Má-li člověk dlouhou chvíli, vymýšlí ptákoviny. Také se říká, že hra předchází činy. A tak se stává, že v seriózním oboru jako je letectví se vymýšlejí ptákoviny. V dobách dávno minulých v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne byl provoz na Ruzyni velmi slabý, a tak se naskýtal prostor ke krácení dlouhé chvíle.

Jeden můj kolega, nevelký vzrůstem, je známý a hlavně byl proslulý vymýšlením siláckých kousků. Vzniklo to většinou asi takto: „Pánové, to je prd, to já….“ A už to jelo. Říkalo se mu Ojopito, ani už nevím proč. Jeho vynálezem a zkouškou mužnosti byl „Ojínkův trojboj“. Ten se na rozdíl od jiných „železných mužů“ a podobných soutěží a závodů, skládal... Vlastně, ještě ne. Musím to uvést: Jak jsem řekl, Ojo je malý vzrůstem, ale netrpí rozhodně napoleonským komplexem. Nikdy nikoho nechtěl řídit ani nikomu velet. Naopak, je to bezvadný kamarád, který se zamlada vyžíval ve vymýšlení siláckých kousků.

„Pánové, měl jsem jednu holku v Plzni, no vona byla vdaná, a tak jsem tam mohl jenom když von nebyl doma. Jednou mě zavolala, že odjel, ale že se v noci vrátí. Sbalil jsem to tady na letišti, chápete, musel jsem, sedl jsem na mašinu a za padesát minut jsem byl už u ní v Plzni v posteli. Ano Praha - Plzeň za padesát minut! Vy mi to nevěříte?“ Dlužno podotknout, že to bylo v sedmdesátých létech, když ještě neexistovala dálnice a Ojo měl Jawu 350. No a první disciplína v Ojínkově trojboji byla na světě.

„Vy jste všichni srabi, hele ještě teď přehodím tenisákem věž (myšleno tower pražského letiště, výška tuším sedmdesát metrů)!“ No, to se musí vyzkoušet, ne? Když se otevřelo třetí okno, do kterého se trefil, protože to byla okna v posledních patrech, začali jsme tušit, že to přehodí. Další disciplína byla na světě.

„Kdo nikdy nebouchnul pytel od cementu, planě žil!“ „Pytel od cementu, jo?“ „Jo, obyčejný pytel od cementu a bouchám ho lopatou, to bys slyšel ty rány!“ No a byla tady další disciplína.

První část trojboje nikdo nezkoušel, protože jsme věděli, že Ojo je dost velký cvok na to, aby to skutečně ujel. Když jde o dámu, nenechá ji nikdy dlouho čekat. Ale další disciplíny jsme chtěli vidět na vlastní oči. A tak jednou při noční Ojo prohlásil, že už má dost natrénováno a tak až odletí pošty, tak jdeme před věž a uvidíme, kdo se bude smát naposledy.

Pošty odletěly a nastala půlnoc. Zatímco teď nám vedení vždycky nějakou práci najde, aby se nám nezkrátily žíly, abychom se mezi Hurgádami zbytečně neflákali, tak tehdy jsme měli volno, než se kolem třetí pošty vrátily. Shromáždili jsme se před budovou posádek a šli s Ojem na druhou stranu, kde stával „dřevák“, dřevěná bouda s občerstvením. Bylo to sice o trochu výš, ale i tak správní budova Řízení letového provozu je sakra vysoká! Ojo měl pět tenisáků a sázka zněla, že alespoň jeden musí přelétnout. Je to kluk samý sval, neustále posiloval, hrál závodně ping pong, prostě byl to sportovec. Vzal tenisák, rozeběhl se a hodil. Míček se odrazil od okna v posledním patře: „Co zase blbnete, vy idioti, to si ani nemůžeme v noci odpočinout?“ „Prosím vás, tady jde o sázku, kamarád má přehodit ten váš barák, nezlobte se.“ „Tak to jo, když jde o sázku, tak já jdu na střechu, počkejte, já to budu soudcovat.“

Je zajímavé, že jak se jedná o ptákovinu, lidé hned změní názor a rádi se zúčastní. Za chvíli na nás mávala temná postava na střeše: „Můžeš, házej!“ Ojínek hodil druhý tenisák, který se odrazil od fasády. „Ojo, vzdej to a zaplať basu, to nepřehodíš, na to nemáš!“ „Cože, já že na to nemám? Neštvi mě (tady použil poněkud expresivnější výraz)!“ Bylo vidět, že se jeho duše správně naštvala a nalila mu adrenalin do žil. Zbrunátněl, rozeběhl se a hodil. Ze střechy se ozvalo: „Perfektní! Míček je na druhé straně, seš fakt dobrej! Málem jsi mě sundal!“ „Tak co, přehodím Brble, nebo ne? Já že na to nemám? Brble nes…. mě!“ Kolega, jemuž přezdíváme Brblatka, protože stále brblá, si zapálil a zabrblal: „Kdo ví, jestli to přeletělo, kdo ví?“ „Hele, nech toho, buď rád, že nevyplomboval nějaké okno, nehecuj ho!“ Ale už se stalo a tak rozlícený Ojo vzal další tenisák a prásk! „Ty debile, dyk si mě málem sestřelil z tý střechy, neblbni, já myslel, že ste už skončili, nechte toho už!“ Pak i Brble uznal, že to přehodil.

Ojo ale neskončil. Trojboj pokračoval. Z domova si vzal prázdné papírové pytle od cementu a ve skladu jsme měli lopaty, kterými jsme sypali Vapex, když někde vytekl petrolej při plnění nebo jiný ropný sajrajt.

Vzal papírové pytle a povídá: „Musíme jít k hasičárně, tam je nejbouchavější vzduch, pojďte!“ Ojo, jistý si svým vítězstvím, hrdě kráčel a my za ním. Já jsem nesl lopaty, aby měl výběr a mohl si zvolit tu nejlepší. Před hasičárnou začal v předklonu kroužit s pytlem od cementu a poučoval nás, že tam musí nabrat ten nejbouchavější vzduch. Vypadal jak indiánský šaman, když kouzlí. Chyběla mu jenom ta chrastítka, co mají šamani na nohách a rukách. Najednou zařval: „Dost, podej tu uhelku!“ Položil pytel na beton letiště a já mu podal širokou lopatu- uhelku. Rozmáchnul se a praštil naplocho uhelkou do pytle. Ozvala se strašná rána. Hasičárna se rozzářila, začal znít poplachový klaxon a otevírala se vrata. My jsme mysleli, že někdo sedá v nouzi a koukali jsme na dráhy, ale žádná nesvítila. Stáli jsme ve stínu a vypadali jak sousoší zasloužilých cementářů, jak vylétl cementový prach z pytle, jak ho Ojo bouchnul. Hasiči koukali do tmy letiště, ale žádný plamen ani kouř nebylo vidět: „Kterej debil tady zase prudí s poplašňákem?“ My jsme se krčili ve stínu - kdyby nás objevili, byl by asi mazec. Když nic nenašli a nikdo nic nehlásil, hasičárna zase zhasla a my mohli konečně vyjít z našeho úkrytu.

Tak to byl Ojopytův trojboj. Doufám, jestli to bude číst nebo jestli mu to někdo charakterně práskne, že se nebude zlobit. Jak jsem řekl, je to bezvadný kluk a prima kamarád.

Automobilové závody se pořádaly na letišti poměrně dost často. Tedy závod je silné slovo. Dalo by se spíše říci: rychlostní rekordy. Na začátku osmdesátých let zakoupily aerolinie pozemní zdroje od společnosti Houchin. Byly to samohybné zdroje, kde velký přeplňovaný dieselový motor Cummins poháněl velké dynamo, které vyrábělo elektrický proud pro letadla, která stála na zemi. Pro jízdu tam byla čtyřstupňová převodovka. Z bezpečnostních důvodů byl čtvrtý stupeň zablokován. Když byl přistaven zdroj k letadlu, dala se rychlostní páka do neutrálu a překlopila se mechanickou blokádou, která zároveň stiskla koncový spínač. Ten dovolil, aby se motor rozeběhl do patřičných otáček po přepnutí spínače z polohy „jízda“ do polohy „provoz“. Samozřejmě jsme velmi brzy zjistili, že se za jízdy dá přepnout spínač do polohy provoz a Houchin neuvěřitelně akceleruje! Řidič nebo spolujezdec musel ovšem držet zmačknutý koncový spínač. Bylo to trochu obtížné, ale milovníci adrenalínu to dělali dosti často. V tomto oboru vynikal jistý Jirka J. Když bylo zapotřebí převézt agregát do hangáru F, vždycky se dobrovolně hlásil. Našel si kamínek správné velikosti a vyrazil směr efko. Zapomněl jsem říci, že agregát vážil kolem pěti tun a neměl pérování. Místo sedačky byla lavice.

Vedle hangáru F, kde dnes stojí nová hasičárna, bývaly uložené bedny od motorů. Rusové dávali motory NK 8 a D 30 do velikých dřevěných beden, které měly nahoře udělanou stříšku z dehtového papíru. Bedna byla veliká jako zahradní bouda na nářadí. Proto si také vedení opraven tyto bedny vždycky rozdělilo mezi sebe. Jednou, když se řítil Jiřík se svým Hauchinem do efka, tam bylo beden již požehnaně, a vedení a jejich příbuzní se již těšili, jaké budou mít levné zahradní domky. Ale osud v podobě kamínku všechno změnil. Jiřík se řítil s rozdováděným agregátem k hangáru a u hangáru chtěl kamínek z koncáku vyndat - a jak Houchin skákal, tak se kamínek zasekl. Jirkovi bylo jasné, že šikanu u hangáru již nevybere a tak se skrčil pod volant a vzal všechny bedny „na komoru“. Když proměnil zahradní domky v třísky, podařilo se mu kamínek vydloubnout a otáčky motoru klesly na volnoběh. Podíval se na spoušť, kterou po sobě zanechal, a zalil ho pocit hrdosti a štěstí, co všechno dokázal jednou ranou. Agregát jel svou obvyklou rychlostí a Jirka zajel do hangáru, kde ho přistavil k požadovanému letadlu. Nenápadně se vytratil do kantýny. Když se nasvačil, šel se podívat na běsnící vedení, které stálo u trosek beden. „To musel být nějaký šílenec, proč nám to udělal? Zavoláme Bezpečnost.“ „No to bych raději nedělal, ale vyšetříme to a ten dotyčnej si na letišti už ani neprdne!“

Protože soudruzi vyšetřili houby, Jirka tam dělá dodnes, akorát Houchiny odnesl čas, dnešní agregáty od stejného výrobce nejsou již samohybné a provoz na letišti je také zcela jiný.

************************************

Kupte si knihu
Jana Čecha - DROGA ZVANÁ LETADLA,
příběhy z leteckého prostředí známé z publikování pod názvem "Čechoviny"

Čtyřicet tři příběhů na 240 stranách s bohatým obrazovým doprovodem
vás doslova i obrazně odpoutá od pozemských starostí
a prožijete neuvěřitelné chvíle "mezi nebem a zemí"!

U všech dobrých knihkupců a na www.planes.cz za 290,- Kč!
Vydává Nakladatelství Jalna

Objednat můžete zde.
************************************

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora