Udeřily mrazy. Každý, kdo musí dělat venku, ví, jaké to je. Jeden můj kolega v takovém případě používá citát z erotického inzerátu: „Plné vyžití“. Tak jsme si tedy užívali.

Z letadel se musí vypustit voda, trubky se musí pořádně vyfoukat horkým vzduchem, ale stejně tam nějaká kapka zůstane a zamrzne. Sice to systém neroztrhá, ale voda neteče a musí se v letadle dlouho topit, než je opět vodní systém použitelný. To přináší s sebou spoustu nedorozumění mezi mechaniky a letuškami, některé nejsou s to pochopit, že ten chudák mechanik za to opravdu nemůže. „Prosím vás, topím v letadle už třičtvrtě hodiny, ale stále ještě neteče voda v přední kuchyni, musíme ještě chvilku počkat, prosím.“ „Jé tady neteče voda, není tady někde mechanik, to se musí spravit!“ „Vždyť vám to povídám, už třičtvrtě hodiny tady topím a někde to zamrzlo, tak se vám omlouvám.“ „No jo, ale my tu vodu potřebujeme, tak s tím něco udělejte.“ „Opravdu se nezlobte, je minus sedmnáct stupňů a letadlo stálo celou noc venku, tak někde zamrzlo.“ Když i po tomto pokusu vysvětlit danou skutečnost slyšíte „a proč to nedají do hangáru, když je taková zima?“, potom si jenom myslíte něco o anální části těla.

S vypouštěním vody jsem zažil úžasnou věc. U Airbusu 320 je výpusť dost vysoko nad zemí a musí se k ventilu po štaflích. Voda pod tlakem cáká, a tak je člověk okamžitě mokrý. Já jsem slezl a chtěl jsem udělat krok. Hliníkové štafle mi přimrzly ke kombinéze a kdybych utrhl, utrhnul bych i kousek látky. A tak jsem musel někam do tepla. Tak si představte, že v noci jdete po letištní ploše, na čele vám svítí čelovka a na břiše máte přilepené štafle. Najednou proti mně stáli dva policajti a chechtali se jak blázni: „My mysleli, že přistáli v Praze Marťani a to seš ty!“ Při této příležitosti nemohu nevzpomenout na výtku cpt. Cibulky, že ne všechno na Boeingách je skvělé, že něco bylo i na Tupolevech dobré. Má pravdu, vodní systém neexistoval, voda ze záchodů se vypustila a várnice s vodou se odnesly a bylo po vodě! Jak prosté!

Jak z ohlasů vidno, největšími odborníky na letadla jsou lidé, kteří s nimi nemají nic společného. Někteří bývají dost vehementní. Jednou nám napsal jeden cestující, který měl titul na dva řádky, že díky odmrazování letadla zmeškal přípoj z Londýna a že vůbec nechápe, proč jsme tak neschopní. Ale on že je tak laskavý, že nám sdělí, jak se má letadlo správně odmrazovat. Musím podotknout, že to bylo v době, kdy na Ruzyni již pracovala odmrazovací děla a odmrazovalo se stejně jako kdekoliv na světě (kromě Kuby, tam se neodmrazuje).

Pán vymyslel podzemní tunel, kam by zasněžené letadlo vjelo a při pojíždění tunelem by na ně horkým vzduchem foukaly jakési obří fény. Nebylo by zapotřebí stříkat letadlo vodou (!), protože ta, jak možná víte, při teplotách pod nulou mění skupenství v pevné, totiž led (kdo by to byl řekl, že?) a zaměstnanci letiště by se nemohli smát z košů, ze kterých stříkají vodu na letadlo, cestujícím v letadle… „Sám jsem jednou zkusil polít auto v zimě vodou a musím konstatovat, že celé zamrzlo! Nechápu, proč vaši mechanici ještě nepochopili, že voda v zimě mrzne a lijí vodu ve velkém množství na letadlo.“ Pán dále žádal uhrazení večeře na konečné destinaci, neboť nestihl kvůli zpoždění oficiální recepci.

Když jsme si to přečetli, nevěřili jsme svým očím. Naše vedoucí si přála, abychom se k tomu vyjádřili a můj kolega doporučil pánovi vyšetření na psychiatrii a připojil tabulku s chemickým složením odmrazovacích kapalin. Toto vyjádření donutilo vedoucí, aby tomu věnovala pozornost, před tím to nečetla, protože jí bylo jasné, že odmrazování je naše parketa. „Nepsal to náhodou některý z vašich vtipných kamarádů?“ Pak se podívala do počítače a v inkriminovaný den skutečně pán tohoto jména a s řadou akademických titulů letěl. Fascinovala mne poznámka o tom, jak se poťouchlí mechanici posmívají cestujícím ve vytopeném letadle. Každý, kdo v zimě odmrazuje letadla, by jistě rád umožnil tomuto pánovi, aby se vozil třeba celý den v gondole na větru a při teplotách pod nulou, aby se také mohl posmívat cestujícím.

Foto: Petr Nietsch

Cestující mívají někdy opravdu roztodivná přání. Mistrovské vyprávění o problému a kuriózním přání cestujícího má jeden známý spotter, řečený „inženýr“. Pracoval v té době u Delty a byl na to patřičně hrdý. Zavolali ho k jednomu velmi zvláštnímu a delikátnímu problému. Jednomu Američanovi, který pracoval v Praze jako top manager, chcípnul kocour. Kocour jako poslední přání si nepřál být pochován v Praze, nýbrž ve Spojených státech. Ovšem předpisy na přepravu mrtvých lidí (natož zvířat) jsou velmi přísné. Na nákladu se nechtěli takovou „blbostí“ vůbec zabývat, ale pan manažer si trval na svém, na penězích mu nezáleželo, poslední přání musel svému kocourovi splnit!

A tak zavolali M. Pan inženýr je známý svou vstřícností a díky svému matematickému mozku dokáže velmi přesně problémy analyzovat a řešit. Tady k tomu ještě napomohla neuvěřitelná náhoda. M. řešil problém s Američanem v kanceláři Cargo OGDEN, když se k němu přitočil mužík v černém obleku s nagelovanými vlasy a s bílou tváří, nebylo pochyb, byl to pracovník pohřební služby. S profesionálně smutným obličejem se zeptal, v čem je problém. M. mu problém vysvětlil. „Ale pánové, to přeci není vůbec žádný problém, kocourka nabalzamujeme, rakvičku ať si pán vybere sám, je libo nějak upravit srst?“ M. překládal manažerovi a ten očividně pookřál, dostal adresu pohřební služby, kam se má s kocourem dostavit. „Byl kocourek kleštěnec? Ano? Pak bych si dovolil navrhnout bílou rakvičku, jako dítěti, vždyť si chudák nic neužil, že?“ Po takovém zážitku musel M. večer se mnou jít na víno, to se nedá jinak!

Ovšem věc se vyvíjela dál. Kocour byl nabalzamován a vložen do bílé rakve, ale vedení Delty nepovolilo pánovi, aby si bílou rakvičku vzal na palubu letadla, že by to mohlo vypadat, jako když si veze mrtvé dítě, a to, uznejte, by dobře nepůsobilo na ostatní cestující, a tak kocour cestoval v holdu a pán na palubě. V Americe měl kocour důstojný pohřeb hodný takového kocoura, možná, že i čestné salvy byly… Ovšem vrcholem bylo, když M. dostal od prezidenta společnosti děkovný dopis za projevený soucit s tragédií v rodině a za perfektní servis.

Foto: Jakub Vaněk

Nedávno v noci potřebovalo ČSA dát do hangáru C Boeing 737. Protože hangáry z roku 1935 byly projektovány na tehdy nejmodernější letadla Savoia Marchetti a DC 3, Boeing se do nich nevejde a už vůbec ne s tahačem. Ovšem je-li nouze a venku mráz, letadlo se do hangáru dostane systémem „burlaci na Volze“, prostě ručně. Všichni zaměstnanci, co mají ruce a nohy, jdou tlačit. Je to výjimečné, normálně se na takovou práci používá malý tahač, ale ten byl v opravě. Pamatuji se, že v době, kdy aerolinie dostaly první A310, přiletěl s A310 také Martinair.

Nikoho v té době nenapadlo, že by Francouzi dokázali postavit letadlo, které má dvě různé příďové nohy. A310 Lufthansy používalo stejnou oj jako používají ČSA, a tak každý logicky předpokládal, že i Martinair bude mít stejný příďák. Ovšem chyba lávky! Z neznámého důvodu holandská A310 měla jiný příďový podvozek, než měla Lufthansa, a také než jaký měla A310 ČSA. To ovšem zjistili, až když letadlo stálo čumákem k budově. Co s ním? Jak ho dostat od budovy, když v té době v Praze ještě bezojový tahač nebyl? K letadlu byli povoláni všichni, co se pohybovali po ploše, a snažili se letadlo od haly vytlačit za mohutného povzbuzování z bývalé vyhlídky, kde cvakaly spouště fotoaparátů. Systém „ej uchněm“ slavil úspěch. Pomalu, ale jistě se těžký Airbus pohnul od haly. Naštěstí je plocha sespádovaná, takže pomohla i gravitace. Nedokázal jsem si představit, kdyby některá z uklízeček tam nechala nohu, nebo nedej bože kdyby to někoho přejelo!

Stejně jako každou zimu silničáři prohlašují, že jsou připraveni (ovšem nesmí padat sníh), stejně i Správa letišť je perfektně připravena. Každý rok se to opakuje, i když musím konstatovat, že se to v poslední době lepší.

Jednou, je to dávno, si poletovala vločka kalamitka a začalo to na ploše namrzat. TU 154 Aeroflotu jela podél budovy a najednou ji led stáhnul levým podvozkem do trávy, která byla měkká a letadlo zapadlo, konec křídla pár centimetrů od země. Posádka vypnula motory a zůstala s nakloněnou sto padesátčtyřkou stát podél budovy. Bylo to v době, kdy ještě neexistovaly prsty. A začal kolotoč. Přijela Tatra, aby letadlo vytáhla, kola se protáčela, Tatra klouzala, ale ani s náhonem na všechna kola a s redukcí s letadlem nehnula. Zapojili jsme dvě Tatry, ale i ty klouzaly. Nakonec, jako poslední řešení, jsme nasypali pod kola tahačů vapex, hmotu, která se sype na ropné produkty, když někde něco vyteče, která má nejenom velkou absorpční schopnost, ale také výborné frikční vlastnosti. Je to sice velmi drahé řešení, ale v dané situaci jediné.

Přinesli jsme dva pytle, poslední, které jsme měli, a nasypali jsme je pod kola. Bohužel se v té době k letadlu sjelo celé vedení letiště i aerolinií (šlo přeci o sovětský stroj!) a začali radit, jeden hot, druhý čehý… Korunu tomu dal jeden pitomec, který povolal Tatru s Migem a než jsme pochopili, co hodlá udělat, bylo pozdě. Mig sfouknul „ten sajrajt, co se tady válí“. Řidič z přetahu se otočil na tohoto člověka, který po převratu začal o sobě tvrdit, že je „rozený manažer“, a povídá mu: “No, a teď jsme v hajzlu, ty idiote, koukej sehnat novej vapex, my se deme ohřát, pojďte kluci!“ A tak nejlepší řidič z přetahu, který asi jediný věděl, jak letadlo dostat ven, nás vzal na čaj.

„Že ty bolševický panáci nejsou radši zalezlí v rudým koutku a neser… se do věcí kterým nerozumějí. Éro jim vytáhnem, až odtáhnou do háje!“ Nakonec jsme se vrátili, vedení bůhví kde vyčarovalo další pytle s vapexem, nasypali jsme to pod kola tahačů a sto padesát čtyřka se pomalu, ale jistě sunula zpět na beton. Vedení si plácalo po ramenou, jak jsou dobří a my šli na polévku.

Foto: Míla Daniel

Kamarád Roman mně připomenul příběh se zlatem. Ta událost je z konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, kdy cargo ČSA bylo ještě na starém letišti. Bylo vedle Slovairu ve staré odbavovací hale. Při jedné přepravě zlata se nějakým způsobem dostala do skladu zlatá cihla, která vypadla z nákladu. Byla v dřevěné bedničce s označením váhy a puncu (nerad bych, aby mne tady chytali za slovo znalci přes zlato, opravdu neznám všechny náležitosti). Jedno je jisté, cihla nikomu nechyběla.

V té době taková cihla byla na nic, nedala se prodat, nic se s ní nedalo dělat. Tak s ní zapřeli lítačky, aby se nezavíraly! Oblíbeným žertem skladníků bylo vyzvat nově příchozího, aby ji zvednul jednou rukou. „Když ji zvedneš, mladej, tak si ji vem, je tvá!“ Následoval bujarý smích. Cihlička celkem malá, ale těžká (tuším, že pětadvacet kilo), ale s úkosy na stěnách, takže klouzala z rukou. Samozřejmě jsem prošel také testem a také jsem neuspěl a byl jsem za blbce…. Jak cihla skončila, nevím. Na novém letišti už nebyla. Dost možná, že s ní má někdo zapřené dveře dodnes.

Co se týče cenného carga, mám ještě jednu historku. Koncem osmdesátých let se do božské země NDR vozily marky s kružítkem a kladivem, které se tiskly u nás. Přijela policejní eskorta, Avie s pytli peněz a ozbrojení příslušníci odhodlaně hlídali pytle, které přeložili na vozíky. Začal padat sníh s deštěm, let byl odložen. Odhodlání příslušníků vyprchalo a postupně se vytráceli do kantýny a pryč, domů. Na vozíky se socialistickou měnou se snášel těžký sníh. Letadlo Interflugu přiletělo až za dvě hodiny. Pak teprve nakládali promočené pytle s bankovkami. Zástupce Inteflugu je musel v tom marastu počítat. „Ty bláho, má jich bejt sedmdesát a já jich napočítal šedesát devět, no, vykládat to nebudeme, kašlu na to, možná, že si někdo pomoh!“

Bylo to v době, kdy východní Němci houfně utíkali ze země zaslíbené a nově natištěná měna měla již jen jepičí život, a tak pytel nikomu nechyběl (dost možná, že tam i byl, jenom zástupce špatně počítal)…

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora