Tuto otázku prý položil podle jedné historky poprvé Enrico Fermi při schůzce s dalšími fyziky v roce 1950 v Los Alamos. Upozornil na to, že ač je vesmír relativně dost starý, nenacházíme v Mléčné dráze žádné stopy po mimozemských civilizacích, jakými by byly například stopy po raketových technologiích nebo rádiovém vysílání.

Zpočátku lidé snili, jak se sbratří s jinými mimozemskými civilizacemi, ale postupně docházíme k závěru, že by to byl dost nebezpečný a rizikový proces. Naštěstí jak se zdá takové setkání nehrozí.

Jedním z důvodů může být, že než nějaká inteligentní civilizace dosáhne potřebných energetických a vědeckých hranic, tak prostě zanikne. Jak? Příliš rychlým technologickým růstem oproti tomu sociálnímu. Možná tak, že se dříve sama zničí v nukleárních nebo ještě horších válkách, když se nebude schopna dohodnout. To si dnes dokážeme snadno představit, protože to visí nad naší civilizací jako Damoklův meč.

Je ale i jiný způsob zániku technické civilizace. Zákeřný a pomalý. Past blahobytu. V r. 2025 byla v ČR porodnost 1,28 dítěte na ženu. To představuje slušné vymírání. A v jiných vyspělých státech je situace obdobná nebo spíše ještě horší. V Nigérii je to naopak 4,5-5 dětí na ženu. Původní silný sexuální a rodičovský pud civilizace rozmělnila oddělením slasti od rozmnožování antikoncepcí. Navíc musí soutěžit s dalšími lákadly jako cestování, kariéra, pohodlný život. Původní klasické rozdělení na dvě pohlaví je liberálními směry narušeno a deformováno genderovým polymorfismem s vymýšlením nových druhů pohlaví. Není pak divu, že pro ženy je mateřství stále měně atraktivním a konkurujícím s kariérou a požitkářstvím. Budiž nám mementem jeden experiment. Americký biolog John Calhoun choval v sedmdesátých letech myši doslova v luxusu. Prvních deset měsíců se populace každých 55 dnů zdvojnásobila. Potom růst postupně klesl na třetinu. Od 30. měsíce se zcela zastavil, přestože kapacita prostoru bohatě stačila. To měla kolonie asi 2200 obyvatel. Rozvrat pokračoval, až 23. května 1973, necelých pět let po zahájení pokusu, vydechl naposledy poslední člen – starý samec.

Civilizace může narazit na fyzikální limity růstu. Když se dostane na hranici dostupné energie (např. fosilní, jaderné, sluneční), může se dostat do energetické pasti, kdy už není schopna udržet rozbujelou infrastrukturu, která ji živí. To potom vede k postupné degradaci technologií, ztrátě schopnosti opravovat a vyrábět a k návratu k jednodušším formám společnosti. Tento scénář je ostatně známý i z dějin – kolapsy civilizací často souvisely s vyčerpáním zdrojů.

Civilizace také může ztratit zájem o své šíření ve vesmíru změnou svého filozofického paradigmatu. Může zvládnout riziko a etapu přemnožení a obrátit se dovnitř k udržitelnému harmonickému životu ve své biosféře. Může to být i technologická singularita, která civilizaci „pohltí“, když vytvoří technologie, které převezmou většinu činností, umožní žít v simulovaných světech a uspokojí většinu potřeb bez nutnosti expanze. Z vnějšku pak působí jako „tichá“ – ne proto, že zanikla, ale protože se uzavřela do vlastních digitálních či filozofických světů. Pak civilizace nevidíme ne proto, že nejsou, ale protože nechtějí být vidět.

Je tu i biologické riziko druhu, protože žádný strom neroste do nebe. Může zdegenerovat, podlehnout pandemiím, vytvořených přírodou nebo vytvořit biologické technologie, které uniknou kontrole, naruší ekosystém, poškodí vlastní populaci.

A konečně je zde i riziko kosmické katastrofy, neboť vesmír je hodně nehostinné prostředí. Vzpomeňme na dinosaury. Těch faktorů je ale mnohem více, jako gama záblesky, supernovy, změny v oběžné dráze planety či vulkanické supererupce. Na Zemi už proběhlo pět masových vymírání. I mimo tyto katastrofy druhy přirozeně mizí neustále rychlostí asi 10 % za milion let. V literatuře se objevují i hypotézy o periodicitě masových vymírání (např. cykly 26–30 milionů let).

A tak možná nakonec není Fermiho otázka „Kde tedy všichni jsou?“ žádnou kosmickou záhadou, ale jen konstatováním prosté skutečnosti: vesmír je plný civilizací, které to zkusily, chvíli se držely, pak se pohádaly, vyčerpaly, přepnuly do virtuální nirvány nebo je smetl nějaký kosmický šrapnel. A pokud přece jen někde existuje vyspělá a stabilní civilizace, která přežila všechny pasti růstu, blahobytu i vlastní geniality, pak je dost pravděpodobné, že se na nás dívá… a říká si, že bude lepší zatím nechat tuhle modrou planetu, ať si to celé nejdřív vyřeší sama.

hlubucek.net