Jsou historická období, zdánlivě nenápadná, jež však zpětně nazírány po letech byly dějinnými milníky, o nichž neměl nikdo tušení

Konec 19. a začátek 20. století byl převratnou dobou ve fyzice. Do té doby platila ta newtonovská, snadno pochopitelná, protože se dalo všechno změřit, zvážit, vypočítat a výsledky v dalších experimentech vycházely stejně. Tuto selanku narušil až Albert Einstein a Max Planck. Oba přinesli zcela novou teorii, zpočátku odmítanou jako fantasmagorie, aby teprve čas ukázal, že jsou platné a že mohou v klidu spolužit s tou klasickou z dob Isaaca Newtona. Od té doby se ve fyzice nic tak převratného nestalo (i když samozřejmě dílo Stephena Hawkinga a jeho Stručná historie času – 20 milionů prodaných výtisků – bylo samozřejmě pozoruhodné).

V medicíně 20. století byly samozřejmě rovněž objevy, které ji posunuly dále. Aantibiotika, šroubovice DNA popsaná Watsonem a Creekem, doklady epigenetického přenosu dědičné informace či role mikrobiomu v těle člověka, byly jistě zásadní. Nicméně převrat, jako tomu bylo u dvou zmíněných fyziků, to nebyl. Tím převratem, o kterém se zatím mnoho neví, je cosi, co dostalo jméno CRISPR.

Oč jde? Ve stručnosti jde o možnost naši genetickou výbavu, která je zakódovaná ve zmíněné šroubovici desoxyribonukleové kyseliny, rozbalit, rozstřihnout jako proužky papíru a gen, který je příčinou lidské nemoci, prostě odstranit, změnit, případně nahradit. Což by znamenalo, že se již dále v této rodinné linii nebude dále šířit.

Dosavadní medicína přes všechny své úspěchy prakticky jen řeší následky ať už genetické chyby, infekce, špatného prostředí, v němž žijeme atd. Popsaný CRISPR je schopen řadu nemocí zcela eliminovat. V neurologii jde kupříkladu o spinální svalovou atrofii či Huntingtonovu nemoc (obě silně destruktivní ke svému nositeli a jeho záhubou). V každém oboru medicíny je podobných chorob velké množství. U nich lékaři spíše jen tlumili chorobné projevy, ale nikdo je nemohl vyléčit, odstranit. A najednou to nejspíše půjde.

Každá dobrá věc má svou stinnou stránku. Jestliže jsme schopni vystřihovat a vkládat geny, půjde samozřejmě i to, čemu by se dalo řici „vylepšení člověka“. Představme si sportovně založený pár, který bude chtít potomka, jenž bude mít stejné vlastnosti, jako jeho rodiče. Víme, že některé geny kódují zvláštní svalovou výbavu, umožňující nositeli lepší výdrž i větší sílu. I v obecné linii, kteří rodiče by nechtěli krásné modrooké blond děvče místo „ošklivého káčátka“ ? V rodině se vyskytuje deprese? Najdeme gen, dáme jej pryč a z morouse je světoznámý komik. Že je to sci-fi? Počkejme 50 let.

Každý zná malíře Edvarda Muncha. Respektive jeho dva obrazy s názvem Výkřik a Úzkost. Munchovi zemřela matka v jeho 5 letech na tuberkulosu, jeho sestra v 15 na totéž. Otec byl bigotní katolík. Tenhle děsivý eintopf příliš životní radosti nepřinese. Munch trpěl depresemi a namaloval oba zmíněné obrazy. Po úspěšné léčbě maloval dál, ale jeho další dílo nikdo nezná. Pokud by tedy byl podroben CRISPRu a jeho „depresivní geny“ byly eliminovány, ty dva obrazy by nikdy nikdo nenamaloval. Podobných příkladů z umění najdeme celou řadu.

Je v zájmu lidstva vyrábět stovky a tisíce Jaromírů Jágrů nebo Karlů Gottů? Umíte si představit tu nudu?

A kdyby jen to. Jen málokdo může pochybovat o zvrhlosti vládců velkých říší, kteří by dostali celkem jednoduchý nápad. Představte si miliónovou armádu Arnoldů Schwarzenegrů, které geneticky upravíme tak, že jim odejmeme jakoukoliv empatii, soucit s bližním a současně i gen vnímání bolesti. Opět si myslíte, že je to až tak nesmyslné?

Byly postulovány celkem tři možnosti dalšího vývoje.

Bude možné měnit genetickou výbavu jedince s danou chorobu. Zde nejsou zpochybnitelné žádné etické argumenty. Pokud půjde odstranit příčinu potíží, jedinec prožije lepší život a ona změna s jeho smrtí zanikne. Zde by protestoval jen málokdo.

Další možností je změna vadného genu u potomstva, u něhož předpokládáme dědičný přenos nemoci. I zde při prvním pohledu je vše jasné, který rodič by si za daných možností nepřál mít zdravé dítě, když ví, jaké trápení má on sám. Je však nutné zvážit další argumenty (případ Munch), rovněž nelze vyloučit, že změna jednoho genu může vyvolat nějakou řetězovou reakci a že se objeví další problém. Podobných experimentů, zpočátku velmi nadějných, skončilo špatně. Je to do jisté míry hra s ohněm.

Poslední možnost je „free style“, tedy úprava genů jaksi na přání. Už jsem zmiňoval možnost zvrhlé úvahy vládců říší, případně možnost movitých rodičů si de facto objednat budocího mistra světa v čemkoliv. Teorie některých filosofů, že by technický pokrok měl jít ruku v ruce s pokrokem v etice, je bohužel málo naplňována, zde i z důvodů finančního, protože si lze snadno představit, kolik bude stát zrození „nového“ člověka a jak se na tom napakuje firma, která bude podobné služby nabízet. Tady již etici bubnují na poplach.

Ať to dopadne jakkoliv, z hlediska molekulární biologie jsme v přelomovém období, natolik vážném, že se časem bude možná měnit označení počítání letopočtů, kdy zkratka B.C a A.C nebude mít význam Before Christ a After Christ, ale spíše before CRISPR a after CRISPR.

Inspirováno přednáškou Marka Orko Váchy.