"Tam, kde končí lidská blbost, začíná vojenská genialita!" říká staré české přísloví. Za více než čtyřicet let mého letištního života jsem měl několikrát tu čest potvrdit si pravdivost tohoto pořekadla.

Naposledy to bylo docela nedávno. Měli jsme noční a mladý kolega jel kolem druhé hodiny ranní k letadlu. Za chvíli se vrátil a povídá: "Ti modráci (letištní ochranka) se snad zbláznili, sakra, kde mám řidičák?" "Co se děje?" "Ale nenapadlo mě nic blbějšího, než když jsem vyjel k letadlu, tak jsem celou cestu couval až na stojánku 24 a oni tam za mnou přisvištěli a dali mně dejchnout, že musím bejt ožralej, a teď, když nic nezjistili, tak chtějí řidičák!" "A proč, proboha? Že jsi na liduprázdném letišti couval? To je trestné?" "Prej jsem jel nebezpečně!" Vzal si doklady a jel zpět na stojánku 24, kde na něj ti odvážní chlapci čekali. Druhé auto ho doprovázelo, inu nebezpečný zločinec!

"Pánové to je výzva! Musíme jet udělat denní ošetření na WGX a GEA, a tak mám dojem, že tam budeme muset couvat!" A tak vyjelo od nás pozadu pět aut. Jeli jsme krokem, abychom nikoho a nic neohrozili, ale kromě sov a divokých králíků se na letišti nic nepohnulo. Projeli jsme kolem ochránců letištní bezpečnosti pěkně pozadu. Těm málem vypadla čelist. Mám dojem, že tak nějak musela vypadat Lotova žena! A tady byla hned v několika vydáních! Nechali našeho ubohého mladého kolegu stát a vyrazli za námi k hangáru F. Tam nás začali perlustrovat: "Co to jako mělo znamenat?" "A co jako?" "Proč jezdíte pozadu?" "A to se nesmí? Máme tady čirou náhodou jeden výtisk letištního dopravního řádu a o tom, že se nutně musí po letištních komunikacích jezdit popředu, tam nic není. No, možná,že jsme to přehlédli, ale jestli to tam je, tak nám to prosím najděte!"

Dva ochranáři byli neuvěřitelně komisní a třetí se evidentně bavil. "Jeli jste nebezpečně!" "Jak nebezpečně? Nepřekročili jsme povolenou maximální rychlost, nikoho jsme cestou nepotkali, teda nepočítáme-li dva ježky a jednoho králíčka a těm jsme se vyhnuli." "Musíte se podrobit dechové zkoušce!" "Dovolil bych si poznamenat, že správně musíte říct: Jste ochotni podrobit se dechové zkoušce? Ano, jsme a teď nás už nezdržujte, my tady máme práci!" V půl třetí ráno i těmto akcechtivým panáčkům docházely baterky, a tak se to nakonec omezilo na kardinální otázku: "Můžete nám vysvětlit, proč jste jeli všichni pozadu?" "Protože pojedeme za chvíli zpátky!" "A neděláte si z nás náhodou srandu?" "No to taky, v půl třetí ráno na liduprázdném letišti řešit, proč lidé jezdí po ploše pozadu, je také trochu pitomost, že?" Ten, který se celou dobu tvářil, že to pochopil, to ukončil: "Voni viděli vašeho kolegu na kamerách, jak couval, a poslali nás za ním, tak jsme museli něco udělat. Mějte se, dobrou!"

Foto: WOM, planes.cz

Připomnělo mi to, jak za vlády jedné strany náš kolega Pepa Klimša čekal na přílet letadla. Protože letadlo po letu končilo a tahalo se do hangáru, tak se muselo zabalit, to znamená dát kryty na vstupní hrdla motorů a snímače statického a dynamického tlaku. Proto si vzal vysokozdvižný vozík. Čekal na letadlo dlouho, a tak ho napadlo dát kola do plného rejdu, nohy si opřít o palubní desku a jezdit na volnoběh pomalu dokola. Když tak kroužil asi deset minut, přiřítil se k němu nepříčetný estébák v hraničářské uniformě a začal na nebohého Pepu řvát: "Co tady vyvádíš?" "Jezdím dokola!" To ho vytočilo ještě víc: "A proč jezdíš dokola?" "Kdybych jezdil rovně,musel bych držet volant, ale takhle nemusím." To znělo logicky. Při tom Pepa stále kroužil a maličký major celý rudý za ním klusal. "Okamžitě přestaň kroužit, nebo ti z toho buldíku pomůžu!" To už bylo na Pepu moc, jeho otáčkoměr se pomalu blížil k červenému poli, normálně se dokázal vytočit i sám a ještě si přidávat plyn, ale tento zmetek ho vytočil na první škrtnutí na doraz. Dal nohy na pedály a ruce na volant, přidal plyn a odjel k nám do prďárny. "Ten Frankfurt si chyťte sami, kašlu vám na to, dokud tam bude ten prťavej věčně ožralej major, já na plac nejdu, ten je schopnej člověka zastřelit, magor!" Pak nám vylíčil, jak kroužil za jarního sluníčka na stojánce 17 a čekal na mašinu a jak se vyřítil z auta tento ochránce socialismu a začal na něj ječet. Čekali jsme, že za chvíli k nám ten cvok vletí a začne vyhrožovat, ale nejspíš a naštěstí jeho nadřízení pochopili, že to přehnal, tak to nechali plavat a když jsem Pepu vystřídal a přijel k mašině,byl tam úplně jiný ideologický ochránce a ten mne ignoroval, vzal z letadla západní noviny, protože abychom nebyli ideologicky nahlodáváni, ukradl pivo a džusy, projel zbylá jídla a odjel, což byl jejich koníček, prostě tehdejší klasika. O kroužení nepadlo ani slovo.

Mezi těmito dvěma příběhy je víc než dvacet let, ale na druhou stranu je vidět, že v zelených mozcích se toho zase tolik nezměnilo, tehdy se nesmělo kroužit s destou v rámci ochrany socialismu, teď se nesmí po letišti couvat jako ochrana proti terorismu, když už jsme se se socialismem definitivně rozloučili. Bývalí estébáci, kteří nás tehdy srdnatě bránili, si užívají své "zasloužené" výsluhy a důchody, ale dorostli nám zaplať pánbůh noví ochránci momentálně nevím čeho…

Jednou na Starém letišti čekali na nějakou delegaci ze sovětského Ruska. Pečlivě natáhli rudý koberec, plocha letiště byla pečlivě vymetená. Potřeboval jsem naplnit dvoustovku, kterou jsem měl zaparkovanou před hangárem A. Čekal jsem na cisternu. Po dráze z Nového letiště jela stará Tatra 111, cisterna, která tehdy rozvážela letecký benzin. Koukal jsem, jak se nezadržitelně blíží k nataženému rudému koberci. Za volantem seděl Standa, fajn kluk, který měl jednu vadu: měl brýle se skly jako dna od jogurtů. Koberec samozřejmě nevnímal a řítil se ke mně. Mne viděl, já jsem na něj mával, protože některé Moravy jsme měli na kruhu před hangárem C. Byla to heroická doba, mně bylo dvaadvacet, plniči Standovi o něco víc. Standa jezdil strašně rád rychle. Tatru si upravil, že běhala jak závoďák. A tak vzduchem chlazený dvanáctiválec pískal jak tryskáč. Policajt uskočil na poslední chvíli, po Tatře zbyly na rudém koberci dva černé pruhy od pneumatik nasáklých ropnými produkty. Standa se ještě stačil vyklonit z okna a zařval na vyděšeného policajta: "Napiš si Ježíškovi, vole!" Protože hned potom přiletěl čekávaný soudruh Brežněv. Stačili ještě koberec obrátit. Standa naplnil letadlo a rychle odjel za hangár C, kde se schoval. Protože policajti měli jiné starosti, prošlo mu to.

To bylo několik zkazek o problémech mezi bezpečnostními orgány a zaměstnanci, mnohdy mají groteskní nádech.