Herbert George Wells poučil spisovatelskou obec, že na papíře je všechno možné, a od té doby nezbylo ve světě pomyslitelného nic, o čem by někdo nenapsal fantazijní příběh. Ani Vánoce nebyly ušetřeny. Takže kupříkladu existuje příběh o invazi Mimozemšťanů. Ti ovládnou planetu a přežije pouze několik jedinců. Mezi nimi Charlie Brown a jeho pejsek Snoopy. Prohra Pozemšťanů je naprostá a Charlie se pokusí ze zoufalství aspoň uchovat trochu tradice. Učí tedy zmutované mimozemšťanské děti zpívat koledy. Povzbuzen úspěchem jim dokonce obstará vánoční stromek. Mimozemšťané se od stromku nakazí borovicovou jehliózou, všichni pomřou a z Charlie Browna je Spasitel světa.

Ano, autor příběhu Randy Henderson to nemyslel vážně, a uvádím jeho žertík jako kuriózní ukázku, co všechno je možné.

Můžeme ale sáhnout i po vážnějších příbězích. Orson Scott Card je jeden z nejznámějších současných amerických spisovatelů a jeho cyklus o Enderovi se stal součástí scifistické klasiky. Princip je jednoduchý – pojednává o žácích Bitevní školy. Ti se formou hry učí bojovat s vetřelci a výuka vyústí do reálného konfliktu. Ano, je to vize moderního pojetí vojenství, v němž pojem knoflíková válka nabývá zlověstného obsahu. Součástí cyklu je i novela Válka o dárky z roku 2007.

V novele je v Bitevní škole zakázáno praktikování jakéhokoli náboženství, včetně vánočních oslav. I stane se, že dva chlapci si tajně nadělují dárky a třetí je udá vedení školy. Je z toho konflikt, udavač se stane obětí šikany a pomůže mu až Ender, když rozkryje vazby jeho psychiky na autoritářského otce.

Válka o dárky nepatří ke stěžejním dílům úspěšného autora a přece v současné době nabývá na aktuálnosti. Vzpomněl jsem si na tu novelu při nedávném poslechu reportáže našeho rozhlasového zpravodaje Jiřího Hoška z Británie. Zpravodaj navštívil školu s žactvem různých národností, kultur a tudíž i náboženství a tam od tradičně pojatých vánočních oslav prostě upustili. Stejně jako Jiří Hošek beru ten fakt na vědomí, nicméně ta otázka, zda je to správné či nikoli mi leží v hlavě. Je to v podstatě to řešení, jaké přijali v Bitevní škole. Aby nebyly mrzutosti, prostě to odsunuli do pozadí. Dokážu to pochopit. Jaképak jesličkování a ježíškování ve třídě navštěvované dětmi z rodin různých kultur? Tatínek chodil do školy ještě za Rakouska. Když přišel pan katecheta na hodinu náboženství, židovští chlapečkové se sebrali a šli pryč. Oni měli svoje hodiny náboženství jinde. No a zimní svátky jistě neslavili společně a taky to bylo multikulturní, nebo přinejmenším bikulturní společenství.

Když já chodil do školy, židovské děti jsme ve třídě neměli. Chodil jsem tam mimo jiné i na Dobříši. Za městem leží opuštěný židovský hřbitov, na náměstí stojí někdejší synagoga. V roce 1939 žilo ve městě tisíc Židů, v roce 1945 žádný. Takže nastal monokulturalismus. O Ježíškovi a jesličkách nemohlo být na školní třídě ani řeči, zato jsme povinně slavili jolku a poslouchali výklady o Dědovi Mrázovi. Mimo okruh správy školy jsme pak zpívali: Děda Mráz není náš, je to ruský šmelinář. Dnes vystřídal Dědu Mráze Santa Claus. Taky je to zajímavý kulturní jev a napsal jsme o tom sci-fi povídku Tichá noc, svatá noc o tom, jak se u baru v hotelu Diplomat dohodli Santa Claus s Dědou Mrázem, že zastřelí Ježíška. Objevili Svatou rodinu v chlévě farmáře Dopity na okraji Uhříněvsi. Jistě by se jim záměr povedl, jenže včas zasáhla Urna, ale ne proti nim: zatkla jakéhosi Leonarda, který maloval nahého chlapečka za účelem šíření dětské pornografie.

Je to taky kuriózní ukázka, co všechno se dá vymyslet. Ale kuriozity přináší i život. Pod nátlakem OSN mizí z mikulášovských oslav v Holandsku Černý Petr, maurský chlapec. A v holandských muzeích přejmenovávají obrazy, místo Malé černošky tam najdeme Dívku s vějířem. Zatím je dovoleno se zlobit, ale ani to už není jen tak a časem to bude projev odvahy. Kdo se zlobí, riskuje označení nácka a hnědého rasisty.

Je zajímavé, a to není sci-fi nýbrž realita, že každá totalita se nějak snaží s těmi vánočními zvyky manipulovat. Ony totiž nejsou hloupé, ty totality, a vědí, že vánoční zvyky jsou doslova hluboce zabořené do psychiky každého z nás a pokud chce totalita naši psychiku navléct na ruku jako maňáska, snaží se do ní vklínit právě touhle cestou. V Holandsku to odnáší Černý Petr, ale je to otázka času, kdy si OSN všimne černého ze Tří králů, který je tradičně vzadu a kdy objeví rasismus ve faktu, že Mikulášův čert je černý. Je třeba vstoupit do dětství, vymýtit nežádoucí vazby a přenastavit hodnoty.

Ta snaha v totalitách byla a zažívali jsme ji po celou dobu bývalého režimu. Naše současné Vánoce, jak se zdá, jsou zatím rezistentní. Santa Claus sice mezi námi je, podivuhodně spojený se spedičními náklaďáky Coca Coly, ale čert není zakázaný a ani Černý Vzadu se neocitl pod multikulturním tlakem. Ale ono to jistě přijde a pak to bude v té Hře o dárky, kde si chlapečkové tajně nadělují do punčochy, z nostalgie po časech, kdy děti chodily do normální školy a ne Bitevní.

Aby nám ty normální časy vydržely přeji nám všem v čase vánočním, pokud možno natrvalo.

Jakkoli vím, že pojem natrvalo tak trochu patří mezi bytosti pohádkové, neexistující.

LN, 23.12.2015