Vrací se mi vzpomínky na jeden společný rys v chování pracovnic a v menší míře i pracovníků neziskových organizací poskytujících sociální služby. A tím je nadužívání popisného jazyka, kterým vysvětlují věci samozřejmé. Působí to adekvátně, pokud mluví ke klientům se sníženým intelektem. Působí to podivně, když takto přistupují k lidem, jejichž intelekt se pohybuje v pásmu průměru. A je to nepochopitelné, pokud s takovým člověkem udržují kontakt delší dobu, měli čas poznat jeho uvažování, jeho postoje k daným věcem, a přesto pokračují ve stejném duchu, na zpětnou vazbu nereagují. Je to, jako kdybyste poslouchali výchovný vzdělávací pořad z rádia, který nelze vypnout.

Vždy se snaží vyjmenovat všechny možnosti, které nabízí, a to i tehdy, když se více jak polovina z nich netýká vašeho případu. Můžete si tyto „možnosti“ sami vyhledat na webových stránkách příslušné organizace. To se ale jaksi nebere v úvahu. Jako by se automaticky předpokládalo, že uživatelé sociálních služeb jsou počítačově negramotní. Jako by sociální služby byly určeny jen pro totální debily. Tomu odpovídá povýšené jednání pracovníků, jejich formální gesta, připomínající humanoidní roboty. A přitom se jedná o typy lidi, kteří nemají v oblibě přesné a důsledné uvažování. Jsou vesměs intuitivní a uvolnění. Vyhovuje jim nejednoznačnost. Nechtějí se namáhat fyzicky ani psychicky. Občas předvádějí podprůměrný divadelní výstup. Jdou pracovat s lidmi a nechtějí pracovat s lidmi. Jejich práce spočívá hlavně v memorování. Opakování toho, co už někdo vymyslel.

Ale co mi nejvíc vadí, je, že okrádají o čas. Jsou napojení na lhostejné špatně placené úředníky, kteří jim dohazují klientelu. Stačí říci, že máte nějaký syndrom nebo dlouhodobé potíže. Tím pádem potřebujete sociální službu, ačkoliv jste se přišli na úřad zeptat na něco úplně jiného. Nad specifickým dotazem se musí přemýšlet, přemýšlení trvá delší dobu, rychlejší a jednodušší je předání zátěže někomu jinému. Prostě se dozvíte, že „oni vám tam pomůžou“. A jak? „Oni vám tam už všechno řeknou.“

Předpokládá se, že pobíráte příspěvky od státu, kterými financujete služby organizacím. Předpokládá se, že nevíte co s časem. Pokud si vážíte svého času a žádný příspěvek nemáte, tak jste schopná osoba. Závažné tělesné choroby, co nejsou vidět na první pohled, nikoho nezajímají. Nějak si to vyřešte. Poskytovatelé sociálních služeb nabízí základní poradenství, pomůžou sestavit životopis, šíří osvětu, pracují s oběťmi násilných činů, dávají kontakty na psychoterapeutická centra a denní stacionáře. S okamžitou pomocí nemůžete počítat, napřed jste napojen na síť. Nikdo neví, jak dlouho všechno potrvá.

Je naprosto jasné, že většinu lidí to odradí a najde si vlastní cestu. Zbudou jenom naprosto neschopní nebo s příspěvky.

Je nebezpečné být nemocný a zároveň nemít dostatek přátel či rodinných příslušníků, u kterých můžete být tím, čím skutečně jste. Protože takto nastavený systém není nakloněn jednotlivcům. Likviduje potenciál osoby. Vynucuje okamžité reakce.

Za současného stavu státního rozpočtu je takový systém již neudržitelný. A co bude tedy dál? Svépomocné skupiny, náboženské kulty, centra duševního zdraví? Co bude dál, až se ta síť organizací závislá na příjmech od státu přetrhá?