Je to zvláštní. I jinak prázdné kostely se v onu noc plní. Lidé opustí tabuli s jídlem a plochu v obýváku před stromkem s dárky a jdou se dotknout něčeho, co je přesahuje.

Židovská mystika říká, že B-h poté, co stvořil svět a člověka, se skryl, dobrovolně se stáhl, ba co víc, umenšil sám sebe a to vše proto, aby poskytl velký prostor lidské svobodě. A týž myšlenkový okruh říká, že svět, z něhož se Stvořitel tak nějak „stáhl“, přeci po něm nějak zvláštně voní. Tak jako starý vinný sud, který – přestože byl již vyprázdněn před dávným časem – stále ještě omamně vydává vůni dobrého vína.

A mnozí lidé, kteří budou tvrdit, že všechno víno bylo již dávno vypito a v sudu nezbývá vůbec nic, i ti, kteří budou tvrdit, že v něm nikdy žádné víno nebylo a že vše je jen jakési opium lidstva, velké nic a prázdnota, se večer zvednou a půjdou na bohoslužbu, aby třeba v koutku své duše, kterou nikdy nikomu za žádnou cenu neotevřou, tak aby se v onen tajemný okamžik stali oním malým dítětem, které stojí s otevřenými ústy a rozzářenýma očima před Tajemstvím, prostým jakýchkoliv zištných myšlenek či postranních úmyslů a zakusili onu nenapodobitelnou vůni starého sudu s vínem.

V katolické liturgii nastává v jednu dobu okamžik, kdy kněz říká: „Pozdravte se znamením pokoje“. V běžné mši to znamená většinou symbolické podání ruky těm, kteří sedí či stojí vedle vás. V oné tajemné noci zrození Spasitele však mají všichni – ti, co skálopevně věří v Spasitele, ti vlažnější, co jen tuší cosi o něčem i ti, kteří tak zabloudí jen jednou v roce – nutkavou potřebu se pozdravit s úsměvem, obejmout a třeba i políbit své blízké. Rozumný kněz tuto chvíli nezkracuje a trpělivě čeká, až ono pozdravování skonči. To proto, že je to v onu noc to nejpodstatnější, co může člověk udělat. Přes všechny spory, odlišné názory na svět a jeho dění vidět v tom druhém originální bytost, která si zaslouží stejnou úctu, kterou věřící mají k svému B-hu.

V onen mystický okamžik objímáme své přítomné bližní, ale máme v pomyslném objetí i ty, kteří již tady fyzicky nejsou a kteří nám chybí. Vždycky si vzpomenu na ty, kteří zásadním způsobem ovlivnili můj život. Na mého již zesnulého zpovědníka Václava, na několik skvělých lékařů, kteří mi ukázali vedle svého mistrovství, té skutečné ars medica, i nezbytnou dávku lidství, bez níž je tato práce jen prázdnou skořápkou, kterou vnímavý nemocný rychle prohlédne a přestane důvěřovat. Na několik kantorů na všech školách, kde jsem vyrůstal. Kdy za zdánlivě přísným čelem a neúprosností u zkoušek jsem objevil po čase nádhernou bytost, plnou hlubokých citů ke svým studentům, kdy prvotní asymetrický vztah učitel žák později přerostl v opravdové přátelství, zcela rovnocenné dvou vstřícných jedinců. Na těch pár nejbližších kamarádů, kterým je možné zavolat v kteroukoliv dobu a kteří přijdou pomoci, když v člověku zní jenom blue notes. A dokonce i na ty, s nimiž jsem se před časem rozešel, ve smyslu mystického „miluji tě a propouštím tě“, neboť i oni mají bezpochyby svůj život, do něhož však nechci vstupovat.

Jsem přesvědčen, že ona tajemná liturgie půlnoční mše nechá v úplně každém člověku střípek čehosi tajemného, co si odnese domů jako takový malý vánoční dárek, který však na rozdíl od těch věcných pod stromečkem má trvalou a universální cenu.

Přeji všem svým blízkým i vzdáleným blízkým usebrané a hluboké prožití vánočních svátků.