Tedy Andula je AN-2, OK-PYA, která se objevila v galerii „planes“ a vzápětí i na mém desktopu. Takže to je viník č.1. A na eifa to můžu svést proto, že jsem se mu pochlubil, že tuhle Andulku znám a že díky „planes“ za fotku. Eifovi to ale nestačilo a myslel si, že bych mohl zavzpomínat.

Tímto tedy končí naděje těch, kteří se těšili na nějaké utajené eifovy hanky-panky a ti se tedy můžou klidně dál věnovat jiné bohulibé činnosti, neboť erotika se konat nebude.
Nejprve jsem mu vysvětlil, proč vlastně nemůžu žádné vzpomínky sepsat; každý podobně postižený ví, že takovéhle vzpomínání se nedá vyprodukovat, to se prostě stane v té pravé společnosti a v tu pravou chvíli.
To se sice nestalo tak úplně, ale trošku jsem byl postrčen malou shodou okolností. Jednou z nich je to, že mi „planes“ (nevědomky) pomohly zkontaktovat se s dávným kamarádem Ivanem (výborným pilotem a instruktorem vrtulníků), kterého jsem naposledy viděl asi před 30 lety u jiného kamaráda na chalupě na krásných Březinách; dneska si spolu povídáme na „Skype“ a vzpomínáme. A je na co.

Tak teď o Andulce a pak ještě druhá postrčující okolnost.

Měl jsem to štěstí, že jsem byl na vojně u VÚ5206 na letišti Čáslav, kde jsem dělal na krásných Mig-15 a na méně krásných Mi-1 a kde byl velitelem letiště otec československého kosmonauta. Kosmonauta osobně neznám, pamatuji jen, když přišel někdy s tatínkem na letiště na kontrolu a v „L-normě“ ještě téměř neviděl přes pult. Jeho otec byl ale prima chlap, na pozdrav odpovídal „dobrý den“ a při předávání Miga před letem místo buzerování vždycky poděkoval.

Nicméně tehdy jsem si myslel, že konec vojny je pro mne i konec mé činnosti kolem létání. Osud se mnou ale měl jiné plány a po různých kotrmelcích jsem (naštěstí pro mne a na neštěstí pro jiné) přistál jako mechanik v Chrudimi. Velkou flotilu jsme neměli, ale já byl šťastný jako blecha. Vlajkovou lodí byla právě OK-PYA, tenkrát ještě v červeno-žlutém nátěru, která byla používaná na výsadky parašutistů. Její posádka byli jedni z nejfantastičtějších kluků, které jsem kdy poznal. Oba Josefové, oba letečtí fachmani a s oběma byla neskonalá legrace. Když jsem se tam už něco naučil (hlavně od nich) a palubní mechanik Joska si občas vzal volno, zaskakoval jsem na jeho místě já (a moc rád). Jen jsem si myslel, že volno si nebral dost často.

Většina veselých příhod má co dělat s leteckou nekázní, ale podle předpisů bývá legrace velice málo. Naše Anka zajišťovala výsadky pro celou východočeskou oblast a jak každý ví, v aeroklubech se létávalo většinou jenom o víkendech. No a na přelety musel být plán a povolení od řídícího vojenského provozu. Jenže ani když u vojáků nelítali ani vrabci, tak to povolení dávali neradi. Nikomu se ale nechtělo zůstávat z domova další noc, takže to většinou pilot vzal na sebe a domů se šlo „pod 50“ (předpokládalo se, nebo dokonce vědělo, že pod 50 m radar nevidí). Při jednom návratu se Andula plížila nad polem, kde družstevnice jednotily (tuším) řepu. Když viděly letět éro takhle nízko, tak zamávaly. Pilot maličko ubral plyn, maličko potlačil a ze slušnosti oplatil pozdrav zamáváním křídly. Ženy nechaly jednocení a mávaly ostošest. Joska na to: „Tak vám se to líbí, hmm?“ Otočil éro, potlačil trochu víc a protáhl to ve 20 metrech. Ženská mávala už jenom jedna. Joska mrknul do zrcátka a procedil: „Tak ty budeš pořád mávat, hmm?“. Znova 180°, potlačil ještě trochu, vrtule jednotila řepu, ženský ležely na zemi, ta nejodvážnější klečela za stromem, který nebyl ani zpoloviny tak silný jak ona. Čelní pohled na téměř po zemí letící dvouplošník a sytý baryton motoru si respekt jistě vynutí. Joska postrčil plyn, udělal stoupavou zatáčku a spokojeně se zeptal: „Copak, že nemáváš?“ a za pár minut posadil Andulu do trávy na LKCR (Chrudim).

Oblíbená činnost byla zkoušet s tímhle letadlem vývrtku. Prostě to nejde. K zbláznění – stáhnout plyn, skoro pádovka, plná noha, Andula se téměř zastaví, pak na příslušné straně vypadne slot, Andula sklopí čumák a zase se hezky rozjede. Někdo vymyslel, že by se mohly přilepit sloty izolačkou, ale naštěstí se to nevyzkoušelo, ani se to nedoporučuje, protože Andul je málo.

Další zábavou byl stav beztíže, kterým se „trestali“ občasní, nic netušící černí pasažéři. Byl to prima zážitek, až na to, že občas šlo „géčko“ do minusu trochu moc a z odvětrání olejové nádrže začal „stoupat“ olej. A ruský MS-20 (myslím, že tak se tomu černému svinstvu tenkrát říkalo) byl tedy materiál! Za studena nemazal, protože připomínal měkký asfalt a když se přehřál, tak se napékal a zase nemazal. Ale po „-g“ zmazal potah letadla pořádně.

Tak to byla troška pro eifa. Současné posádce OK-PYA tiše závidím a přeji jak jí, tak i Andulce ještě „milión hodin“ – pořád ji to, holce, sluší. Rád bych připojil i nějaké fotky, ale bohužel nepřežily má dvě předešlá manželství. Největší rozvodovost je prý v letecké profesi, ale já bych se na to nevymlouval. Když člověk přijde domů a smrdí od paliva, tak některé ženy to vzrušuje, některé vytáčí a podle toho to různě dopadá. První známka přicházejícího průšvihu se projeví, když uslyšíte něco letět, obrátíte oči k obloze a vaše drahá polovička je obrátí v sloup... Balte to nebo se uklidněte, neboť později vám bude zabaleno nebo budete uklidněni stejně.

Foto Tomáš Kverka

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora