Milé děti. Je tu opět čas v ánoční a ten je neodmyslitelně spojen s pohádkami. Doba se však mění a dnes už není možné se vracet k překonaným naivním konceptům, které navíc mohou některé z vás zraňovat. Ale nebojte. I v této pohádce totiž nakonec všechno dobře dopadne. Takže se pohodlně uvelebte a zaposlouchejte se.

O spícím Růženko

Bylo nebylo jedno šťastné království, kterému moudře vládl královský pár. Neměl nic jiného na srdci, než Dobro svých poddaných a ti jej za to zbožňovali. Ale nejenom lidé tam byli šťastni. I zvířátka. V tom království bylo totiž zákonem, že se nesmí ublížit živému tvoru. A tak tamní lidé jedli jen to, co jim země dala darem.

I v tomto štěstím zalitém království však byla jedna věc, která všechny rmoutila. Královský pár toužil po dítěti a osud mu ho ne a ne dopřát. Povolal tedy moudré lidi ze všech koutů země, aby je požádal o radu. Jedna stará osoba si vzpomněla, že v hlubokém lese žije pohádková bytost znalá všelijakých tajemství a ta, že by snad mohla pomoci. I vypravil se královský pár za ní. Třetího dne opravdu dorazil ke starému dutému stromu, kde ona bytost přebývala. Velmi se podivila, kdože jí navštívil a zeptala se hostů, co je přivádí.

„Jsme spolu velice šťastni už řadu let. Jediné, co nám však chybí je dětský smích i pláč, veselé skotačení i foukání na jeho bolístky. Osud nám totiž nedopřál zatím žádného potomka. Tys však prý moudrá bytost a dokážeš nám poradit“, děli oba.

Pohádková bytost se na ně dlouze zadívala a pravila: „Znám vás a vím, že jste dobří lidé. Proto vám pomohu a prozradím, proč se dítěte nemůžete dočkat. Jste totiž dvě osoby s pindíkem a ty jej spolu nemohou na svět přivést. Ale když najdete osobu s pipinkou hodnou vaší pozornosti, tak ta vám dítě porodí.“

Královský pár poděkoval oné bytosti a pln nadějí se vypravil zpět na zámek. Odtud vyslal posly do všech koutů světa, aby vhodnou osobu našli a požádali ji o pomoc. Když se pak vrátili zpět, dorazily s nimi takové osoby hned dvě. Jedna byla z dalekého kontinentu, kde Slunce svítilo tak silně, že měla pokožku celou černou. Druhá pak měla kůži bílou a mohutný vous. Královští manželé usoudili, že první osoba by jim mohla dát dítě s čokoládovou kůží a oni by se tak mohli před ostatními vytahovat, jak pokrokoví jsou. A když se ukázalo, že druhá osoba má kromě vousů i pindíka, bylo rozhodnuto.

Po nějaké době jim opravdu porodila osoba s pipinkou krásné dítě s čokoládovou kůži. Nechtěli ho stresovat umělými konstrukty, kterým se říká „pohlaví“, a tak dostalo nebinární jméno Růženko. Celé království se radovalo a brzy se tato úžasná novina rozletěla do světa. I tam se všichni lidé veselili. Tedy až na jednu osobu. Byla to ta, kterou královští manželé kvůli absenci pipinky a přebytku vousů odmítli. I vyslovila toto strašné prokletí:

„Za to, že jste mne tak diskriminovali, stihne trest vaše dítě, které mělo být i mé. Až bude mít osmnáct let, píchne se o rybí kost a usne navěky. A s ním i celé vaše království.“

Když se to doneslo královským rodičům, zůstali klidní. Jejich království bylo totiž veganské, takže bylo vyloučeno, aby se Růženko o rybí kost píchlo. Ovšem osoba, která jim dítě porodila, jejich klid nesdílela. A vyslovila proroctví mající kletbu zlomit:

„Co zlo zkazí, to opětovaná láska spraví. Budeš-li milovat toho, kdo tě z věčného snu probudí, bude kletba zlomena.“

Čas běžel jako voda a přišel den, kdy mělo Růženko osmnáct let. Na ono hrozné prokletí už všichni zapomněli a celé království se chystalo ten den oslavit. Byla uspořádána obrovská hostina, kde se stoly pod veganskými pochoutkami jenom prohýbaly. Růženko se radovalo s ostatními, ale den byl přeci jenom dlouhý, a tak se unavené vypravilo do své ložnice. Cestou však ucítilo lahodnou vůni, jakou nikdy předtím nepoznalo. Vydalo se tedy za ní a došlo až do malé místnosti vysoko ve věži, kde předtím nikdy nebylo. Tam stála podivná osoba s mohutným vousem a před ní stůl s talířem, na kterém bylo něco, co Růženko ještě nikdy nevidělo. Nevědělo, že je to ryba. Bylo to voňavé a lákalo to k ochutnání. Ta osoba řekla:

„Dnes je ti osmnáct, a tak je čas, abys ochutnalo něco, co tvůj jazýček ještě nepoznal. Nestyď se a ulom si kousek.“

Růženko ovládla zvědavost, a tak si kousek té lákavé a voňavé krmě ulouplo. Nevšimlo si však drobné kůstky, píchlo se o ní a v tom se strašlivá kletba naplnila. Růženko usnulo a s ním i všichni lidé v celé zemi.

Utekla řada let a svět na spící království zapomněl. V daleké zemi však měli tamní královští rodiče jiné trápení. Chtěli uchránit svého syna Jaromíra před nechtěným sňatkem se synem královny Voršily z mocné západní říše. Jinak prý jim vojskem jejich zemi zpustoší. Král s královnou usoudili, že Jaromír se může zachránit jedině útěkem. A Voršile řeknou, že při plavání v jezeře nešťastně utonul. Tak i udělali.

Jaromír šel dlouhý čas, až dorazil do země, která mu divná připadala. Všude byly sice domy, ale pole byla zarostlá, sady zanedbané a cesty plné křovisek. Netušil, že došel do spícího království, a ani to, jaká kletba postihla Růženko i celou zemi. Princ došel až k zámku. I tam byly spousty lidí, ale nikdo bdící. Prošel všechny pokoje a došel až do věže. Vystoupal do ní a našel spící Růženko. Princ je považoval za krásnou dívku a na první pohled se zamiloval. Neodolal a Růženko políbil. To zamrkalo víčky a probudilo se.

„Co se to se mnou dělo? Jako bych roky prospalo.“

Pak si všimlo prince Jaromíra, zvědavě si ho prohlíželo a zeptalo se ho:

„Jaké je tvé zájmeno?“

Prince to poněkud zaskočilo, ale pomyslel si, že se dívka ještě pořádně neprobrala a ptá se ho na jeho jméno.

„Jsem Jaromír, princ z daleké země.“

„Cože? Tys princ? Tys tedy muž?“ zeptalo se zděšeně. „A tys mne políbil? Vždyť já ti k tomu nedalo souhlas. Víš, že jde o sexuální obtěžování?“

Princ byl zaskočen ještě víc. „Cože? Jaký souhlas? Co to plácáš? Vždyť si spala jako očarovaná. Tak jak si mi mohla dát nějaký souhlas. Vždyť já tě svým polibkem ze spánku vysvobodil.“

To už Růženko nevydrželo. „Jak to se mnou mluvíš? Ani ses mne nezeptal na moje zájmeno a oslovuješ mne jako dívku. Já jsem Růženko a tvá necitlivost mne zraňuje. A jaké vysvobození myslíš? Než se probudit do tak hrozného světa, to ať raději dál spím.“

A tak se také stalo. Sotva ta slova Růženko vyslovilo, svezlo se zpět do křesla a znovu usnulo. Princ Jaromír ještě nějakou dobu nevěřícně zíral a pak si pomyslel: „Je sice mladá a pohledná, ale jinak úplně blbá.“

Pak odešel ze zámku i z království. Chodil ještě dlouho po světě a všude o této podivuhodné příhodě vyprávěl. Nakonec našel milou a hodnou dívku, kterou si za ženu vzal a s ní se domů navrátil. Tam jeho rodiče oba radostně uvítali. A hrozba od královny Voršily? Ukázalo se, že to byla jenom silná slova. Její armády pečlivě se řídící pravidly diverzity a udržitelnosti totiž netrefí kanónem vrata ani z pěti metrů.

A co Růženko? Spí dodnes. A protože po Jaromírově vyprávění se jen těžko najde na světě hlupák, od kterého by dostalo znovu políbení, bude spát navěky. Takže dobro, milé děti, opět zvítězilo.

Tentokrát nad Dobrem…

Psáno pro deník TO