„Jo, jo. To určitě," pravila Zdena. Je starší, a tak při procházce občas užívá kvůlivá dechu kratších slov. Na to, o jak málo je Madla mladší, a že denně vyhulí dvacku cigaret, má dechu tolik, že je to až k nevíře. Dámy šly právě na „krasohledy“ a taky trochu na houby. „Krasohledy“ byly zaručený, neb nebe bylo modrý a stromy zelený a slunce svítilo, a tudíž bylo daleko vidět. Houby ne. Houby jsou vždycky nejistý!

Vy nevíte, co to jsou „krasohledy“? No, pokud jste starší anebo jezdíte častěji do Německa či Rakouska, tak je to to samý co „Schöne Aussicht“. Což najdete na reklamních stránkách pensionů a hotelů, ba i Bauernhofů v německy mluvících státech. (Teď jsem si kliknul na Česko a najdete to tam u podobných podniků taky - a taky často v němčině.) Mám rád mám tyhle informace v automapách anebo na cedulích u rozcestníků, odkud vás navedou na vyhlídkové trasy po krajině. Tedy hlavně v německy mluvících zemích. U nás to bohužel ještě časté není. To je paráda, projet se po okreskách autem anebo na kole krásným krajem a na augenblikách se těšit na krásné krasohledy. Já mám, co s týče Německa, nejraději ty ve Schwarzwaldu, taky kolem Spessartu anebo na Rheintalu. V Česku v Beskydách a v jižních Čechách a.. a.. prostě skoro fšude.

Dámy byly skromnější. Šly jen za vesnici. V očekávání krásných výhledů vyrazily na procházku na louky s tím, že je oblaží a ducha potěší pohledy na stráně, lesy a na protější kopce. Malá procházka nikdy neuškodí a houby rostou.

„ Vidíš to? No vidíš to?!?!" ukázala Madla najednou na plácek za bývalou stodolou. „No vidíš je?! To budou voni!!“ rozčileně vyhrkla.

„Určitě,„ pravila Zdena. „Já tady takovýhle tydlencty různý vidím každý den. Teď už od začátku týdne. Holota jedna!“ dodala s hlubokým přesvědčením.

„Svět je čím dál tím víc zkaženej,“ povzdechla si Madla. „Dřív to bejvaly časy…“ zamyslela se. Druhá dáma navázala nit rozhovoru: „Ne, že by tady dřív neparkovaly auta! To tedy ne, totiž ano. Parkovaly. Ale člověk se mohl skoro stoprocentně spolehnout, že to bude v tom autě nějaká štětka od silnice s kunčaftem. A dneska? Dneska!?! Dneska je to skoro pokaždý nějakej houbař! Někdy i celý rodiny!“ Zdena se zastavila, aby se mohla nadechnout po tom proslovu. Věk je prostě věk.

Madla přitakala a převzala téma: „Jó, jó, ještě nedávno….., já to tady znám, když tady courám se psem, ……, tak voni byli tihle kunčafti těhle holek některý i slušný… Když mě zmerčil včas, tak si sice ještě natahoval kalhoty, ale slušně pozdravil. Sasíci hezky ´Gutten Tag´ a Bavoráci ´Grüss Gott´. Ale dneska? Ani nepozdravěj, tyhle houbaři zatracený. Některý takový blbci chodí na houby i s igelitkama. Dovedeš to pochopit?“ kladla řečnickou otázku. „Jak v televizi hlasatelka vyvalí oči, jako když kocour sere do řezanky, a zahlásí, že „rostou houby“, tak je to tady samý auto.“

Dámy minuly obloukem zaparkované auto, co kdyby v tom byla nakonec skutečně nějaká ta štětka v pracovním procesu, že aby nerušily, a volným krokem se konečně vydaly k chlumkům na louky. Nejlepší je spojit dobré s užitečným. Když už ty houby tak rostou, že si užijí možná obojího.

Jen zkonstatujme, že dámy se potěchy duše dočkaly. Neb z louky za bývalou stodolou jsou krasohledů mraky. Ovšem na houby nelze zapomenout. Očkem je stále sledovaly. Kdyby někde nějaká jukla. Třeba křemenáč pod břízkou, kdyby…

On v zásadě žádný pravověrný Čech na houby nikdy nezapomene. My to prostě tak nějak máme v krvi. To se mne jednou v San Sebastianu ptal švagr mého kamaráda, jistý Christus-Maria – to křestní jméno - jak to, že jsme tak posedlí houbami a jestli to máme od svých dávných předků, tak jsem mu přisvědčil. Přeci se s Baskem nebudu v Baskicku hádat. Když bylo jasné, že on, jakožto národnostně hrdý Bask, hledá své národní kořeny, kde to jen jde. A my, Češi, je jako malý národ dle jeho mínění musíme, prostě m-u-s-í-m-e hledat taky. A navíc, když mi chvíli předtím povídal, jak nás Čechy a Moravany obdivuje. Že žijeme skoro uprostřed Německa a mluvíme česky. To oni, hrdí Baskové – vypadal přitom, jako když mu ETA není lhostejná - dneska už všichni mluví španělsky a baskicky se většinou jen učí. Jak přiznal, dosti neúspěšně.

Tak pochopte, mohl já jsem mu něco vykládat o profesoru Smotlachovi?! Víte, jak bych ho ranil? Proč jsme, proboha, ausgerechnet v San Sebastianu, na břehu moře, mluvili o houbách? No my jsme totiž předtím rozebírali případ, kdy jeden z Čechů, pravý Moravák, společný známý, co se uchytil v Madridu, měl pořádný malér s místní Guardia Civil. Tedy s policajtama.

Dotyčný pán, bytem momentálně v Madridu, neodolal své touze a vášni a šel na houby. Někteří Španělé chodí taky na houby. Ne, že ne. Ale sbírají je na loukách v okolí Madridu. Takové nějaké divné houby. Něco jako naše mlženky, co rostou v jižních Čechách. Já je nesbírám, tedy ty španělský, páč je zaprvé neznám a zadruhé rostou v ohradách. Ve Španělsku. Ty houby. A ty louky, co na nich rostou, jsou taky v ohradách. Vlézt se tam dá. Žádný problém, technicky řečeno.

Kolem vééééélikých luk a pastvin - ony to jsou hlavně pastviny – jsou jen takové kamenné zídky. Ze šutrů postavených nasucho. Kde by tam taky vzali jíl, tam žádný není. A ty zídky jsou vysoké jen asi tak metr a půl až metr osmdesát. Takže dovnitř lehce hup…. a hned raději zase hup ven. Ona totiž jsou tam na těch loukách také zvířata. Třeba koně. Krásní koně. Volní koně, co se klidně pasou anebo naopak běhají jen tak sem a tam. Případně tam někde hodně daleko (ony to jsou tak strašně velké pastviny, že by u nás zabraly, když to přeženu, desetinu okresu), bývá takový ostrůvek stromů. Doubků. Naši ekologové by byli úplně hin. Hned by se chtěli jít podívat. Nedoporučuji. To, co by z té velké dálky případně mohli považovat za koně - oni tihle intelektuálové a kavárenští diskutéři mívají slabší zrak -, tak to by mohli nebýt ušlechtilí vraníci a kobylky, ale ještě ušlechtilejší býci. Moc krásný býci. Ovšem z dálky. Nebo za vysokou ohradou. Festovní. Hodně festovní!

Pokud by to ovšem nebyli ani koně ani býci, tak by to mohla být prasátka. Tedy prasátka…. Černý divoký bestie, co žerou celý život žaludy a bukvice a volně se pasou a pak z nich je bezvadná sušená šunka Jamón ibérico, co se prodává v obchodech s názvem, pokud si to dobře pamatuji, Museó de Jamón. A teď mne tak napadlo… že bych to těm našim ekologům přeci jen doporučil…? Když si vzpomenu na ty jejich pyjovětrníky a křemíková pole....

Takže já do ohrady na houby tedy ne. Ovšem jinde by to snad šlo. I ve Španělsku. Což inkriminovaný kamarád věděl. Ale kam? No… Jedete-li z Madridu na sever přes Tres Cantos k pohoří Sierra de Guadarrama, až přijedete do městečka Miraflores de la Sierra, tak… a já vám to dál neřeknu, vy jste schopní tam na ty houby jet i s autobusem, až pojedete s cestovkou na poznávací zájezd po Španělsku. Já vás znám!

Takže nahoře, na hřebeni s krásným výhledem – když je dobré počasí, je vidět na Madrid a na Guadarrama a na Manzanares el Real a tak vůbec - měl náš hrdina kamarády. Co tam v krásném srubu dělají v létě „požární hlídku“. V zimě nedělají nic. Jako ten typický mladý Italský zedník: v zimě nedělá a v létě hledá práci, že.

Takže odtamtud koukají ti hasičští hlídači z verandy srubu do kraje (je to ve výšce cca 2000 metrů) a pokuřují a kdyby něco, zavolají hasiče. A kolem té požární strážnice je borovicový les. Pod borovicemi je krásný mech. A ten mech je v té výšce docela vlhký, čímž a tímž pádem … tam rostou krásný borováčci. Hnědý hlavičky, žlutý pod kloboučkem, rozkošné nožičky… A je jich tam, když rostou, hafo.

Takže český – totiž moravský – milovník hub zavětřil svoji příležitost. V Madridu a okolí žije dost „los Polakos“, což jsou ve španělském podání Poláci, ale i Češi a Slováci a další indiferentní Slovani – Rusové ne, ti ne, ti se nedají splést nikde na zeměkouli - a ti si určitě rádi dají míchanici anebo houbovou polívku anebo gulášek… Stačí ty houby nasbírat, dovézt jim je a dobře výhodně prodat. Ony se ty místní různé „paeji“, což je rejže s něčím, „Tortillas de jamón y uevos“, což jsou brambory zapečené se šunkou a vejci, „Asado de carne“ – grilované kousky masa s bílým chlebem - a „Ensalada mixta“ většinou většině už poněkud přejedly.

Nasbírám houbičky, řekl si, prodám a budu ve vatě. A jal se sbírat, co to šlo. A šlo to. Za chvíli měl svoji dodávku vzadu plnou borováčků. S vidinou velkého výdělku se spouštěl serpentinami dolů k jedné z madridských dálnic.

S „Guardia Civil de Trafico“ je asi stejná sranda jako s našimi dopraváky. Červené světlo, plácačka, na břiše samopaly, jsme konec konců v horách a baskická ETA nespí. "Takže, pane řidiči…“ Vše by nějak šlo, až se podívali dozadu. Hromada podivných hub, jaké policajti neznají, a dotyčný cizinec dle dokladů odněkud z Divokého východu. A tvrdí, že jsou ty neznámé a určitě podezřelé houby jedlé. No to určitě nejsou! Každej místní policajt ví, jaké rostou kolem Madridu houby. Ty, co se jedí. A tyhle nikdy neviděli. My ti dáme, že jsou jedlý. My víme svý! Marně neposílá americká protidrogová centrála oběžníky, že v lesích podobných exotických zemí rostou všelijaký nebezpečný houby plný drog! V Mexiku a Hondurasu a taky v Mongolsku a tenhle chlap je někde tam odtud… Zeměpis nebývá u většiny policajtů na světě silnou stránkou.

Zavřít! A jak rozhodnuto, tak se i stalo. Chlap jedna zatracená zapíral a zapíral. Na nějaký ten joint v jeho kapse policisté kašlali. V noci vozí mladí Španělé z hor celé ruksaky marihuany z „tajných„ políček. Ani evidentně pašované cigarety je nezajímaly. Ale ty drogový houby, to bude úlovek, až mu to dokážeme. A teď hlavně, jaká to ta droga je. On pořád vykřikuje „ pór ó fa chek“ a vymlouvá se, že prý jsou „muj bueno, para „ham-ham“. Ééé.. tener mucho aquel, sakra, jak se to řekne, „para comida“.

Já ti dám „para comida“ mysleli si policajti, to bude něco …jak to tady píšou v té příručce…, ty drogový houby… jo, Psi-lo-cybe anebo tadle Hei-mia sa-lo.. ne…Hei-mias… sakra, kdo to má přečíst, jako tadle nebezpečná Sali…cofi… cifofi… lia... sakra, pacholek jeden, to jsou problémy, ten z tý basy jen tak nevyleze!! .

Pacholek měl pravdu. Byly to borováčci. Ovšem v Madridu je i v říjnu kolem třiceti stupňů a ty borováčky byly v autě a to auto stálo na dvoře a na ten dvůr svítilo žhavé španělské slunce ……

Brzo to vypadalo, jako když tam mají v tom autě dobře uleželou mrtvolu. Taková hromada zapařených borováčků v autě a za sklem v uzavřeným prostoru … Mezitím probíhal urputný policejní boj, aby se buď východní zločinec přiznal… anebo aby konečně někdo zjistil, co to je zač za ty drogový houby, co nikdo nezná. Jak že to ten syčák říkal? „Pór ó fa chek?Co to jen sakra může být. Já to nikde nemůžu najít! Takovou věc. Nic takovýho neexistuje! A na co toho má ten chlap plný kufr auta?

Nakonec byla příroda silnější. Spařený houby zvítězily. Neradi vytáhli policajati onoho podezřelého zločince z cely a posléze vyhodili z úřadoven Guardia Civil. Jen už aby byl někde pryč s tím strašným smradem, i kdyby to měla být směs kokainu a lysohlávek prosypaná LSD.

Jo, sbírat houby v cizině není jen tak. Jak vykládal kamarád Egon, v Mongolsku….. No tak dobře, dobře, až příště.

Mezitím se obě dámy, co se dívaly na ty krasohledy, obrátily na cestu domů. Na louce před nimi zasvítily klobouky bedel. Jak světlehnědé lampiony anebo nějaké znamení směrem k nebesům. Nešlo je přehlédnout. Však už o nich dámy od příchodu na louky věděly. Ale dělaly, že jako nic. Že je nevidí. Protože když nějaký houbař houby vidí, musí je sebrat. Mezi houbaři se stále ještě nerozšířila poněkud úchylná móda, jaká panuje mezi rybáři, že chytí rybu a pak ji zase hodí do vody. Tak proč na ty ryby chodí? Aby jim háčkama trhali huby?

Houbař houby, které najde a jsou jedlé, sebere. Ale tady bylo těch bedel letos až moc. „Budeme dělat, že je jako nevidíme, anebo že vidíme jenom některý,“ pravila Madla a Zdena souhlasila. A tak si utrhly každá jen dvě…tři…. totiž čtyři…no tak jó, tak tedy pět. A šly s pocitem dobře vykonané práce domů.

Večer si udělala Zdena ty bedly jako řízky, takže ji druhý den bral žlučník. Ale co by houbař pro svoji vášeň neudělal, že jo?!

Madla vyrazila druhý den ještě dopoledne na kopec a vracela se domů dosti našňupnutá. Bedly nakonec člověk na místě nechá. Ale ona našla, protože letos houby rostly, tři krásné véééliké pravé hřiby. S hlavou jako slušný klobouk. A haldu roztomilých menších hříbečků. A celou rodinku kozáků s krásně červenými hlavami. Že to není na rozčilení? Ale je! Protože kdo to má pořád čistit a letos je hub už tolik, že už je má nasušený a zamražený a snědla už dvakrát houbovou polívku a houbový guláš se jí povedl nějak asi pro osm osob a kdo to má pořád jíst, že jo?! …

Letos rostou. Ježíšek to snad předem věděl, že porostou, protože mi dal k minulým Vánocům nový kapesní nůž. Hodil se.

P.S. Pokud byste se chtěli také koukat na krásnou přírodu, na nějaký ty krasohledy, doporučuji třeba trasu Karlovy Vary a zadem přes přehradu kolem Ohře na Bečov a Teplou. Anebo obráceně od Bečova nad Teplou, tam navštívit hrad a kouknout se na „Relikviář svatého Maura“ (něco takového jste ještě neviděli) a pak si dát oběd před Karlovýma Varama v Březové - zahnout za hrází doprava v krásné hrázděné restauraci Alte Mühle –Starý Mlýn.

P.P.S. Mně ten hotel nepatří, já jsem si tam jen fotil kachlová kamna do své příští knížky. A taky jak se v nich pečou buchty. Ty, co jsou v titulku, vy nemravové.