VĚZEŇSTVÍ: „Já bych to všechno zavřel…!“
Vězeňské cely v Alcatrazu, zdroj: Marine Perez, Flickr, CC BY 2.0
To se snáz řekne, než udělá.
Současná vláda se, mezi jinými nepopulárními kroky, pustila i do reformy vězeňství, a to směrem ke změkčování: více alternativních trestů, jako je domácí vězení, více peněžních trestů, méně klasického odnětí svobody alias lochu. To jde výrazně proti instinktům voličů, protože bavíte-li se o kriminalitě, typická reakce protistrany je „zavírat víc, přísnější tresty!“ Někdo je vysazený na násilníky, někdo na zloděje, někdo na podvodníky, někdo na nebezpečné řidiče, někdo na korupčníky, někdo na neplatiče daní. A vskutku je to i pochopitelné, život vedle kriminálníků není nijak příjemný a bylo by fajn je někam odklidit.
Jenže zároveň se situace nejen u nás vyvíjí tak, že těch věznic a vězňů bude spíše ubývat, a to ne z důvodů nějaké progresivní ideologie snící o nápravě hříšníků měkčími prostředky. Problém je jinde, a ten samý problém mají skoro všude ve vyspělém světě: vězeňský systém začíná být příliš drahý, a to nejen v penězích, ale hlavně v lidské síle.
Toto nebude populární článek, ale koneckonců tu nejsem od toho, abych byl vždycky populární. Baví mě, když přiměju čtenáře přemýšlet, tak tedy pojďme přemýšlet – nad logistikou basy.
Jádro pudla, stejné v Česku, Norsku i v Japonsku: k hlídání lidí potřebujete zatím taky lidi (k tomu „zatím“ se ještě na konci článku vrátím), a to zcela konkrétní typ lidí. Potenciální bachař musí splňovat následující požadavky:
- Být jakžtakž fyzicky fit, aby z něj recidivisti měli aspoň trochu respekt; už jen to je problém v dnešní éře všeobecné obezity. To také zároveň znamená, že mu nemůže být třeba sedmdesát let. Sedmdesátiletý doktor dokáže ještě ordinovat a sedmdesátiletý učitel učit, ale sedmdesátníci nemůžou hlídat vrahy.
- Být jakžtakž psychicky fit, protože nosí zbraň a má relativně velkou moc. Není žádoucí sem pustit ani příliš labilní jedince, ani sadisty apod.
- Bydlet poblíž stávajících věznic, z nichž půlka stojí někde ve vylidňujícím se sudetském pohraničí; bachařina není práce, která by se dala dělat z domova, a hodiny za ní lidé taky dojíždět nebudou. A výstavba nové věznice někde v hustě osídlených končinách by narazila na tuhý odpor místních, kteří nechtějí platit hypotéku za deset milionů a přitom potkávat každé ráno na nejbližší tramvajové zastávce čerstvě propuštěné odsouzence.
- Nebýt úplně blbej jako štoudev, protože jde koneckonců o justiční instituci a při výkonu práce je potřeba znát a aplikovat nějaké zákonné minimum.
- Být smířen s tím, že jde o práci na tři směny.
- Být smířen s tím, že jde o práci v dost škaredém prostředí – většina věznic je podinvestovaná a zvenčí i zevnitř tedy adekvátně hnusná (toto je jedna z mála věcí, které by šlo relativně snadno změnit, ale na to zase bude průměrný volič skuhrat něco o tom, že vězení nemá být letní tábor. A zanedbá přitom skutečnost, že tam musejí pobývat i ti zaměstnanci, nejenom odsouzení.)
- Být smířen s tím, že „klienti“ jsou spodina společnosti, navíc ještě nebezpečná, někdy přímo (fyzické násilí), jindy nepřímo (všechny možné infekce včetně HIV a hepatitidy C, paraziti, absťáky atd.).
- Být smířen s různými specifickými omezeními práce pro Vězeňskou službu, jako například zákaz nosit u sebe mobil během směny (to je prý pro dnešní mládež často deal breaker), nebo zákaz souběžného podnikání. Taky to není zrovna prestižní práce, na rozdíl třeba od vojáka z povolání, kterého se lidé poslední dobou zase naučili doceňovat.
- Musí umět dobře česky, aby dokázal komunikovat jak s vězni, tak s úřady, které po věznicích neustále něco chtějí. Jinými slovy, nemůžete na takovou práci dovézt nějaké Filipínce nebo Mongoly za 100 Kč na hodinu – není to montovna.
- No a konečně musí být bezúhonný, protože nechcete mít bývalé zločince na té druhé straně mříží.
To je docela striktní filtr i předtím, než dojde řeč na hodinový plat, a s hodinovým platem toho moc neuděláte, protože státní správa nemůže zcela libovolně zvyšovat platy. Státních zaměstnanců je u nás cca půl milionu a kdybyste dali bachařům sto tisíc hrubého, okamžitě povstanou učitelé, hasiči a další s tím, že taky dělají důležitou práci a vzhledem ke své zodpovědnosti jsou beztak sami jednou nohou v kriminále; a budou mít pravdu, jenže tento stát už nyní hospodaří se schodkem rozpočtu ve výši skoro čtvrt bilionu korun (napišme si to číslo: 250 000 000 000 Kč) a takové plošné zvyšování platů není v jeho možnostech. Mohl by začít tisknout peníze, ale inflace se poslední dobou ukázala být … nepopulární … a toto by byl recept na inflaci jako v Argentině.
Ziskový ten vězeňský sektor taky nikdy nebude, a to přesto, že hodně lidí hlasitě sní o nucených pracech pro každého mukla. Použitelnější vězni pracují už teď dobrovolně, a ten zbytek toho moc neumí; můžou lepit pytlíky apod., ale většina těch nekvalifikovaných manuálních prací, které vězni dříve vykonávali, se dávno v českém ekonomickém kontextu přestala vyplácet a přesunula se do rozvojového světa, nebo je dělají stroje. Ani ty doly už nejsou, prostě byly prodělečné, tečka.
Když k tomu připočtete ještě náklady na ostrahu, byla by ta nucená práce víc prodělečná než ta dobrovolná. Chcete-li zavést nucené práce jako trest navíc, no budiž (bylo by to na změnu ústavy, ale nemožné to není), ale počítejte s tím, že budou dražší než ten současný model, a že se na ně bude muset doplácet víc. Většina těch nepoužitelných kriminálníků totiž opravdu je blbá jako štoudev a žádným způsobem z nich vysokou přidanou hodnotu nevyždímáte; kdyby mohli dělat programátory v Googlu, patrně by nebyli v lochu. Je to vrstva společnosti, se kterou si nikde nevědí rady a která je prodělečná a problémová úplně ve všech mírových kontextech. Není náhoda, že zrovna z jejích řad tolik rekrutovali u „Wagnera“, když byl Prigožin ještě naživu, protože kanonenfutr (nebo dneska už spíš dronofutr) je tak jediné, k čemu se hodí.
Z druhé strany působí skutečnost, že dnes mají lidé ve vyspělém světě daleko širší možnosti uplatnění než dříve. Znalost angličtiny a leckdy i třetího jazyka je běžnější než dřív, nabídka pracovních míst solidní, nezaměstnanost v ČR se pohybuje kolem tří procent, soukromý sektor neustále shání zaměstnance a nabízí všelijaké výhody. Zkrátka – kariéra ve vězeňské stráži není v současné konstelaci okolností moc atraktivní. Dříve to bylo jinak, státní zaměstnanci za Rakouska-Uherska byli na rozdíl od ostatních pod penzí, komunistický režim jim zase nabízel jiné výhody, ale dnes to prostě není moc přitažlivý život. Někde v Thajsku nebo v Indii to třeba stále ještě přitažlivé je, v ČR už nikoliv. Čím bohatší země s více možnostmi uplatnění, tím míň atraktivní je dělat ve vězení plném různých trosek a nebezpečných individuí, a my jsme za tu poslední generaci přece jen výrazně zbohatli, a ležíme navíc přímo uprostřed silně ekonomicky integrovaného kontinentu, kde si můžete snadno najít práci podle svých představ i v cizině.
K tomu připočtěte demografický vývoj a vyjde vám, že náš stát nebude mít žádnou realistickou možnost, jak ty bachaře odcházející do důchodu adekvátně nahrazovat. A z toho plyne, že ty stavy vězňů bude nucen nějak redukovat a místo toho ukládat spíš peněžité tresty, které té vyhublé státní kase pomůžou.
Což je přesně to, co se děje…
Může se to změnit? Ano, robotizací jako ve sci-fi. Jestliže se plně automatizovala nejedna továrna, můžou se teoreticky robotizovat i věznice a můžou je začít hlídat třeba takoví roztomilí robotičtí psi s plamenometem na hřbetě. Snad je nikdo nehackne na dálku a nerozběhnou se řádit po okolí…
Leč i to je u nás poměrně teoretická možnost. V Číně si to umím představit docela snadno, ale v českém byrokratickém kontextu ne. Dokonce i banální elektronický monitorovací systém, jinými slovy hlídací náramky pro odsouzené v domácím vězení, se u nás řeší už asi patnáct let, a po většinu toho času spíš nefungoval než fungoval, takže i samotní soudci si od něj odvykli a teď nechtějí ty tresty ukládat. Na základě toho odhaduji, že první úředně odsouhlasené a všeobecně správně vypapírované robověznice bychom se mohli dočkat tak roku 2080.
Nenapadá mě nic realistického, co s tím dělat. Možná tak otevřít trestní rejstřík k nahlížení široké veřejnosti, aby si každý mohl zadarmo a ihned zjistit, vedle koho bydlí, komu chce pronajmout byt atd. Ale ta kapacita státu držet X tisíc lidí za mřížemi bude prostě postupně klesat, což znamená, že čím dál víc jich bude kde?
Venku, kde jinde. Bohužel.
Hudební epilog
Zapomenuté příběhy 7
Čtenář dostává do ruky už sedmý svazek Zapomenutých příběhů. Kdo četl aspoň některý z předchozích, má o této knize představu. Navštíví spolu s autorem různá místa v prostoru a čase, místa, kdy se v určitou dobu odehrávalo cosi, co už dnes není v centru pozornosti, avšak ve své době to budilo zájem a emoce. Někdy jde o drobnosti, dokonce až kuriozity, často ale to jsou historické události. Navštěvujeme místa na různých místech zeměkoule a nahlížíme do dějů v rozličných obdobích historie. Ať se příběh udál kdekoli a kdekoli, vždycky narazíme na souvislosti.
Bližší info a objednávky zde.
Všechny knihy autora ve zvýhodněném balíčku můžete koupit ZDE.