Známý fotograf letadel Míla Daniel mě vždy šokoval pořádkem, v kterém má svůj archiv fotek. Kdykoliv jsem od něj nějakou fotku potřeboval, během několika minut jsem ji měl. Já když nějakou fotku hledám, většinou vyplave až ve chvíli, kdy ji nepotřebuji. Kolikrát jsem si říkal, že si konečně musím udělat ve svém archivu pořádek. No jo, pořádek, ale za čtyřicet let nepořádku? Když jsem odevzdával do tisku druhou knížku o letadlech, volal mi nakladatel, že ta a ta fotka je v malém rozlišení, jestli bych je nemohl znovu naskenovat. Jemu se to řeklo, ale když jsem fotku nenašel na Smíchově, sedl jsem do auta a jel do Dejvic. Tam jsem se hrabal v krabicích a když jsem našel žádané, odvezl jsem to na Smíchov, kde jsem to naskenoval a odeslal. Pak se ale objevil mail, že ještě tady tu fotku a tady tu, takže jsem jezdil v noci mezi Smíchovem a Dejvicemi jako jojo. Již tehdy jsem si řekl: A dost! Jenže čas plynul a já se na to zase vykašlal.

Když na mě při pořádání knihovny odkudsi vypadly fotky, které jsem dělal na začátku devadesátých let, vzpomněl jsem si na slib daný sám sobě a začal je skenovat. No a při pohledu na ně se mi začaly vynořovat příběhy, a nejenom příběhy, ale i pocity.

Na začátku devadesátých let byla naše republika pro lidi ze Západu exotická země, a tak nastal cestovatelský boom. British Airways uspořádaly několik letů do Prahy s vlajkovou lodí své flotily, nejkrásnějším ptákem, který kdy vzlétl, s Concorde. Do Prahy přiletěl mechanik, který nás s Láďou zběžně zacvičil do problematiky průletů tohoto zvláštního a výjimečného letadla. I když s námi byl na ploše Ruzyně a dozoroval nás, bylo tam práce víc než dost. Jenom letadlo natankovat byla věda! Concorde neměl automatické plnění a panel plnění připomínal téměř palubní desku. Je to spousta let a člověk si už všechno nepamatuje, ale vím, že tam bylo dvanáct nádrží, které se přepínaly podle tabulky a pak se ještě palivo rozčerpávalo. Bylo to docela náročné. Proti tomu plnění Tu-134 byla brnkačka: malá, střední, velká a malá-velká. To byly tři spínače na plnicím panelu a čtvrtá možnost „malá-velká“ bylo zapnutí spínače „malá“ a „velká“ najednou. Nepamatuji si už objemy jednotlivých poloh spínačů, ale u tohoto letadla se nikdo na nějaké to kilčo neohlížel. Ani dvaašedesátka nebyla zrovna na nějaké to kilo navíc choulostivá, naopak, každé kilo paliva bylo vítané a naši orlové rozhodně nebyli zrovna upejpaví. Na New York (ach, kde ty loňské sněhy jsou!) se to dávalo „po špunty“, devadesát tun paliva u „emky“. To pak mašina stála na prahu dráhy jako chcíplej pták a v New Yorku se báli, aby je nenechali dlouho holdovat.

Velká žízeň byla vlastnost všech letadel made in SSSR. Tradovalo se, že jednou na lince do Bombaje se do kabiny Tu-104A před přistáním přišla podívat posádka Pan Amu. „Co létáte?“ „Nové sedm set sedmičky, jsou to dobré mašiny, tedy ty poslední dash three hundred, mají dmychadlové motory a velký dolet. Můžeme s vámi být v kabině na přistání?“ „No jistě, proč ne?“ „Co vám tady svítí? Nejsou to nádrže?“ „Jo, jsou, jsme už na suchu.“ Američani znejistěli a dost dobře nechápali klid posádky ČSA. Kapitán i druhý pilot klidně pokuřovali a letadlo sestupovalo na přistání. Všechny nádrže už svítily červeně. „Co budete dělat, když vám dají opakovat?“ „Nic, my nemůžeme opakovat, my létáme na první dobrou!“ Po přistání se Američani rychle rozloučili a opustili kokpit „bojového stroje“. Ještě v gejtu si třesoucíma rukama zapálili cigarety, aby se uklidnili. Žíznivé Mikuliny dělaly z letu tůčka skutečné dobrodružství a delší lety byly oblíbené zejména členy Spolku přátel bezdechého vzrušení.

Staré „tupláky“ se plnily klasicky pistolí z horní strany křídla, žádné tlakové plnění, nic takového. Jednou se jeden chlapec tmavé pleti v Dillí zamyslel a zapomněl vypnout plnící pistoli, nádrž přetekla a tekoucí palivo z křídla steklo na pozemní zdroj elektrického proudu, vše vzplálo a tůčko OK-LDB lehlo popelem. Nikomu se nic nestalo a společnost Shell tehdy zaplatila nové letadlo. Vysoká spotřeba a nízká životnost motorů první generace nebyly ničím zvláštním. Stočtyřka měla ještě jednu slabinu - pneumatické brzdy. Ty se nesměly přehřát a pakny jak u náklaďáku také moc nevydržely. Nicméně naši orlové používali padáky minimálně. Dokázali „tuplák“ ubrzdit, aniž by museli vyjíždět hasiči pro padák. To ljotčiky z balšoj strany sovětov, ti házeli padáky vždycky. V tomto „zvyku“ pokračovali ještě na stotřicetčtyřkách, kde byly už normální účinné brzdy, ale krátké verze neměly na motorech D30 reverzy.

Na fotce na Planes.cz je vidět, jak Tatra 141 táhne k hangáru E Tu-104A OK-LDA. Za vytaženou ostruhou jsou otevřená dvířka schránky padáku, posádka tedy při přistání házela padák. Manipulace s padákem byla také dobrodružná, zejména když byl špatně zabalený nebo když člověku vyklouzl z ruky a on ho chytil za odjišťovací jehlu, pak už nic nebránilo padáku podívat se na vzduch. Již jsem popsal, jak se otevřel Pepovi padák, ale to nebylo jeho blbostí, ale vina ruského mechanika. Pepa Klimša byl naopak jedním z mála, který to bezvadně uměl a dokonce to i rád dělal! Padák byl dost těžký a než se v gondole zajistil, musel ho člověk držet nad hlavou. Málo místa pro dva, velká váha pro jednoho!

Tupláky vzal čas, malé sto třicet čtyřky snad nejsou ani v nějakém našem muzeu. Na Výcvikovém středisku ČSA je odříznutá kompletně vybavená příď a pan Tarantík někde zachránil čumák Tu-134, ale bohužel zcela vybrakovaný. Jedna je v Budapešti na letišti. Malév se zachoval ke svým strojům vděčněji než ČSA. I když docela nedávno to vypadalo, že osud jejich sbírky bude také zpečetěn. Vím, že jedna stála v areálu výcvikového střediska Interflugu v Berlíně. Když areál určený pro výcvik posádek z celé RVHP přestal po sjednocení Německa fungovat, koupila ho firma Hydros vyrábějící hydraulická zařízení, mimo jiné i oje pro vlekání letadel. Viděl jsem fotku dvaašedesátky a stotřicetčtyřky, které tam stály v „nových“ modrých barvách nového majitele. Jestli ta letadla existují dodnes, nevím. Il-62 někam odtáhli a osud „krátké“ Tu-134 je neznámý.

Na Tu-134A jsem si vzpomněl, když jsem skenoval fotku. jak stojí na pojížděčce před dráhou 24 Boeing 737 a Tu-134 ČSA. Bylo to na začátku devadesátých let, když ještě aerolinka provozovala oba typy. Další fotka, která mě donutila zavzpomínat je fotka Concorde před Airbusem A310 ČSA. Fotku jsem si dovolil nazvat „Všechno je v háji“, tedy upřímně: já to nazval trochu expresivněji, ale Planes.cz jsou slušný server. Dálková flotila a lety do Ameriky i supersonický Concorde patří, bohužel, historii. Posádky supersoniků buď odešly do penze, nebo dosluhují na „obyčejných“ letadlech. Nevím, jestli se podaří britsko-francouzský pokus o vzkříšení jednoho Concorde do letuschopného stavu. Při ekonomických problémech, jaké má provoz Vulcana, to vidím spíš černě. Rozhodně by to nemohl být ten kus, který stojí léta na Heathrow (G-BOAB), který neprošel ani poslední přestavbou a generální opravou po katastrofě F-BTSC. Co se týče náhradních dílů, to by neměl být problém. Nakonzervovaných Olympusů, hydraulických komponentů, avioniky a sedaček různých verzí je plný hangár v Brooklands. Když BA rozdala své Concordy po různých muzeích, na kolébku britského letectví nezbylo, a tak se smiloval výrobce a věnoval do Brooklands první sériový stroj G-BBDG, který letěl prvně v lednu 1974 a byl po nalétání 1282 hodin uložen v dubnu 1984 v továrním hangáru „202“. British Airways věnovala muzeu všechny náhradní díly, které měla. Když jsem viděl tu horu beden, mám dojem, že by se z toho dal postavit ještě jeden Concorde. V současné době brooklandský Concorde vypadá lépe než nové letadlo!

A tak se člověk probírá fotkami a má dojem, že to bylo nedávno. Nedávno bylo, když jsme se synkem stáli u dráhy letiště JFK a čekali s fotoaparáty připravenými na přílet nadzvukového ptáka. Dispečer, který nás vzal autem k dráze (dnes absolutně nemyslitelné) tvrdil, že podle rádia bude sedat určitě na dráhu, u které jsme stáli. Teprve když Honza dětským hláskem zahlásil: „Jé tatí, támhle jede divné letadlo!“ jsme zjistili, že nám Concorde sedl za zadkem… Na druhou stranu jsem si vyfotil Jumba, DC10 a TriStary, které dnes jsou nejspíš ve šrotu. A tak jsou dnes velkou raritou Il-18 a Il-62, za časů mého mládí to byl Boeing 707 a DC8. Všechny tyto stroje jsou dnes v pánu. V Cossfordu sešrotovali Boeing 707-400 British Airtours, který si pamatuji, že tam přiletěl, stejně tak i Short Belfast a VC-10. Naštěstí první Comet Mk 1 a první Vickers Viscount tam jsou stále.

A tak jsem si opět slíbil, že si fotky oskenuji a zařadím. Tentokrát to i dodržím!

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora