„Collinsova nadace“ dokonale zrestaurovala a vlastní několik nádherných historických eroplánů a každoročně s některými z nich v rámci akce „Wings of freedom“ navštěvuje letiště po celých Spojených státech. Při tom provádějí pro zájemce s těmito krásnými letadly vyhlídkové lety. Jedna ze zastávek je právě na „Moffett Fieldu“. Protože vyhlídkové lety vedou převážně přes stanfordskou univerzitu a dále k pobřeží Pacifiku, letouny po startu a právě ve zhruba 270 stupňové zatáčce mi prolétávají téměř nad hlavou.

Ještě jsem nevynechal příležitost se na tyhle skvosty jít podívat zblízka a vždy je to znova zážitek. Tentokrát jsem ale plánoval nejít (je to pokaždé stejně, že aaano?).

B-17 Flying Fortress foto Vít Štorch

Žena mi přišla přidat štrůdl a dolejt kafe zrovna když jsem měl hlavu vyvrácenou nahoru a židli v náklonu. Počkala, až se obloha utišila a navrhla, že bych se měl asi přeci jen jet podívat, „co když tam bude něco nového“. A že kdybych ji vzal s sebou, mohl bych vystoupit v ose dráhy, kde se nesmí parkovat, ale kde jsou éra na finále ve 30 metrech. Tak jsem se opět „nechal přemluvit“ a byli jsme ze dveří. Nejdříve si na éra samozřejmě musím sáhnout zvenku i zevnitř. Parkujeme vedle moc pěkně zrestaurovaného Forda „A“, ze kterého zrovna vylézají „kluci“ asi v mém věku. Řekneme si „ahoj“ zrovna když Liberator za budovou kontrolní věže začíná nahazovat motory. Oba „kluci“ nadskočí a vykřikují: „Juhuuu, to je zvuk, to je muzika, ne jako to hvízdání turbín!“ Já souhlasím, žena se směje a říká něco ve smyslu, že jsme stejně cvoci, ale automaticky s námi přechází do klusu, protože bychom něco mohli prošvihnout. Sledujeme, jak Liberator startuje zřejmě na 60 % výkonu motoru – posádky ta letadla šetří, jak se dá. Teď máme ještě chvíli času. Každé éro dělá 6 letů ráno a 6 odpoledne a lety jsou vyprodané, i když 30 minutové lety nejsou nejlevnější. I když jsem se na B-17 svezl, když jsem před pár lety měl to štěstí, že jsem mohl pomáhat dělat na ní revizi v našem hangáru, tak to stejně láká a jsem v podstatě rád, že je vyprodáno.

B-24 Liberator foto Vít Štorch

V poledni přestávce je možno si prohlédnout interiéry. Přestože fronty pořád nenávidím, stavím se do té „Liberátorové“ . Za mnou stojí dva asi 10letí školáci v maskovacích bundách, kteří se zajímají, kde jsem přišel k tričku s B-17 na zádech. Zjišťuji, že jsou velcí nadšenci a o historii a parametrech přítomných letadel toho vědí daleko víc než já. Vynutí si ode mne slib, že je vezmu do našeho hangáru na SFO a pomalu postupujeme. Náhle mi padá brada, když vidím drobnou blondýnku procházet se po křídle „Liberatora“ a „předstírat“ kontrolu hladiny paliva v nádržích. Myslím si něco o uvolněných předpisech, když člen posádky si může poslat na křídlo přítelkyni. Než se mi podaří vrátit bradu do původní polohy, promeškávám dobré záběry. Potom mi ovšem padá brada ještě jednou a hlouběji, když se od člena posádky dovídám, že tahleta dívenka je Švédka a „Liberatora“ pilotuje, takže procházka po křídle je součást předletovky. V tu chvíli lituji, že jsem se nenarodil ve Švédsku, nejsem blondýnka a nemůžu pilotovat to nádherný éro.

Foto autor

Přede mnou stojí tatínek středního věku, očividně otrávený otázkami svého asi 5letého čipery, proč to éro vlastně lítá a na co je „tamdleto“. Když mu školáci chtějí poradit, tatínek je pošle do háje a leze do éra. Tady nastává zádrhel. Je nutno projít pumovnicí po úzké lávce mezi závěsníky pum. Čipera sebou mrskne a je v přídi letadla. Tatík má ovšem problém, protože zjišťuje, že je širší než mezera mezi závěsníky a nenacpe se tam. Takže se natočí bokem, ale protože je širší i tak, moc to nejde. Synka se snaží dovolat marně, tak se mezi ty závěsníky nacpe – a snaží se tudy nějak propasovat. Ptám se, jestli můžu nějak pomoci a posílá mne do háje taky. Říkám „rádo se stalo“ a škodolibě si ho vyfotím. Podařilo se mu prokroutit se první částí a nějaký dobrák mu přistavil židli, takže mohl z pumovnice vypadnout a zabránit tak přetížení letadla při příštím startu. Čímž jsem se pobavil a byl jsem připraven trošku se vzdělávat. Pročež následuje troška techniky a historie.

Foto autor

Letoun 44-28932 byl vyroben v srpnu 1944 továrnou North American Aviation v Kansas City ve státě Kansas a 3.srpna 1944 předán US Army Air Corps. Namísto nasazení do bitev se stává součástí letového výcvikového velitelství AAF, kde slouží až do konce války. Po válce zůstává ve výcviku a prochází dvanácti různými základnami. V květnu 1959 je letadlo vyřazeno z inventáře USAF jako přebytek. Dalších 25 let létá v civilním nasazení při hašení lesních požárů na severním pobřeží Pacifiku.

