Líza Meitnerová dostala svůj prvek v Mendělejevově tabulce, její přítel Otto Hahn ne.

Chtěl jsem připomenout příběh ženy skrývající se za názvem jednoho z prvků Mendělejevovy tabulky, prvku číslo 109, meitneria, zkráceně Mt. Ovšem za názvy 118 dnes oficiálně uznaných prvků je tolik zajímavostí z etymologie, historie, politiky, chemie a fyziky, že cítím nutnost se k tématu vrátit i v několika dalších pokračováních.

Dmitrij Mendělejev seřadil v roce 1869 prvky, kterých tehdy byla známa jen polovina z dnešních 118, podle relativní atomové váhy (zhruba násobek váhy vodíkového atomu), ale vynechal v řadě prázdná místa tam, kde předvídal ještě neobjevené prvky, a jejich vlastnosti později předpověděl. V mnohém mu daly další objevy zapravdu. Nobelovu cenu z malicherných důvodů nedostal, ale jeho jméno je zvěčněno nejen v názvu Mendělejevovy periodické tabulky prvků, ale i v názvu prvku číslo 101 (mendelevium, Md).

Tabulka visící v chemické učebně naší základní školy v šedesátých letech měla již zcela doplněno šest řádků (šest period), ale sedmý byl jen načat několika prvky, takže tabulka vypadala nedodělaně, ne příliš odlišně od té na obrázku (obr. 1), co jsem zakoupil před 20 lety, která má ovšem navíc prvky 104 a 105, nazvané dočasně kurchatovium (Ku) a hahnium (Ha) a později přejmenované.

Po syntéze dalších 13 prvků a po skončení všech sporů o jejich pojmenování, které vznikly v době studené války, se tabulka před šesti lety stabilizovala (obr. 2). Sedmá perioda je zcela dokončená a tabulka má krásně zarovnaný tvar, poprvé od doby Mendělejeva, ale na dlouhou dobu taky naposled, protože syntéza dalšího prvku povede brzy k otevření osmé, poloprázdné periody. Mezinárodní unie pro čistou a aplikovanou chemii (IUPAC) nakonec schválila pojmenování prvku 104 podle Ernesta Rutherforda (Rf); prvek 105, původně pojmenovaný po německém chemikovi Otto Hahnovi, byl přejmenován na dubnium (Db) na počest výzkumného centra v Dubně u Moskvy. Prvek 109 byl pojmenován na počest německé atomové fyzičky Lisy Meitnerové.

A nyní k tomu příběhu. Lise Meitnerová se narodila ve Vídni 1878 a od dětství chtěla studovat fyziku, ale teprve od roku 1899 se mohly ženy zapsat v Rakousku na univerzitu. Jako druhá žena získává na vídeňské univerzitě doktorát z fyziky. Odjíždí do Berlína, kde se dozvídá, že tam je ženám přístup na vysoké školy stále zakázán. Zájem s ní pracovat projevil chemik Otto Hahn z berlínského Ústavu experimentální fyziky, stejně starý jako ona, ale povolení k této spolupráci dostali v roce 1907 od vedení ústavu jen za podmínky, že Lízu v místnostech ústavu nikdo neuvidí a že se její výskyt omezí jen na malou truhlářskou dílnu v suterénu. Otto a Líza se sblížili pracovně i lidsky. Často spolu i dvojhlasně zpívali. Ale tykat si začali až po 13 letech spolupráce. Snímek z laboratoře je z roku 1913 (viz Lise Meitnerová, Životní příběh atomové fyzičky, Charlotte Kernerová, Academia, Praha, 2009).

Spolupráce chemika a fyzičky byla velice plodná. V roce 1908 navštívil Hahna jeho učitel Rutherford, na cestě ze Švédska, kde obdržel Nobelovu cenu. Znal Hahnova spolupracovníka jen podle příjmení, takže když byl představen Meitnerové, překvapeně zvolal: „Myslel jsem, že jste muž“. Od roku 1912 začali Hahn a Meitnerová pracovat v novém Ústavu císaře Viléma pro chemii v Berlíně, kde Max Planck jmenoval Lízu svou asistentkou, šlo o první ženskou univerzitní asistentku v Prusku. Planck tak změnil svůj odmítavý názor na účast žen ve vědě, který vyjádřil například v roce 1897 takto: „sama příroda určuje ženě její místo matky a hospodyně“.

Po vypuknutí světové války byl Hahn odveden a zařazen do vývoje bojových plynů. Meitnerová se přihlásila dobrovolně jako zdravotní sestra, a dokonce krátce sloužila i v Praze. V roce 1917 se Líza vrátí k výzkumu a dokončuje práci na objevení nového prvku 91, který nazvali protaktinium (Pa). Meitnerová pak dostala své vlastní oddělení, a po několika letech dokonce i profesorský titul, i když oproti jejím mužským kolegům s velkým zpožděním. V roce 1924 je Líza navržena na Nobelovu cenu. Příchod Hitlera k moci nebrala Meitnerová jako velkou změnu. Již v roce 1908 vystoupila z židovské obce a nechala se pokřtít, a kromě toho byla rakouskou občankou.

Například Hitlerovu řeč při otevírání Reichstagu v březnu 1933 Meitnerová chválí: „…mluvil s velkým důrazem, taktně a osobně. Doufejme, že v tomto duchu bude pokračovat. Když se prosadí rozvážní vůdcové, pak je možné doufat, že vše se bude vyvíjet k dobrému. To, že přechodné období je spojeno s přehmaty, je možno pochopit“. Avšak již v září 1933 je Líze zakázáno pro její židovský původ na univerzitě přednášet. V červenci 1938 přichází Meitnerová o místo, a z Německa v panice prchá do Švédska.

