VE VZDUCHU: Čechoviny 49
Začínal jsem svou kariéru u Slov Airu, kam jsem přešel z demontáže u ČSA, když to nevypadalo, že bych se odtud dostal jinak než výpovědí, a protože jsem nechtěl až do smrti rozebírat motory. U Slov Airu jsem se setkal s pro mne dosud neznámým světem. Poprvé jsem se setkal přímo s posádkami, lhostejno jestli to bylo na začátku na Moravách nebo později na Turboletech. Posádky byly většinou tvořeny bývalými aeroklubáky, kteří se přes práškařinu dostali k létání na dvoustovkách a později i k pravidelné dopravě na L 410. Někteří i při tomto zaměstnání létali soutěžně akrobacii; Zdeněk Beseda, Laco Trebatický a Jirka Tlustý patřili mezi naše nejlepší akrobaty. Na rozdíl od jistého mistra světa se nepamatuji, že by byli někdy arogantní, nebo že by se vyžívali v sekýrování. Byli to vesměs piloti, kteří létali „zadkem“ a měli létání v krvi.
Pamatuji si, jak Jirka Tlustý sedal s dvoustovkou a nemohl vytáhnout podvozek. Sedal na pruh vedle dráhy 31/13. Byla to verze L200D s třílistými vrtulemi a tak riziko, že při přistání na břicho chytne vrtulí o zem a vytrhne motor z lože a tím silně poškodí mašinu, bylo velké. Když jsme pro letadlo dojeli, sedělo na trávě s vrtulemi vzorně srovnanými, s jedním listem kolmo vzhůru. „Jak jsi to udělal?“ „Vy volové, přeci vám nepřidělám práci, tak jsem před přistáním vypnul motory a startérem jsem to tam docvakal, ne?“ Pak jsme jenom letadlo vyheverovali, zjistili, v čem byla chyba a myslím, že jsme jenom srovnali nějaký ohnutý plech a éro mohlo opět na let. Pracovní atmosféra byla velmi přátelská, ba řekl bych téměř rodinná.
Koncem sedmdesátých let přišla na L410 várka pilotů od armády. To byla pro nás mechaniky šokující změna. Pamatuji si dobře, jak jeden mladý pilot, tuším z MiGu 21, ke mně přišel. Já seděl na krytu podvozku čtyřistadesítky ve stínu, bylo totiž léto a vedro a čekal jsem, až budu moci předat připravené letadlo posádce. Postavil se přede mne, stál a čekal. Byl o něco málo starší než já. Stál a stále čekal. „Co je, je něco špatně, potřebuješ něco?“ „Čekám, až mi podáte hlášení!“ „Co to plantáš, jaké hlášení, tady už nejsi u armrdy (oblíbený výraz J. Wericha) , na to si tady nehrajeme!“ „My si tykáme? Nepamatuji si, že bych někdy technika žádal, aby mi tykal!“ „Si upad, ne? Tady si tykáme všichni, ale jestli se vám to nelíbí, tak mě vy klidně můžete políbit pr…!“ Pak jsme spolu asi dva měsíce nemluvili. Když jsem si u kafe na něj stěžoval jinému novému kapitánovi, řekl mi památnou větu: „Dyk je to blbej lampasák, co bys od něj chtěl.“ „Ale ty jsi taky bývalej lampasák, ne?“ „No to jsem, ale ne blbej.“ Faktem je, že zmíněný druhý bývalý příslušník ČSLA je skutečně bezvadný chlap, byl jedním z prvních, kteří začali létat s Airbusem A310, a když člověk, který byl ve výběrové komisi na první várku pilotů pro nové dálkové mašiny, šokován jeho perfektní angličtinou, sám výtečný angličtinář, to už o něčem svědčí.
Foto autor
Tento pilot měl velmi pohnutý život. Létal na pohotovostních devětatřicítkách, které bránily naši baštu míru a socialismu (alespoň doufám, že to byly devětatřicítky, aby mě někdo zase nechytal za slovo). V den, kdy měl hotovost, se v Polsku rozhodla skupina polských důstojníků uletět s AN 2 do Rakouska. Naložili do anduly své rodiny včetně dětí a letěli přes Československo do Rakouska. Hotovost dostala rozkaz, že se andula za žádnou cenu nesmí dostat za hranice. Polští soudruzi o to požádali naší armádu. Vystartovala hotovost a pilot neminul, andula šla k zemi, kde shořela. Pilot sednul a hlásil splnění rozkazu.
Ve filmu Pelíšky to vypadá jako náramná sranda, když poněkud dementní policajt vypráví, jak „rozkaz zněl jasně“, ale každému normálnímu člověku dojde, že šlo vlastně o státem schválenou vraždu. Nějaký prostoduchý důstojník ho nechal „za odměnu“ odvézt k troskám letadla, kde ležela ohořelá těla dětí a manželek polských důstojníků, kteří se nedopustili žádného hrdelního zločinu, jenom chtěli utéci do normálního, svobodného světa… Pilot se z toho pochopitelně složil a byl zralý na sebevraždu. Nemohl skončit jinak než v péči psychiatrů. Pak si podal žádost o propuštění z armády. Když nastoupil u nás, byl ještě velmi zakřiknutý, ale je to člověk, který nadevše miluje létání, a tak se při civilním létání brzy dostal zpět do formy a je z něj opět vynikající pilot a bezvadný kamarád.
„Hele, učil jsi svého syna řídit někdy auto?“ „No jistě, proč?“ „A neměl jsi chuť ho někdy zabít?“ „Proboha, proč se ptáš?“ „Já se z toho našeho po…, to je strašnej vůl.“ „Já nevím, já jsem s ním byl teď v Montrealu a je to fajn a slušný kluk a určitě i výtečný pilot, geny se dědí, ne?“ „No, slušný to on je, ale je to strašný snažit se vlastního kluka něco učit. Já jsem vedle něho seděl za knyplem několikrát, ale von se snad bojí nebo co? Učil jsem lítat různý bašibuzuky, ale vlastní synek, to je něco jiného.“
Tento rozhovor se odehrál v kabině Boeingu 737 mezi kapitánem a mou osobou. Kapitánem nebyl nikdo jiný než člověk, který je ochotný létat se vším, co je jenom trochu ochotno držet ve vzduchu a vypadá to jako letadlo. Člověk, jehož skvělá fotka, jak letí se Zlínem nad Niagarskými vodopády, visí na leteckém rejstříku a který píše výborné články o tom, jak létal různě po světě, když ještě pracoval jako zalétávací pilot v Moravanu. Člověk, který se bytostně zamiloval do C-11, úžasné „stíhačky“, která je ozdobou každého leteckého dne, a který samozřejmě miluje svého syna a chce z něj mít toho nejlepšího pilota…
Takovému „orlovi“ je radost předat letadlo a když se s ním člověk v tom největším blázinci na ploše sejde, má hned dojem, že vlastně není vůbec utahaný a že jde všechno s úsměvem. S takovými je radost spolupracovat. Takový orel ví přesně, co se s letadlem děje, a dokáže to i přesně popsat. Neprudí zbytečnostmi a` la při čtyřiceti minutovém průletu doplnit do letadla dva popelníky, které cestující ukradli jako suvenýr (nechápu, k čemu se hodí, ale prostě se kradou), případně vyčistit světlešedý koberec, který nějaký naprostý idiot objednal do nových letadel a který je neuvěřitelně špinavý za pár letů. Všechny společnosti, které znám, používají koberce tmavých barev, aby na nich nebyla vidět špína, pouze ČSA objednaly světlešedé koberce a světlešedé potahy sedaček, což je neuvěřitelná zhovadilost. Přál bych tomu, co to objednal, aby takové potahy a koberce měl doma a jeho dětem hodný strýček daroval čokoládové bonbóny… Ale to jsem odbočil od tématu. Tak když se člověk setká s takovým kapitánem, jehož prioritou je za 40 minut vyčistit nevyčistitelný koberec a vyměnit většinu potahů na sedačkách letadla a je mu přitom srdečně jedno, že našinec potom nestíhá prohlédnout letadlo, dolít olej, zkontrolovat stav hydraulické kapaliny, nestačí se divit a má po náladě, protože bazírovat na takových prkotinách je podle mne hloupost.
No, a tak jsem se dostal vlastně k tomu, co mne inspirovalo k napsání tohoto pokračování. Jeho „hrdinou“ je jeden z největších „prudičů“, kapitán, který je obávaným jak pro pozemní personál, tak i pro kolegy, ba i stevardy. Je to člověk, který neustále sekýruje, uráží své kolegy a velmi rád, jak se říká, „machruje“, každého kolem sebe neustále poučuje. Každé setkání s ním věstí malér. Od takového člověka by jeden očekával, že vše, co dělá, bude naprosto dokonalé a přesně podle předpisů. Ale mně se právě stalo, že jsem přišel k letadlu, se kterým přiletěl, ale v době přistání jsem byl u jiného letadla, takže jsem se s ním u jeho stroje nesetkal. O to víc jsem byl šokován, když jsem obcházel letadlo, že slyším běžící APU. Další překvapení mne čekalo v letadle v pilotní kabině, kde byla vystavena inerce (inerciální navigace). Letadlo, u kterého nikdo nebyl, mělo nahozené APU a vystavenou inerci! Jeden by nečekal takové opomenutí od kapitána, který od jiných vyžaduje nekompromisně přesnou práci!
A nakonec něco veselého. Jistý Kosmas, který o sobě tvrdil, že byl kronikářem, měl svou kroniku rozdělenu na dvě části: „Toto jsem sám zažil a toto mi vyprávěli starci“. Mé následující vyprávění je z té druhé části. Dnes v noci jsem to slyšel nikoliv od starce, toho na letišti už bohužel představuji já sám, ale od mladého agenta handlingu, který vypravoval AN 124 Ruslan, když tady byl naposledy. Původně měla přiletět Mrija a všichni sběratelé kuriozit se těšili s připravenými fotoaparáty na nové úlovky této kuriozity, ale toto letadlo, přestože prošlo generální přestavbou, která trvala tuším sedm let(!), aby vyhovovalo předpisům, které platí v civilizovaném světě, neustále trpí nějakými problémy, takže místo Mriji přiletěl menší Ruslan. Leč náklad zůstal stejný, tenkrát šlo o váhu, nikoliv o rozměry.
Personál společnosti Antonov Design Bureau je parta velmi zvláštních lidí, které nějaké předpisy zrovna moc nepálí a kteří s tužkou a papírem dokáží zázraky. Jejich duše jsou stejně široké jako stepi rodné Ukrajiny a nějaké to kilčo sem nebo tam, kdo by se takovou prkotinou zabýval! Co kilo, tuna! A tak naložili náklad, natankovali a začali počítat. Pak si zavolali onoho agenta: Máme maximální povolenou startovací váhu 385 tun a mně tady vychází, že letadlo váží 392 tun, co s tím budeme dělat?“ „Já nevím, chcete odsát palivo?“ „Ne, proboha to ne, to bychom nikam nedoletěli, musíme to nějak přepočítat.“ Mladému kolegovi nebylo jasné, jak to chtějí přepočítat. Jednou tam ten náklad měli, palivo také a letadlo má svou prázdnou váhu v dokladech, tak jaké přepočítávání? „Tak se podívejte, toho paliva máme vlastně o 5 tun méně a u toho nákladu jsme vyhodili ty bedny s malými díly, no to je dalších 5 tun a jsme na svém!“ Přitom agent viděl, že na ploše nic nezbylo, že všechno naložili. „Nemáte někoho známého na Řízení letového provozu?“ „Proč, co potřebujete?“ „Jdeme z dráhy 06 a jsme krapet těžký a máme točit hned po startu zatáčku doleva a my bychom tu zatáčku raději dělali někde asi tady (ukazoval na letiště ve Vodochodech), nemohl byste tam zavolat?“
Tak zavolal handlingový agent na oblast, aby je požádal o „malou laskavost“. Když jim vysvětlil, co posádka potřebuje, dispečer reagoval téměř okamžitě: „Že mají zase ti blbci přes váhu, že jo?“ Tomu bylo okamžitě jasno, která bije. Nicméně posádce bylo vyhověno. Usměvaví ukrajinští sokoli nasedli do letadla, rozloučili se s pozemním personálem, nahodili motory a letadlo se odkolébalo na práh dráhy. Všichni, co byli na ploše, se šli podívat na start tohoto monstra. Motory sice burácely, ale letadlo téměř nezrychlovalo. Nakonec se přeci jenom nadzvedlo, přeletělo kladenskou dálnici a namířilo si to nad Kančí dolík. Ještě že tam je! Pomalu chlapci stoupali a až nad Vodochody začali točit předpisovou zatáčku.
Inu, jsou to hrdí synové svého národa, které hned tak něco nerozhází. Jenom zbabělec by zaváhal, když je letadlo přeložené o pouhých deset tun!
Foto Richard Habarta
************************************
Konečně na knižních pultech!
V osmičkovém roce vždy přicházejí význačné události, proto
první jarní den roku 2008 vyšla kniha
Jana Čecha - DROGA ZVANÁ LETADLA,
příběhy z leteckého prostředí známé z publikování pod názvem "Čechoviny"
Čtyřicet tři příběhů na 240 stranách s bohatým obrazovým doprovodem
vás doslova i obrazně odpoutá od pozemských starostí
a prožijete neuvěřitelné chvíle "mezi nebem a zemí"!
Od dubna 2008 u všech dobrých knihkupců a www.planes.cz za 290,- Kč!
Vydává Nakladatelství Jalna
KDO JI NESEHNAL, NEMUSÍ ZOUFAT - PŘIPRAVUJE SE DOTISK!
************************************
Převzato z Planes.cz se souhlasem autora