V roce 1984 je letadlo převzato Collinsovou nadací a stává se prvním bombardérem 2. světové války, zařazeným do jejích sbírek. V následujících dvou letech je letadlo zrestaurováno firmou „Tom Reilly Vintage Aircraft“. Dalších 10 let se letoun jménem nadace účastní leteckých dnů a různých akcí létaný a udržovaný dobrovolníky z řad nadšenců a veteránů. V roce 1994 odlétá do Houstonu v Texasu, aby se připojil k západní skupině Collinsovy nadace se základnou na letišti Houston Hobby.

Ve snaze uchovat letoun a zbavit jej následků letitého provozu přelétá Nadace bombardér koncem roku 2001 do China, CA na generální opravu k restauračnímu expertu na B-25 Carlu Schollovi ve firmě Aero Trader Inc. Po generálce odlétá B-25 do Midlandu, TX, kde je přelakován firmou AVSource West. Dostává kabát „Tondelayo“, proslavené B-25, který létal s „Létajícími Apači“ 345. bombardovací skupiny, 500. bombardovací squadrony, 5. Air Force v oblasti Pacifiku proti cílům na Nové Guinei.

Jako „Tondelayo“ byl B-25 původně pojmenován posádkou por. Ralpha Wallace podle filmové postavy Hedy Lamarr z filmu „Bílý náklad“ z roku 1942. Příběh „Tondelayi“ během mise 18. října 1943 je jedna z ukázek soudržnosti, vytrvalosti a odvahy posádek bombardovacích letadel během války. Toho dne byla 500. bombardovací squadrona čtvrtou squadronou 345. skupiny, útočící na zásobovací lodě ve Vunapope blízko Rabaulu. Kpt. Lyle Anacker pilotoval B-25 „Snafu“ a ve formací s ním byli por.Wallace s „Tondelayo“ a por. Harlan Peterson s další B-25 „Sorry Satchul“. Kulometnou palbou v nízkém letu za sebou nechali tři zničené lodě a útok byl považován za úspěšný. Ovšem jen do doby, než na ně zaútočili čekající pomstychtiví stíhači. „Sory Satchul“ po zásahu do levého motoru musí nouzové přistát. „Tondelayo“ chytá šrapnel do pravého motoru, který musí být zastaven a vrtule zapraporována, protože vibracemi je málem utržen od křídla.

Anacker a Wallace v těsné formaci zamířili domů. Při přeletu Gazelího mysu dvě osamělé B-25 přepadá 40-50 japonských stíhačů. Zhruba 75 minut kpt. Anacker a por. Walace a jejich posádky bojují o své životy. Během útoku dochází střelivo v hřbetním střelišti. Posádka se snaží vyrovnat nápor tím, že oba boční střelci se střídají v přinášení nábojových pásů od předního kulometu, obsluhování svých bočních a všichni střídavě objímají rukama přestřelenou palivovou trubku, aby jim palivo vydrželo až domů. „Snafu“ kpt. Anackera je rozstříleno natolik, že musí dokulhat ke břehu a přistát na břicho. „Tondelayo“ stále letí; v 10 metrech na jeden motor a stále odráží nápory Japonců, jejichž nejmíň čtyři stíhačky nestihly z náletu vybrat a nabraly si vodu. Pět jich sestřelil sgt. John Murphy z hřbetního kulometu a ostatní opustily bojiště. „Tondelayo“ dokulhala na základnu v Kirwine, kde přistává. Za téměř neuvěřitelný čin je celá posádka odměněna „Stříbrnou hvězdou“.

„Tondelayo“ dostala nové právě křídlo, motor, rádiové vybavení, vrtulový list, nespočetné záplaty a začala znovu létat.

North American B-25J Mitchell sériového čísla 44-28932 „TONDELAYO“:
Rozpětí: 20,60 m
Délka: 16,13 m
Výška: 4,97 m
Prázdná hmotnost: 8 836,00 kg
Max.vzletová hmotnost: 15 876,00 kg
Max. rychlost: 438 km/h
Dostup: 24 200 stop
Motory: 2 x “Wright R-2600-92” každý o výkonu 1700 koňských sil
Výzbroj: 10 půlpalcových kulometů
Posádka: 4 – 6

B-25 Mitchell foto Vít Štorch

Je to vždy stejný pocit, který je těžko popsat, když mám možnost mluvit s posádkami těchto velkolepých mašin nebo s veterány, kterých je každým rokem méně. A je jedno, jestli je to setkání při akcích, jako je tato, nebo v leteckých muzeích. A vidět, jak bývalého člena posádky v parádní uniformě přiveze příbuzný nebo přítel k eroplánu na invalidním vozíku a on pohladí potah a nemá jiná slova než pochvaly a respektu, to je silný a nezapomenutelný zážitek. V tehdejší době vrcholová technologie, ale pořád to byly až 11hodinové mise, létané v těsných formacích, nepřetlakovaných kabinách v teplotách hluboko pod nulou. Kdykoliv mám možnost tyto skutečně hrdiny poslouchat, tak mi vždycky tak nějak „ztěžknou boty“ a drží mne u země.

A s takovým pocitem (a s troškou závisti k nynějším posádkám, i když dobrovolnickým), jsem odjel domů a v neděli si u snídaně opět vyvracel hlavu.

(Pozn. red.: o letadlech uvedených typů se můžete dozvědět více na stránkách Military.cz)

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora