Když jsme někde seděli, ať v hangáru, v odpočinkové místnosti mechaniků, lidově zvané prďárna, nebo v restauračním zařízení a vyprávěli si příběhy, tak i já jsem přidal něco ze svého dlouhého a bohatého leteckého života. Kolikrát to byl příběh tak neuvěřitelný, že se pro něj zrodil název "čechovina". Pouze Mirek Balous při takovéto příležitosti zabafal z dýmky a řekl na mou obranu: "To se klidně mohlo stát" a já jsem rád, že taková, řekl bych světově uznávaná kapacita, se mě zastala, a že nezůstal nohama pevně svázán se zemí jako ti, kteří neustále lpěli na pravdě a hnidopišně se rýpali v tom, že pokaždé ten příběh byl trochu jiný. Samozřejmě, kdyby se o mé zkušenosti zajímal nějaký historik, nebo snad sám "spotter", snažil bych se držet skutečností, ale koho jinak zajímají jenom suchá fakta?

To, co mám pro vás dnes, je skutečně neskutečná ptákovina, kterou jsem si přečetl v Daily Mail z 19. února tohoto roku, takže prosím, žádná čechovina, ale článek z britského bulváru, který považuji za tolik zásadní, že vám ho zde předkládám.

Ve Spojených státech žil mezi válkami člověk, který se jmenoval Douglas Corrigan. Pracoval u společnosti Ryan Air Company a podílel se na přípravě letu Lindbergova Ryanu NYP přes oceán v roce 1927. Corrigan snil o tom, že by let sám zopakoval. Tento sen v něm stále hlodal, až v roce 1938 požádal Federal Bureau of Air Commerce o vydání povolení k letu přes oceán. Po zmizení Amelie Earhartové mu úředníci nedali povolení k tak riskantnímu podniku, ale doporučili mu, že let Los Angeles - New York a zpět je také jisté hrdinství a hlavně se bude snadněji a méně nákladně hledat, když se mu něco stane, lépe než nešťastná Amelie, která zmizela beze stop v oceánu. Corrigan s tím souhlasil a začal se na tento let připravovat. Zakoupil si za tím účelem stroj Curtiss Robin Sunshine s motorem o výkonu 165 hp. Letoun patřičně upravil na dálkový let, přidal nádrže kam se jen dalo, kromě kompasu na palubní desce přidal ještě jeden, který byl zamontován v podlaze za sedadlem pilota. Poloha tohoto záložního kompasu je důležitá, zapamatujte si ji. Dne 7. července v roce 1938 odstartoval Corrigan z Los Angeles směrem na New York. Po letu ve strašném počasí a díky úniku paliva byl nucen přistát na letišti Roosewelt v Brooklynu. Zde natankoval a přeletěl na tehdejší hlavní newyorkské letiště Floyd Bennett Field. Tady opravil palivovou instalaci a druhý den se vydal zpět, na trasu New York - Los Angeles. Odstartoval do nízkých mraků a letěl. Hned po startu zjistil, že hlavní kompas nefunguje, tak navigoval podle lodního kompasu, zabudovaném v podlaze za sedačkou pilota. Kdo by se kvůli takové lapálii jako je porucha navigační pomůcky vracel z dálkového letu! Letěl a letěl, 23 hodin v mracích a když z nich po této době vypadl, byla pod ním pevnina. Po dalších třech hodinách se pod ním objevilo letiště, kde s posledním zbytkem paliva přistál. Jaké bylo jeho překvapení, když se dozvěděl, že letiště není Los Angeles, ale Dublin!!!

New York mu připravil královské uvítání. Broadway byla lemována množstvím rozjásaných Američanů, kteří vítali svého opačného hrdinu, jako Lindyho před lety. "Opačným hrdinou" ho nazval New York Post, který také titulní stranu s jeho fotografií napsal pozpátku. Americký dohlédací úřad hrdinu podrobil vyšetření na detektoru lži. Ten nic nezjistil. Jak k této "malé" navigační chybě mohlo, safra, dojít? Čacký letec se bránil tím, že v rozčílení z letu zapomněl, že se dívá na kompas z druhé strany, že ho má vlastně za sebou. Mám dojem, že takovému argumentu nelze odolat. Dále tvrdil, že neměl ani teplé oblečení, ani letecké boty, takže určitě nechtěl do Irska.

Není nad vhodnou výmluvu, tento argument by se mohl hodit i pro naše navigační esa, pány Fialu a Cihláře, kdyby čirou náhodou trochu zakufrovali. Stačí si namontovat kompas za sebe, i když každý normální letec si dává kompas před sebe na palubní desku...

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora