V Evangeliu svatého Marka je popsán jeden z mnoha biblických příběhů. V době adventní je dobré si jej připomenout a zamyslet se nad jeho přesahem do dnešních dnů.

Ježíš vycházel z Jericha, provázen svými učedníky a rovněž velkým zástupem zvědavců. U cesty seděl slepý Bartimaios, syn Timaiův. Když zjistil, kdo jej míjí, začal volat. „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou“. Byl okřikován davem, ale on křičel ještě víc.

Ježíš se zastavil a řekl, aby jej přivedli. Když přišel, zeptal se ho: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Slepec na to odpovídá:„ Rabbúni (aramejsky Můj Mistře), ať zase vidím“. Ježíš mu řekl:„ Jdi, tvá víra tě zachránila“. A on ihned prohlédl a šel tou cestou za ním.

Tolik evangelista Marek.

Zkusme se na chvíli ponořit do právě přečteného. Je snadné si představit, kolik lidí se motá okolo jedince, který je jiný, který uzdravuje nemocné, křísí mrtvé a vyzývá k lásce k bližnímu, kárá zákoníky a večeří s tehdejší spodinou společnosti. Není obtížné si představit ten správný arabský rumrejch, to kvantum zvědavců (bylo by to dnes jiné?) a hluk křik, tlačenice atd.

A v tom hluku se ozve hlas nějakého chudáka, kterého všichni znají a který podle nich Mistra zdržuje od důležitějších věcí. Jistě byl okřiknut, ať neotravuje, protože jsou lidé důležitější, než je on. Přece je jen ten nepatrný, poslední ,který dostával od kolemjdoucích nějakou almužnu, kousek chleba, což by mu mělo stačit, ale on má tu drzost, že volá Mistra. A Mistr mu klade zdánlivě nesmyslnou otázku, co vlastně chce. Bartimaios by mohl totiž chtít třeba pořádné jídlo, nové šaty či peníze, možná jen lepší místo k žebrání. Toto všechno mu může za jisté konstelace poskytnout kdokoli, kdo jde kolem. On však žádá po Mistrovi zdánlivě nemožné.

„Ať vidím“.

Velký mystik středověku Svatý Jan od Kříže má na svém hrobě nápis: „Každý dostane od B-ha tolik milosti, jak velkou nádobu si přinese“. Bartimaios tak nějak dopředu naplňuje jeho odkaz tím, že si prostě B-hu řekne o co největší dar, lidsky nemožný. A dostává mnohem více, neboť začal vidět nejen očima, ale nepochybně i srdcem, neboť „šel tou cestou za ním“.

A ještě jedna věc se k této příhodě jistě váže. Bartimaios využil jediné šance, kterou v životě měl. Pokud by nekřičel a nežádal o slyšení Mistra, nikdy více by se s ním nepotkal a zůstal by slepý celý svůj život. Někdo dostane podobnou šanci jen jednou v životě, jiný má štěstí a má těch příležitostí více. Je třeba být pořád v jakémsi střehu, protože Mistr může kolem projít jen jednou a může se nám stát, že ho v hluku nepostřehneme. Když budeme zaujatí příliš čímkoli jiným, případně budeme mít jen skromná duchovní přání, může se stát, že onu šanci promarníme a další už nebude.

Pak naše prosba „Pane, ať vidím“, může vyjít zcela naprázdno, protože ji už nikdo neuslyší a my zůstaneme navždy slepí.

Pokleslost diskusí dosáhla tak hlubokého dna, že si autor nepřeje diskusní část zařazovat.