Hahn, spolu s kolegou Fritzem Strassmannem, pokračoval ve výzkumu, který s Meitnerovou začali a již v prosinci oznamuje Líze, že při ostřelování uranu pomocí neutronů se objevilo ve směsi barium, což mu připadá nepochopitelné, protože čekal vznik těžkých transuranů a ne lehkého prvku, a obrací se na Lízu s žádostí o nějaké rozumné vysvětlení nečekaného jevu. Meitnerová, spolu se svým synovcem fyzikem Otto Frischem briskně výsledky pokusu vysvětlila; podle nich šlo o štěpení těžkého jádra na dvě lehčí, přičemž se uvolní dosud netušená vazebná energie jádra. To otevřelo novou éru lidstva.

Hahn opublikoval chemické výsledky pokusů a Meitnerová fyzikální teorii stojící za výsledky, aniž by se navzájem jmenovali jako spoluautoři, což vedlo na čas k určitému napětí mezi nimi. V roce 1945 byla Otto Hahnovi udělena Nobelova cena za objev jaderného štěpení, Lise Meitnerové ne. Hahn byl předtím již 23krát nominován na udělení Nobelovy ceny, a Meitnerová 19krát. Meitnerová měla v nacistickém Německu ztížené podmínky k publikování, a navíc byla Nobelova komise ovlivněna faktem, že Meitnerová v době objevu již v Německu nebyla, a tak stejně jako Mendělejev cenu z podružných důvodů nedostala. Faktem je, že i podle Hahnova sdělení to byla Líza, kdo navrhl pokusy vedoucí k objevu štěpení, a ona se podílela i na plánování pokusů, a hlavně na jejich intepretaci.

Hahn však hájil zásluhy své spolupracovnice jen velmi vlažně. Užíval si plnými doušky své nobelovské slávy, stejně jako si užíval předtím svého postavení ve válečném Německu, a jako si užíval v poválečných letech svého postavení prezidenta obří Společnosti Maxe Plancka. Po válce byl Hahn krátce internován v Anglii s nejvýznamnějšími vědci, kteří pracovali na německém jaderném programu, včetně Heisenberga. Rozhovory vědců byly odposlouchávány; až do svržení bomb na Japonsko nikdo z nich nevěřil, že by Američané byli schopni projekt dokončit.

Líza Hahnovi nevyčítala, že jí nedal kredit ohledně štěpení, ale vyčítala mu jeho snahu zastírat si pravdu ohledně nacistického období. Napsala mu: „Vy všichni jste pracovali pro nacistické Německo, a nikdy jste se nepokusili třebas jen o pasivní odpor“. Líza též odsuzovala vytvoření fámy, že Německo atomovou bombu vlastně nevyvinulo z humanismu, a proto že možná dokonce prohrálo válku. Po svržení pum na Hirošimu a Nagasaki označovali někteří novináři Lízu za „matku atomové bomby“, což odmítala. Její zásluhy o jadernou fyziku byly postupně všeobecně uznány. S Hahnem udržovali přátelské vztahy až do smrti, oba zemřeli několik měsíců po sobě v roce 1968. Na snímku jsou vidět při svém setkání v roce 1960.

Nakonec se vše v dobré obrátilo: Otto sice dostal Nobelovu cenu, ale jeho prvek 104, hahnium, byl z Mendělejevovy tabulky vymazán, a Líza dostala v tabulce prvek 108, meitnerium. To byl ten příběh, a ten řekneme dětem jako poučení, že i přes překážky se dá vytrvalostí dojít uznání (a tady děti naučíme alespoň jedno latinské úsloví: per aspera ad astra). Necháme si pro sebe Líziny pochyby, zda loajalita jejího okolí k ní byla stejná jako její k němu, a zda dostala za své úsilí stejnou odměnu jako ti kolem ní, co nebyli hendikepováni jako ona, kteří nebyli ženou nebo židem nebo slušným skromným člověkem.

Necháme si pro sebe i své vlastní pochyby o její loajalitě židovským předkům, od nichž se před holocaustem odvrátila ve snaze ulehčit si cestu. Vždyť i Líza zpočátku Hitlera hodnotila kladně, než se proti ní obrátil, a možná by s ním pracovala, kdyby jí udělil čestné árijství, tak jak ho udělil manželce svého oblíbeného skladatele Franze Lehára nebo jak ho nabízel Imre Kálmánovi; umělecky založený Hitler naštěstí nepochopil, že fyzička Líza by pro říši mohla udělat daleko více než jeho milovaní skladatelé operet.

Pravda je, že Lise Meitnerová obdivovala vesmírný řád vládnoucí přírodním vědám a psala, jak je krásné cítit se součástí tohoto podivuhodného a harmonického světa. Fakt je, že byla zvěčněna jako málokdo: dostala svůj prvek v tabulce elementů, o kterých Demokritos snil již před 2500 lety a o kterých Titus Lucretius Carus napsal před 2000 lety jednu z nejslavnějších básní zvanou De rerum natura, v níž mimo jiné píše, že „tyto atomy tvoří náš svět, a jsou nesmrtelné podstaty, z nich je vítr kolem nás, a i naše vědomí…“.

K té magické tabulce se ale chci vrátit v několika dalších částech.

https://www.hegaion.cz/