VE VZDUCHU: Další povídání o Andule
S Milošem jsme si dali ještě po panáku, Štefa přetrhl šek na zálohu a uvolnil skript pro vás, přátelé. No a tak sice zůstanu nadále chudý, Andula nebude filmovou hvězdou, ale hlavně nám bude připomínat ty hezké chvíle, prožité v partě bláznů vzduchem chlazených.
A kde byla Andula, byli i parašutisté, výsadkáři, zkrátka paragáni, což možná taky - přeloženo do jiného jazyka - znamená kaskadéři. Moc lidí tenhle sport nechápe, já sám mám určité výhrady k vyskakování z úplně dobrého a perfektně fungujícího letadla. Ale lidé jsou různí. A tihle lidi byla tedy banda - kluci i děvčata bez rozdílu, nebojácní, obětaví, kamarádští. Milovali svoji Andulu, protože jim věrně sloužila.
Občas ji bylo potřeba zbavit nánosů prachu a MS20. Stačilo, aby borťák Pepa zavelel. Parta nastoupila, Pepa rozdělil rajóny a všichni s láskou mydlili, utírali a leštili. Pepa jenom dohlížel. Když se mu něco nezdálo, zapálil si cigaretku, zamžoural skrz kouř a pronesl: „Tak dámy a pánové, takhle by to tedy nešlo. Co by tomu řekli soudruzi v Moskvě? To se musí blejskat jako psovi koule.“ A blejskalo se. Pak se Andula zatlačila na své místo v hangáru – vojátka se mimo Josky nemohl nikdo jiný dotknout, protože kdyby někdo Andulu jenom škrábl, byl by na místě ukřižován.
Ilustrační foto: Zdeněk Vrba
Jak říkám parta obětavá. Jakmile ale byli ve svém živlu, tak to někdy vypadalo, že tento sport na nich nechává trvalé následky a ty neustálé dopady jim mění mozek na želé. Parta se neustále měnila, neboť kdo byl panenka, srab nebo jiným způsobem křivý, byl odvelen. Byli mezi nimi takzvaní branci, kteří se připravovali na vojnu a seskoky měli úplně nebo částečně hrazeny (myslím) armádou, potom výkonní sportovci (i reprezentanti), kteří také měli určitě seskoky zdarma v rámci tréninku, a potom nadšenci, kteří skákali jen pro radost a protože to byl zážitek. Ti si ty seskoky platili a tvrdě vydělávali korunky různou činnosti v Aeroklubu (co jsem to říkal o tom želé?).
Pamatuji jednoho brance (škoda, že už nevím jméno), jehož první seskok se povedl jenom částečně. Několik prvních seskoků bylo (a snad i je) „na statiku“, což znamená, že padák je vytažen lanem, které je připevněno v letadle a parašutista se nemusí o moc starat. A tak se stalo, že když dorostenec vyskočil, lano se jenom uvolnilo z gum obalu padáku, pak se projevila malá chybička v balení, obal se neotevřel a skokan plápolal za Andulou. Pepa to samozřejmě viděl ve zpětném zrcátku, plynule přešel do mírně levé zatáčky a instruktor s borťákem táhli nešťastníka zpátky do letadla, připraveni ho křísit. Když se objevil ve dveřích, prstíky se držel rámu, oči jako tenisáky, a ječel: Vy ku*vy, ale dneska mne ještě musíte nechat skočit!!!! To bylo dost i na instruktora.
Ilustrační foto: Jiří Šíma
Další nezapomenutelný člen byl Franta, výkonný sportovec, vojenský parašutista, seskoků mraky a od těch seskoků kolena rozsekaná na sxxxxy (pardon, na šrot). Při jakýchsi závodech na přesnost přistání si kolena stáhl obinadly s ledem, do letadla ho nesli dva kolegové, protože nemohl jít po svejch. Z éra ho vyhodili, nad zemí mířil nohama na nulu, řval bolesti už předem (a řval velice sprostě) a když tu nulu trefil, tak omdlel. Tomu říkám obětavost (jak to bylo s tím želé?). Na stupně vítězů ho už zase nesli a byl to vlastně první prototyp „židle vítězů“.
