Život británek skončil, ale jejich alter ego v podobě letadel Canadair běželo ještě několik let déle. Samotný začátek výroby tohoto typu v Kanadě byl tak trochu jako drbání se levou rukou za pravým uchem. Kanadské letectvo potřebovalo protiponorkový letoun. Za tím účelem zakoupila firma Canadair licenci na výrobu letadel Britannia, ale pozor, jenom na drak a podvozky. K trupu původní, krátké británky připasovali čumák z DC-4, včetně zasklení pilotní kabiny, vyráběné také v Kanadě, motory byly pístové Wright Turbo Cyclone R-3350-EA-1. Tak vznikl Canadair CL-28 Argus.

Tohoto paskvilu s velkým radarovým krytem za příďovým podvozkem se vyrobilo celkem 33 kusů a sloužily až do konce let sedmdesátých. Jeden kousek je zachován v Ontario Air Museum. Zajímavé je, že žádný Argus nepřešel do civilních služeb jako protipožární nebo nákladovka. Později armáda potřebovala nějaký transportní letoun a tak vzali drak Arguse, navrhli nový čumák s radarem a novým tvarem zasklení pilotní kabiny, prodloužili trup, který byl opět přetlakovaný a osadili motory Rolls Royce Tyne 515-10. Takže tady byla zase zpátky Britannia se zjednodušeným zasklením kabiny a s delším trupem. Letadlo se jmenovalo CL-44 Yukon. Armáda jich odebrala jenom 12 kusů, a tak se Canadair snažil prodat letadla civilnímu sektoru. Civilní sektor nejevil žádný zvláštní zájem, trh obsadila již Britannia. Canadair se rozhodl pro další radikální řez, a to doslova. Oddělil zadní část trupu, na pravou stranu dal panty a letadlo mohlo pomocí elektrického mechanismu odklápět zadní část i s kormidly na pravou stranu . Vzniklo tak jedno z nejelegantnějších nákladních letadel.

Já jsem se s tímto typem osobně setkal na letišti v Greensboro v Severní Karolině. Byl jsem několikrát na letišti Raleigh Durham v Severní Karolině a rutinní práci jsme si zpestřovali různými výlety. Jednou nás náš kamarád Jay Selman, známý spotter a letecký publicista, vytáhl na letiště v Greensboro, že tam jsou zajímavá letadla.

Stará odbavovací hala vypadala jak po útoku Al Kajdy, všechno vymlácené, podobně jako vypadal starý Marine Port na La Guardii v NY předtím, než to v devadesátých létech napřed Pan Am a po něm Delta zrestaurovaly. Před touto bývalou odbavovací budovou stál CL-44 s hnědým pruhem bez nápisu, vedle ní YC-11 Airborne Express, u hangáru další CL-44, všechny s modrým pruhem a jinak v barvě kovu. Stálo jich tam asi pět. Všechny evidentně z bývalého majetku Flying Tiger Line. Majitel sice postupně měnil jméno, ale byla to stále táž firma, která dnes nese jméno Trade Winds Airlines (předtím se jmenovala Blue Bell, později Wrangler Aviation). Stále je to firma zabývající se rozvozem textilního zboží. Byla nás tam tehdy celá banda bláznů, co létají po světě, aby si vyfotili nějaké pěkné éro. Jedna sorta jsou ti, co musí mít letadlo z boku se všemi nápisy a druhá fotí éra jako umělecké dílo, ale musím říci, že se až na malé výjimky celkem vzájemně snáší. Mně je celkem fuk, jestli je tam každý nápis a fotit éro jenom kvůli tomu, že má někde nějakou čárku navíc, mě nebaví. Když jsou pěkné mraky, letadlo sedá, má všechno vytažené, to je moje parketa.

To jsem odbočil. Tehdy, v roce devadesát dva, byly mravy v Americe velmi volné a člověk se mohl celkem volně poflakovat po letištích a žádná ochranka neprudila. To jsme si do té doby mysleli. Když jsme přišli do hangáru, zeptali jsme se šéfa, jestli si můžeme udělat pár fotek, což nám bylo povoleno. Když jsme si vyfotili všechny CL-44, které byly letuschopné, odešli jsme na druhou stranu letiště vyfotit si tu odstavenou, která sloužila jako zásobárna náhradních dílů. Celou jsme ji prolezli, kolega od BA vylezl až do nouzového východu na stropě za pilotní kabinou, chopil se VKV antény a předváděl nový způsob řízení letadla. Rychle jsem to vyfotil, později to vyšlo v Letectví, to ještě v redakci měli smysl pro humor, a najednou kde se vzali tu se vzali dva mužíčci, jeden v policejní uniformě a druhý měl bundu s nápisem FBI a co že prý tam provádíme. Řekl jsem česky, že je to fajn bunda, že takovou bych chtěl od Ježíška, kolega Novák to promptně přeložil, všichni se strašně řehtali až na ty dva, ale ti se ukázali jako rozhodující. Vyprovodili nás k autům a počkali až odjedeme. Proč se na nás tak rozlobili, dodnes nevím, asi že bylo září a do Ježíška bylo daleko.

Znovu jsem byl v Greensboro na konci devadesátých let, tuším v roce 1999, to společnost Trade Winds už létala jenom s Tri Starem 1. Všechny zbylé CL-44 stály odstavené na kraji letiště, některé bez vrtulí. Dnešní park této společnosti jsou Airbusy A-300F a jeden Tri Star. CL-44 definitivně zmizely v propadlišti dějin.

Setkal jsem se ještě s jedním Canadairem, a to na letišti Stansted, byl to CL-44D-2 EI-BND společnosti Heavy Lift. Letadlo bylo vyrobeno v roce 1961 a v roce 1969 bylo přestavěno společností Conroy na Skymonster, což byl CL-44 s bublinovitým trupem bez přetlakování ve stylu letadel Guppy na objemné náklady. Tento létající paskvil je dnes již také vyřazen. Bohužel nevím, jestli stojí v nějakém muzeu. Tím, že odešly británky a canadairy z leteckého nebe, skončila také jedna etapa leteckého vývoje. Na naší straně železné opony létaly IL 18, které byly nepoměrně více rozšířené než jejich výše popsaní dvojníci. Letadla ze šedesátých let jsou dnes zastoupena pouze typem Lockheed Electra a na Východě dosluhují osmnáctky. Je to škoda, byli to krásní ptáci…

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora