! " A dáma se postaví tak, aby mohl vzápětí, s rukama ve výši její hrudi konstatovat:
"Áá, pohovka," třímajíc v dlaních dáminy horní obliny (sakra, já bych to mohl dneska snad psát ve verších).

V mladému věku je potřeba "se kouknout" přímo nutkavá. I když slovně mládež nejvíce protestuje proti vilným staříkům, kteří, předstírajíce na lavičce, že sypou ptáčkům, sledují v houští ukryté laškující dvojice. Netuší, ta mládež, že hříchy a chutě mládí ve stáří jako když najdeš. V mládí je ale lepší osobní praxe. V průzkumu. Na zde či jinde přítomných děvách. Které jsou přítomné, aby….. Dívky to vědí nejlépe na co jsou kde přítomny, že?!
Také v naší partě byla dívka. Co dívka! To je slabý slovo! To byla squaw, to byla kočka, to byla Myš. Z neznámého důvodu totiž měla tahle krasavice eroticky vyzývavá přezdívku Myš. Jistěže měla v partě milence. Netvrdím, že by si občas někde s někým, pokud to ostatní nevěděli, nelaškla, ale oficielně laškovala jen s jedním.

Jednoho dne jsme měli mejdan. Tedy, v té době mládí se jen těžko našlo několikadenní období, kdy by nebyl mejdan. Tento mejdan byl však výjimečný tím, že byl u kamaráda v rodinném domku, kde jinak mejdany nebývaly. Proto se na něj všichni hrozně těšili. Poslední velký mejdan před tímhle byl na obvyklém mejdanovém místě. A byl mimořádně vydařený. Ovšem přestože kamarádův tatínek, majitel obvyklého mejdanového bytu, byl umělec, a tudíž měl pro mnohé věci pochopení, nějak se to nakonec zvrtlo. Či nepovedlo. Snad bylo jaro, snad byly nějaký tlaky anebo skvrny na slunci či co, ale bylo na tom mejdle neuvěřitelné erotické dusno. Navíc bylo teplo, což dámám pomůže k rozhodnutí velice často daleko víc než sebedelší ukecávání. Hlavně při posuzování otázky, zda si odložit a případně kolik. Teplo bylo vcelku dost. A dalším problémem bylo, že dvojic bylo mimořádně o jednu víc než obvykle. Na jednu dvojici, psycholog by řekl tu sociálně nejníže postavenou, nezbyl ani žádný pokoj, ani kuchyň. I koupena byla obsazena. Záchod byl samostatný, ale děsně malý! Ovšem byla zde volná předsíň. V ní zase nebyla a nevešla se do ní žádná pohovka, ani nějak sestavené židle a podlaha tam byla ze studených dlaždiček. Samé nepřejícnosti! . Důvtipní milenci si však věděli rady. Složili či rozložili, jak se to vezme, takové to dřevěné skládací lehátko, co na něm v prvorepublikových filmech lehaly krásky a v Saturninovi z něj Milouš neustále padá na zem. A dali se do díla.

Kamarádův tatínek po svém návratu zkušeným okem prohlédl byt, přehlédl některé drobné nedostatky, vyčetl nám, že někdo "hodil šavli" z balkonu do ulice, a jen zakýval hlavou na tvrzení, že jinak to nešlo, že koupelna byla obsazena. V dlouhém zadumání však postál u zdi v předsíni, kde byly ve stěně, tak cca metr dvacet nad zemí, v omítce ve zdi dva kulaté otvory vydřené až na cihlu. "Jak jste to udělali?" pravil a protože synek neodpovídal, rozhodl otec, že až na další jsou mejdany u nich zakázány. Dokud neprozradíme, jak se tam ty díry v omítce vzaly. Že jsou přesně ve výšce horních dřevěných bočnic – správně složeného opalovacího lehátka - jej nenapadlo.

Mejdan v nových prostorách byl přivítán s nadšením. Chybičkou bylo jen to, že na tomto mejdle poněkud chyběly dívky. Možná byl měsíc v novoluní či jinak jim zabránil v příchodu anebo to spíš bylo jinými měsíčními příhodami, v každém případě uprostřed mladých mužů byla jenom Myš.
Je-li uprostřed nějakých chlapů jedna ženská, vždycky to vyvolává silné pnutí. Její milenec to napětí nevydržel a - šepty-šepty - Myš se najednou vytratila a za ní se vytratil její oficielní milenec, který však předtím ještě zaskočil na toaletu. "Klucíííí!" zašeptal telecím hlasem domácí mejdanista, "vona s nim šla …… (cenzurováno) do mýho pokoje!"
"No a co?! " ptali jsme se.
"V tom mým pokoji nedolýhá dole roleta, akorát proti mý posteli! Tam voni šli!" V té době byla ještě většina bytů vybavena svinovacími silnými roletami z dob, kdy bylo za války povinné zatemnění.
"Ty vole," zařvali jsme hlasem velikým. A ti, kterým to myslelo rychleji, bičomrskně obsadili první místa na římsičce pod třídílným oknem kamarádova pokojíku.

Okno v přízemí bylo však poněkud vyvýšené, takže aby dostal člověk oči do roviny, kam potřeboval, musel se postavit špičkami na malou přízemní římsičku na omítce, umístěnou asi tak sedmdesát čísel nad zemí, v pase se zlomit a rukama se při tom zachytit za parapet okna. Malou skulinou dole pod nedoléhající roletou bylo vidět jako na dlani, co se děje v pokoji.

Myš po vstupu do mládeneckého pokoje, dříve než se zabydlela, jako každá správná ženská dělala letmou inventuru cizího obydlí. Pak teprve začala se svlékáním. Blůzičku přes hlavu, složit na opěradlo židle, pak nenapodobitelným holčičím způsobem "vystoupit" ze sukně, pak podprsenka… No a to už jsme tam viseli všichni. První se drželi plechu parapetu, další se drželi těch prvních a čeho se drželi ti posední, to věděl jen bůh nemravností Satyr a oni sami.
Napínavé divadlo za oknem bylo přerušováno skřípěním zubů a dušenými mužskými kletbami jako "Dammned" a "Sapristi" (tedy ve skutečnosti "Do pr…" a "Já se na to vy…", "Vidíš něco, ty vole?", "Já vidím hov…", "Drž hubu a koukej se …. " a podobně), protože dívenka se celou dobu svlékala zády k nám. Když si sundala kalhotky, chvilku nám poskytla pohled na zadní obliny a rychle šupla do postele. A přikryla se dekou až ke krku.
Pak vstoupil ON. Tedy na jeho svlékání jsme zrovna zvědaví nebyli, ale byli jsme velice zvědaví na to, co se stane pak… Pak se stalo to, že zrádce kamarád, už odstrojený v trenýrkách, najednou udělal krok stranou... A zhasnul! Čtete dobře: ZHASNUL!!!!
"Ááá, " ozvalo se z našeho hloučku. V tom…

V tom je nutno vyprávění přerušit technickou vsuvkou. Parapet - pro neznalé – je takový na jedné i druhé straně ohnutý kus plechu, který býval dole u starých oken přitlučen řadou malých hřebíčků k rámu okna zvnějšku a po stranách ukotven většinou skobičkou či podobně do zdi a boky byly lehce přelíznuty maltou. Aby nezatékalo. Protože se psala léta šedesátá, kvalita obnovy domovního fondu v době budování socialismu, tedy spíše její nedostatek, se na domečku podepsala. Nátěry oken a jiné opravy někdo dělal naposledy za života presidenta Osvoboditele, což se na zajištění parapetu a jeho držení nakonec projevilo.

A tak v tom rozhodujícím okamžiku, v té chvíli zklamání, že ten pacholek zhasnul a my zase nic neuvidíme, jsme sebou cukli, parapet povolil a my jsme se všichni zřítili pozadu do záhonu růžiček.
Ihned následovalo neuvěřitelné ječení, když trny pronikaly oděvy a kůží na všechna možná i nemožná místa.

Řev a nadávky se linuly tichou noční ulicí vilkové čtvrti. Okno se skoro ihned nad námi rozlétlo a Myš, nedbale zabalená v ručníku kolem pasu, se i se svým amantem koukala zděšeně ven:
"Co tu blbnete, vy volové?" ozval se kamarádův nad námi.
"Spadli jsme, vole," ozývalo se zespoda a ti méně popíchaní už se začínali smát. A ti, co leželi na zádech klidně a moc se nevrtěli, dostali dvě odměny. Zaprvé byli méně popíchaní od trnů a zadruhé mohli se chvilinku pokochat pohledem na bílá ňadra Myši, která se blýskala nahoře v okně. Bohužel nikoliv ve světle měsíce, to by té romantiky bylo moc. Ovšem na to, co jsme viděli a chtěli vidět, stačilo i mdlé světlo pouliční žárovky, co byla čirou náhodou hned za námi za plotem.

Stálo to za to. Už kvůlivá nejméně celotýdenní diskusi, jaké je ta Myš vlastně má. Ona sama, jako chytrá holka, přišla až za dva týdny. Tehdy už jsme to měli důkladně prodiskutováno. A v našich myslích přeci jen ten vjem a jeho síla už poněkud vybledly. Ale určitě se nám o nich, o těch „bílých jehňátkách“, jak je psáno v Písni písní, v noci dlouho zdálo. Nejvíc asi tomu kamarádovi, v jehož vlastní posteli, pod jeho dekou, v ten konkrétní večer byla živá Myš. Celá krásná a celá nahatá. A voněla tam holčičinou. Ten chudák ale musel mít potom divoký sny!
No a nás uspokojovalo, že když už jsme nic neviděli, tak jsme to tomu frajerovi, který ji před celou partou, kdykoliv ho to napadlo, k naší tiché a zuřivé nelibosti muchloval a olizoval, aspoň jednou překazili. Jsme přeci kamarádi! Co kdyby si ji pak musel vzít?

Tak se o letošním Silvestru chovejte mravně, moc nepařte a tak vůbec. Abyste nebyli jako ten pán, co se ráno na Nový rok probudil a kouká, jak mu jde kolem postele takové malé a roztomilé koťátko. A povídá: „Hele, jdi pryč! A nedupej!! “

P. S. A pokud budete mít po Silvestru splín, kupte si moji knížku „Židovské anekdoty „ a rozveselíte se.