Osobně jsem měl možnost se blíže seznámit se skákáním díky hecování. Z Chrudimi jsme jezdili jednou měsíčně do Hoříc na porady a pro výplaty. Já jsem tehdy pořád těžko chápal, že mě nechají dělat na letadlech a ještě mi za to platí (život je krásnej). Jezdívali jsme sanitkou Š1201 v kamuflážní barvě. Byla to zajímavá barva, nejspíš aby sanitku nebylo vidět v prachu nebo špíně. Srovnalo se nás tam šest a jediné místo k sezení měl řidič. To ovšem na zpáteční cestě byla nevýhoda, protože si nemohl dát pivo v hospodě „U Rumcajse“. No a po pivě nebo dvou se to potom jelo lépe, „mazáci“ vyprávěli a já si připadal jako malej kluk, když mě tatínek vyprávěl pohádky. No a jednou jsem neprozřetelně otevřel pusu a nějak jsem „znesvětil“ parašutisty. Jako vždy s námi jel i instruktor paraodboru Ota a doporučil mi, ať to zkusím a pak mluvím. Místo abych sklapnul, tak jsem se štrejchoval, že samo, kdy bude chtít. Samozřejmě jsem byl přesvědčenej, že mne nikdy skočit nenechají, protože předpisy a prověrky a školení a a ještě něco, takže jsem se nic nebál a hecování pokračovalo. Došlo to tak daleko, že jsem pod dohledem zabalil padák, půjčili mi kombinézu, přilbu, navlíknul jsem se do toho a nastoupili jsme do Anduly. Ostatní paragáni se tvářili jakoby nic, já taky - jen jsem byl zvědavej kdy mi řeknou: „Tak neblbni, víš přece, že to nejde“ (a já budu hrdina). Andula nastoupala, seděl jsem hned u dveří, Ota mi zkontroloval statiku, neohroženě stojím u dveří a čekám na „Tak neb....“ Místo toho Ota zařval: „Vpřed“ a byl jsem venku. Je to k neuvěření, co věcí člověku proběhne hlavou ve zlomku vteřiny; nejdřív jsem znovu prožil svůj krátký život, několikrát zavolal maminku, jenom jsem si nemohl vzpomenout, jak se jmenuju. Pak jsem myslel, že jsem v nebi, protože bylo absolutní ticho. Pak ale zapracoval pud sebezáchovy a vybavilo se mi, co se má dělat dál. Nejdřív otevřít pevně semknuté oči. Počítat 1-2-3, podívat se nahoru a zkontrolovat vrchlík padáku. Kdyby nebylo statiky, tak jsem nedošel ani k tomuto úkonu. Nicméně počítám, kouknu nahoru a vidím - zem. Kouknu dolů a vidím - vrchlík padáku. Když totiž zoufalec opouští bezpečí letadla, tak pilot stáhne plyn, aby tu pecku tomu nešťastníkovi trošku zmírnil. Když ovšem Ota vyrazil z Anduly mne, tak dobrák Joska „ze známosti“ vrazil plynovou páku až ke karburátoru. Proto jsem nevypadl plavně a důstojně, ale něco jako dvojitým Lutzem. Nohy vymotat že šňůr nebyl problém. Když jsem visel v řádně svislé poloze a hrdě se rozhlédl, s hrůzou jsem zjistil, že nevidím letiště. Nejdřív jsem se lek, že kluci se rozhodli emigrovat a mne vyhodili ještě na „přátelské“ straně, ale to jsem rychle zavrhl a lekl se podruhé, že mne vyhodili kdovíkde a když mne náhodou nezatknou četníci, tak budu volat na letiště a poníženě prosit, aby pro mne přijeli maskovanou sanitou. Smutně jsem svěsil hlavu a co nevidím? Tedy vidím - letiště je přímo pode mnou a já se snáším rovnou na písek. Honem si vzpomínám, že mám padák taky řídit. Kdo si ty padáky pamatuje, tak si říká: „No jasně, řídit.“ Ale snažím se a zuřivě tahám za šňůry jak za splachovač a .... nic se neděje, jen krásné přistávám v písku asi metr od nuly. Jsem u vytržení, vyvlíkám se s padáku a utíkám k ostatním. Vykřikuju: „Viděli jste to? Sem seskočil a trefil se do kruhu!!!“ Slova uznání: „No jasně.... z Anduly jsi vypadl jako ožralej z hospody, do kruhu tě trefil Ota a kdo myslíš, že za tebe bude sbirat ten padák?“ Moje nadšení ani trochu nezchladila a těšil jsem se, jak přijedu večer domů a pochlubím se ženě. Už ji vidím, jak chodí po sousedkách a chlubí se jim, jakýho má za muže hrdinu, kterej skáče padákem z letadla. Jooo, po sousedkách sice chodila, ale s trochu jiným komentářem. Já jsem se dozvěděl, že jsem cvok a jestli si myslím, že mne bude vozit na vozejčku, až si nabiju hubu, tak to se teda pletu.
Skočil jsem si ještě jednou, ale to už nebylo tak prima. To první přistání bylo měkoučké, protože to bylo do písku a dělal jsem, co mi bylo řečeno - parakotoul (tedy pokus o něj). Při druhém seskoku jsem se rozhodl „že jim ukážu“ a ustojím to – byl jsem zkrátka mazák. Vyskočil jsem (mám dojem, že tentokrát dobrovolně), tentokrát bez salta, krásné ticho, přeju si, aby to trvalo hodně dlouho, ale musím „pracovat“. Letiště jsem našel hned zase přímo pode mnou. Ze všech posledních sil tahám za splachovadla a padák mě veze kam chce. Vzdávám řízení a soustřeďují se na „ustátý“ dopad. Musím upozornit, že rozdíl tvrdosti mezi pískovým kruhem a uježděnou přistávací drahou je značný (ještě, že jsme neměli asfalt nebo beton). A já netušil, že budu provádět Rockwellovu zkoušku tvrdosti bez jakýchkoliv přístrojů. Samozřejmě jsem to neustál. A pecky přicházely v pořadí paty, kostrč a – protože přilba byla těžká – ještě jsem nosem řachnul do záložáků na břiše a přilba mi odřela uši, když, pořád zapnutá, odletěla. (Co jsem to říkal o tom želé??) Tentokrát jsem už nadšeně nic nevykřikoval a snažil jsem se zneviditelnit a kdyby to šlo, tak jsem se vracel na letiště přes Slatiňany. Všichni se tvářili jakoby nic, už jsem doufal, že si ničeho nevšimli, když se Míla Š. uchechtl a povídá: "Nabil sis p*del, co? Až tady jsme slyšeli, jak to zazvonilo." A přestože ta banda paragánská si ze mne mohla škodolibě utahovat do nekonečna, tak asi tak za rok si na to nikdo ani nevzpomněl a já se poučil, ze hecovat se v některých společnostech prostě nemá. Pořád jsem měl jeden seskok k dobru, ale ne z Anduly, ze které se vystupovalo téměř jako z autobusu, ale z L-60ky „Brigadýr“. Tam se ovsem muselo vylézt z kabiny, stoupnout si na stupačku a pak se pustit křídlové vzpěry. Jenomže vystoupit z perfektně dobrého letadla? To po mně nikdo nemůže chtít.
Ilustrační foto L-60 Brigadýr
Tolik tedy vzpomínání na časy s Andulou pro eifa a za pár dní se všichni milovníci starých, krásných letadel a mladých, krásných žen mohou těšit na „životopis“ dalšího bombardéru ze skupiny, zmíněné v minulém povídání.
(Předchozí část: Začala to Andula)
Převzato z Planes.cz se souhlasem autora